"Raven!" ozval se můj hlas, když jsem vběhl do domu. Nervy začaly pracovat a mé ruce se okamžitě rozklepaly, zatímco žaludek se nepříjemně stahoval.

Mé kroky rychle mířily do obýváku, kde seděla máma a u ní Raven. Málem se mi z nervozity podlomily nohy, opravdu hodně se klepaly, vlastně jako celé mé tělo.

"Co řveš?" zasmála se máma a věnovala mi nechápavý pohled.

"J-já potřebuju mluvit," vykoktal jsem ze sebe.

"Tak mluv." Máma mé chování vůbec nechápala, což značilo jen jedno - Raven nic neřekla.

"S tebou," řekl jsem už trošku klidněji a ukázal na Raven.

S Raven jsme se přesunuli do mého pokoje a já za námi okamžitě zabouchl dveře a stoupl si před ne, kdyby náhodou chtěla odejít.

Chvíli se rozhlížela po mém pokoji. Byl trošku upravený podle mých představ. Evidentně se snažila vyhnout nadcházejícímu rozhovoru, ale má to marný.

"Co jsi viděla?" vyklopil jsem ze sebe najednou. Nic lepšího mě nenapadlo, i když vím, co viděla.

"Jen jak se ocucáváš s nějakým klukem." Řekla to tak klidně. Proč je tak v klidu?!

"Řekla jsi to mámě."

"Neřekla!" zapištěla hned. "Nevím jestli by byla nadšená a navíc nemám důvod ji to říkat. Je to tvoje věc."

A právě teď mi spadl ze srdce ten největší kámen. Úlevou jsem vydechl všechen vzduch z plic a sesunul se podél dveří.

"Nesmíš jí to nikdy říct, dobře?" naléhal jsem. Vím, že řekla, že nemá důvod jí to říkat, ale jistota je jistota.

"Neboj," zasmála se a přešlápla. Asi si chtěla sednout, problém byl v tom, že postel byla zaházená knihami a židle špinavým oblečením a nádobím.

Vydýchával jsem se a vypouštěl tak stres, když se najednou zeptala: "To byl tvůj přítel?"

"Co?! Ne ne ne ne!" Přítel? To zní tak absurdně. Sám nevím, na čem jsem a už bych měl mít přítele, tss. Možná nejsem úplně smířený s tím, že dávám na ulici přednost koukat na klučičí zadky a vypracovaný svaly. Je to pro mě novinka a to že se o mě zajímá kluk tomu nepomáhá.

"Dobře, dobře. Já jen, byli jste roztomilí," zasmála se a nakonec si sedla na zem a opřela se o postel. "Jak se jmenuje?"

"Harry." V tuhle chvíli bych si nejraději nafackoval, protože se na mé tváři objevil úsměv, při vyslovení jeho jména.

"Máš ho rád?" ptala se dál.

Mám ho rád? Můžu ho mít vůbec rád?

"Je to složitější... On je ze mě celej udělanej, ale já nevím... Není to zrovna hodnej člověk. Teda jako ke mně jo, ale dnes se dost popral s nejlepším kamarádem a to jen protože ten debil řekl, že jsem nula nebo tak něco. A to vedlo zase k hádce, která se trochu vymkla a já ho asi dost naštval," řekl jsem rychle a na chvíli se odmlčel, abych mohl chytit druhý dech.

"Možná mi není lhostejný, ale nevím, jestli dokážu mít rád někoho, kdo se takhle chová. Co když někdy ublíží mně? Teda... pořád opakuje, že mně by neublížil, že by pro mě klidně položil život, ale co když to jsou planý kecy?"

V hlavě se mi začaly objevovat ty hezké vzpomínky a na tváři se mi usídlil úsměv.

"Na druhou stranu mi s ním je dobře. Dnes jsme se poprvé objali. Já vím, že to je kravina, ale v objetí jsme seděli snad půl hodiny. Bylo nám oboum dobře. Cítil jsem se v bezpečí a tak, ale pak to pokazil ten jeho kamarád... A pak mi chtěl dál pusu... Tady před domem. Mohla to být naše první pusa, no nakonec se nepovedla," zasmál jsem se trochu, i když v mých očích musel být ten smutek vidět.

"To mě mrzí, že jsem pokazila chvilku," zasmála se a já s ní. "Nevím, co ti říct... Když je ti s ním dobře, měl bys tomu dat šanci. Přece ukončit to můžeš kdykoliv a je to lepší než abys potom litoval, no ne?" Přikývl jsem a zamyslel se nad tím. Má pravdu.

Při odchodu mě ještě jednou ujistila, že to je mezi námi, za což jsem ji poděkoval a okamžitě vyběhl ven.

Máma za mnou marně zakřičela, kam běžím, ale v tu chvíli se už zabouchly dveře.

Můj cíl byl jasný. Nesejde na tom, že ho nemiluju a bůh ví, jestli někdy budu. Nesejde ani na tom, že je to démon, protože oslovení démon mu nedává povinnost mi ublížit. Nesejde na tom, že je majetnický a ani na tom, že mě sleduje a dělá si nároky.

Nic z toho není podstatné, protože se to dá překonat, ale žít s pocitem, že jsem to alespoň nezkusil, by mi vážně vadilo.

Žijeme jen jednou, tak ať to kurva stojí za to.

"Hej! Harry!" Křičím, jako blázen, ale nic se neděje. Co když tu není?

Rozeběhl jsem se směrem k poli. Je mi jedno, že už se stmívá a může se mi něco stát. Vždyť tím bych alespoň přilákal Stylese.

Listy nade mnou vytvářely krásný zvuk, který mi připomíná fakt, že se blíží zima. Utíkám jako smyslů zbavený. Tahle chvíle je tak úžasná.

Ocitl jsem se na poli. "Harry, prosím!" křičím. "Harry Stylesi, já se ti omlouvám!" Nic. Slyšet bylo jen praskání větví, kvůli sílícímu větru.

Bez ohledu na bolest, se má kolena potkala se zemí. Klečím a jenom dokola opakuji, že se omlouvám.

"Prosím, vím, že jsem se choval, jako debil. Nemám si tohle k tobě dovolovat, ale prosím..." Nic.

Slyší mě vůbec? Co když tu ani není a já se pouze ztapňuji. Třeba je s Lucasem a koukají na televizi... Mají v pekle vůbec televize? Moc jsem se po interiéru nekoukal. Jediné, co mám v paměti je špinavý gauč.

Z myšlenek mě vytrhlo zakašlání a hned mě donutilo k otočení hlavy. Stál tam. Podle jeho obličeje bylo poznat, že je vážně dost naštvaný.

Pomalu a nejistě jsem se postavil a přešel až k němu. Možná půl metrová mezera nás dělila od sebe. Zaměřil jsem se na jeho obličej, protože je naprosto dokonalý.

I když má na čele vrásky od toho, jak se právě mračí a rty má semknuté do normálního tvaru, bez náznaku byť jen mírného úsměvu, je dokonalý. Jeho oči jsou úžasné a ne jednou jsem se v nich ztratil. To jak má okolo duhovky černou barvu a zbytek zářivě zelený... Sakra, úžasnější oči jsem neviděl.

"Mluv," ozval se najednou a tím mě vrátil zpět do reality.

"Chovám se jako debil. Sice ti nemůžu dát asi lásku nebo po čem toužíš, ale nechci to zahodit. A chci, abys věděl, že mě to hrozně moc mrzí."

"Lewisi, vážně mi tímhle ubližuješ. Dnes jsi na mě řval, jako magor a víš kvůli čemu? Kvůli tomu, že jsem se tě zastal. Ani to nedokážu ovlivnit. Prostě se to děje. Víš, jak mi bylo, když jsi mi to začal vyčítat?" řekl, ale hned se pohrdavě zasmál. "Ovšem že nevíš. Všímáš si totiž jen sebe. Že já ti zachraňuju prdel celý měsíc ti je jedno. Nebýt mě tak už jsi pod kytkama."

Dobře, sice mě jeho slova trochu rozčílila, ale musím se teď držet.

"Mrzí mě to. Nechci ti ubližovat. Koukni se na mě ale... Vidíš ty odporný kruhy pod očima? Ty propadlý tváře? To jak mám řídký vlasy?" Rukou jsem zajel do svých vlasů, hned ji zase vyndal a začal před jeho očima sypat z dlaně moje slabé vlasy. "To jak mi vyhasla jiskra v očích? Miloval jsem svoje oči..." povzdychl jsem si a objal se rukama. Cítím se vážně zranitelný.

Pohled zvedl k mým vlasům, do kterých po chvíli zajel a přesvědčil se o tom, jak mi vypadávají.

Poté mi palcem obkreslil obrys mých propadlých tváři a zamířil až na kruhy pod očima.

"U blbýho Satana," zašeptal spíše pro sebe a sundal ruku z mé tváře. Mimochodem, u blbýho Satana? Jasně, asi by bylo blbé, kdyby řekl něco ve stylu 'proboha'...

"Mrzí mě to tak moc, Louisi," ozval se hned a já poznal, že ho to vážně trápí. Jeho tvář už nebyla plná hněvu, ale naopak mu byla v očích vidět lítost a vrásky naštvanosti nahradily vrásky zoufalství. Tenhle fakt mě uklidnil.

"Zvykl jsem si na to, že mě sleduješ a na všechen ten stres. Jen se tě i tak vážně bojím... Chápu, že mi neublížíš nebo to alespoň zatím nemáš v plánu, ale i tak je ta věc, že jsi démon, víš?"

Povzdychl si a rozešel se po polní cestě. Ruce stále v kapsách a na hlavě kapuci. Musím ale uznat, že ta černá mu sluší, jen by mi někdo mohl vysvětlit logiku jeho bot. Netušil jsem, že to někdo nosí.

"Jdeš?" zeptal se a zastavil, když si všiml, že ho nenásleduji. Hned jsem ho doběhl a pokračoval dál s ním. Kdo ví, kam jdeme. Hlavní je, že jsme spolu a hlavně mezi námi nejsou žádné rozepře.

"Vadí mi, že mě vnímáš jako zlého člověka. Dobře, trochu si protiřečím, vzhledem k tomu, že za týden zabiju alespoň pět li-"

"Harry!" skočil jsem mu do řeči. "Prosím, nechci vědět nic o tom, jak někoho zabíjíš."

Věnoval mi trochu zmatený pohled, ale hned hlavu zase otočil před sebe. Už se blížíme k chajdě, kam chodí Alex s kamarády.

"Dobře, promiň. Jen chci říct, že by to neměla být nějaká propast v našem vztahu. Já se nemůžu změnit a to ty víš. Potřebuju strach z lidí, jedině tak přežívám. Ale taky toho mám někdy plný zuby. Chci jenom žít normální život a tak... Jasně, s klukama se jdeme někdy bavit a děláme normální píčoviny, když do sebe pereme trávu, ale i tak mi chybí procházení po Afterlife."

Vážně se mi ten kluk začíná svěřovat?

"Proč sis to tedy vybral?" zeptal jsem se na otázku, která mě už delší dobu trápila.

"Blbej život... Když jsem to ukončil, tak jsem myslel, že budu mít klid, ale potom mi strčili tu pitomou příručku a řekli mi, že jsem jako stvořený pro marketing nebo co. Ani nechápu, kde to vzali. V takových věcech neumím chodit, vždyť nejsem zase nějak starej," zasmál se a trochu se ke mně přiblížil, protože asi poznal, že nejsem ve své kůži, když je poměrně tma a my se právě ocitáme v lese.

Na těch jeho slovech mě ale přece jenom něco zaujalo. Něco, co bych chtěl rozpitvat, i když vím, že jemu to příjemné asi nebude.

"Když jsi to ukončil?"

A náhle nastalo hrobové ticho.

"Řekni mi o tom, prosím," zkusil jsem to znovu, když se stále neměl ke slovům.

"Vynechám důvody. Nebyl jsem ten člověk, který říká, že skočí pod vlak, kvůli vztahům nebo tak. To mi přijde jako sračka. Prostě jsem to neměl lehký. A tohle mi bohužel zůstalo," řekl s vyhrnul si rukávy od mikiny, pod kterými se rýsovalo hodně jizev.

"Harry," povzdychl jsem si a prsty přejel po těch jizvách. Vždy mi přišlo, že to dělají jenom malé děti, co si myslí, že mají těžký život, ale nikdy by mě nenapadlo, že to může udělat i dospělý člověk. Kolik mu vůbec je?

"Já nevím, co ti na to říct," vysoukal jsem ze sebe nakonec a přestal si prohlížet jeho ruce. Měl jizvy nesouvisle uspořádané, evidentně si chtěl jen vybít zlost... A potom měl jednu jizvu, největší a asi poslední, kterou kdy udělal. Bylo mi z toho hrozně.

"Nemluvme o tom," zasmál se a jeho rukávy zase zakrývaly ruce. "Jak to teda bude?"

To bych taky rád věděl. Kde bych se s ním měl scházet? Chci se vůbec scházet? Ve městě to je pro něj nebezpečné a pro mě zase v pekle. Přece jenom jsem prý cítit tím nápojem pro chytače. Ale nedokážu mu dát sbohem. Jeho oči chci vídat pořád a pořád. A to radši nemluvím o jeho vlasech, protože já mám pro kudrlinky vážně slabost.

"Chci se s tebou bavit. Jen mě nějak nenapadá, kde bychom se měli scházet nebo tak."

"Co třeba tady?" zeptal se a zastavil. Ani jsem nevnímal cestu, takže mi unikla ta krása okolo nás. Dostali jsme se nejspíš k nějaké vyhlídce. Menší svah byl ohraničený plotem, který sice nevypadal zrovna udržovaně, ale ani nebyl nejhorší. Pod svahem protékala nějaká řeka a celé tohle místo bylo zdobené stromy.

"Tady to je super," zaradoval jsem se a běžel k lavičce u zábradlí. Přiznávám, že jsem trochu líná povaha a tahle cesta, i když byla dost krátká, mě stála všechny síly.

Harry si sedl ke mně a společně jsme sledovali měsíc, který ozařoval celý prostor. Mrak se objevil jenom zřídka, takže bylo hezky vidět i bez lamp, které v tomhle zákoutí Afterlife nebyly.

Na mé tváři byl úsměv od ucha k uchu, protože tohle mi připomínalo nějakou scénu z filmu. A já už věděl, jak takové scény většinou končí a rozhodně tak skončí i teď.

Stoupl jsem si a šel k plotu, o který jsem se opřel. Měl bych se bát, že se něco pokazí, ale upřímně? Bojím se, že se ten blbej plot složí k zemi a já skončím v té řece.

Styles přišel ke mně a trochu zakýval s plotem, který zakřupal a já od něj vystrašeně odskočil. Uh, trochu trapná situace.

Na odlehčení jsem se zasmál a otočil k sobě Harryho čelem. Asi věděl k čemu se schyluje, proto hrál naprosto flegmatického člověka a jenom se smál, když jsem ho otočil. Když se chová takhle, je naprosto úžasný.

Ruce jsem mu instinktivně položil za krk a natiskl naše hrudníky k sobě. Jeho ruce se ocitly na mých bocích a já se musel jenom zasmát, když sjely až na můj zadek a jeho stisk trochu zesílil.

Stoupl jsem si na špičky a podíval se do jeho, měsícem ozářené, tváře. Sklonil se ke mně.

A právě to byl ten okamžik, kdy se naše rty poprvé spojily za doprovodu šumění vody a krásného měsíce.

----------------------------------

Yeeey! Je to tady vážení:3

Doufám, že se vám kapitola líbila! 😍

A nepřijde vám, že vydávám moc často? Původně to měl být týden, ale ono je vážně těžké to vydržet😂

Děkuji moc za všechny komentáře a voty!^^