"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, když se můj hlas utišil a já ho pouze držel za krkem a odpočíval na jeho rameni, zatímco jeho ruce byly stále na mých bocích. "Je to jediná věc, kterou o tobě nevím."

"Nevíš toho o mně dost," řekl potichu, aby nerušil hrobové ticho. Možná na tom spojení duší něco bude. Cítím se s ním tak bezpečně. Strach ovšem cítím také, ale ne tak intenzivně. Asi jde o situaci.

"Vždyť víš, jak to myslím..."

Atmosféra byla tak klidná, tak příjemná, nemohl jsem se ji nabažit. On se neptá, proč jsem brečel a ukázal tak, jak slabá osoba jsem, ne. Jenom sedí a nabízí mi oporu, kterou tak potřebuju.

"Jsem H-" zasekl se a jeho stisk zesílil. Povzdychl si a hlavu si položil na mé rameno.

Zvedl jsem pohled a rukama se zapřel o jeho ramena. Koukal mi do očí, já jemu. Byl tak blízko. Snažil se tvářit šťastně, ale jeho oči, které se mírně leskly, ho prozradily.

"Co se děje?" zeptal jsem se, načež sklopil hlavu, nadechl se a opět ji zvedl.

"Nikdy jsem nikomu nedovolil, aby se mnou manipuloval nebo tak. Vždy bylo po mém, já měl vždy nejlepší nápady, víš? Proto jsem byl možná vždy za toho zábavnýho kluka..." usmál se a chvilku bylo ticho. "Přijde mi, že když jsem s tebou, jsem hrozně... Zranitelný? A tohle je poslední věc, kterou o mně nevíš a když ti to řeknu, budeš mě mít v hrsti," řekl nakonec.

"Tuhle tvojí stránku neznám," zasmál jsem se na odlehčení situace. "Nikdy tě nebudu mít v hrsti, ať už bych chtěl nebo ne. Ty jsi tu démon, já se bojím každou chvíli, že se mi něco stane. Řekl bych, že tvoje obavy jsou zbytečností... Ale nemusíš mi to říkat, jen by to bylo lepší vzhledem k situaci."

"Jsem Harry," povzdychl si a zvedl hlavu, aby se setkal s mýma očima. Na tváři se mi rozlil úsměv, protože mi věří.

"Harry je krásný jméno," řekl jsem a opět si lehl na jeho rameno. Vypadá dobře, zní dobře, je evidentně dost chytrý, stará se o mě a má i krásný jméno. Proč jen musí být démon?

"Takovou dobu jsem tě chtěl držet. Přál bych si, abys zažil ten pocit, když mám u sebe někoho, koho doslova potřebuju k životu," zašeptal a natlačil mě na svou hruď ještě víc, i když jsem myslel, že to víc nejde.

"Nevím sice, co cítíš ty, ale mně je takhle dobře, hodně dobře." Trochu jsem se nadzvedl, abych se posunul víc k jeho tělu, ale ve chvíli, kdy jsem dosedal, přišel Lucas.

"Co tu sakra děláte?" vyštěkl vylekaně a pustil hrníček, který se naštěstí nerozbil, ale celý jeho obsah se vylil. "Sakra," zaklel.

"Harry, já se ho bojím," zašeptal jsem mu do ucha a víc ho objal. Jen z pohledu na Lucase se mi dělá zle. To co udělal mu nezapomenu a přísahám, že za to bude trpět.

"Jako co to vypadá, kámo?" zasmál se Harry. Slyšel mě vůbec?!

"Uh... Jako že jsi zase pekelně nadrženej, jak máš ve zvyku, a chudáka se ho pokoušíš znásilnit," řekl nakonec a já se trochu zasmál.

"Za prvé - nemám nic ve zvyku! A za druhý, vždyť sedí Loui na mně!" začal se hájit, ale bylo mu to marný. Lucas i já, jsme se začali smát.

Lucas odešel a hned se vrátil s utěrkou, aby mohl vytřít podlahu.

"Asi není nejlepší moment ti začít líčit, kolik lidí jsem dnes zabil, co?"

Trochu jsem ztuhl, trochu víc. Sakra, rozhodně tohle není nejlepší moment!

"Nechal bych to na večer," odpověděl mu Harry. Stále mě drží, já mám stále hlavu na jeho rameni a to mi chcete říct, že necítí, jak moc se bojím?

"Nezůstaneš, Louisi?" zeptal se Lucas najednou.

Zvedl jsem pohled a zakroutil hlavou na náznak nesouhlasu. I tak mě to stálo hodně sil, protože jsem se málem sesypal strachy.

"Proč nemluví? Když mi tehdá zlikvidoval křídla byl docela výřečnej." Sakra.

"Nech toho, prosím," řekl Harry.

"Co má za problém?"

"Říkám ti ať toho necháš!" křikl dost nahlas na to, abychom všichni tři okamžitě utichli.

"Wau... Bro, já tě nepoznávám. Jestli tohle z tebe udělal on, tak to se těším, jak to bude vypadat později. Už takhle z tebe dělá debila," řekl pohrdavě Lucas a zkřížil ruce na prsech. A v tu chvíli mi to došlo. Nemá mě rád a evidentně chce Harryho vyhecovat, protože ví, že se pak budu bát.

"Ty hajzle!" Harry mě jedním pohybem sundal a i když rychle, přesto něžně, mě odhodil na gauč. "Přestaň s tím a to jakože okamžitě," procedil mezi zuby.

"Nebo co? Zabiješ mě? No hurá, do toho. Ukaž mi, jak moc velký kluk jsi, když ublížíš nejlepšímu kámošovi, navíc kvůli takový nule," zasmál se Lucas a ukázal na mě. Au, díky kámo, už takhle nemám sebevědomí na rozdávání.

"Ty zmrde!" zařval Harry a skočil po Lucasovi. Do háje, co mám asi teď dělat?! Rvali se a mlátili a všude byla krev. Lucas věnoval Harrymu pěstí, kterou jsem dokonale cítil.

"Au!" zařval jsem najednou, čímž jsem na sebe strhl pozornost. "Harry, prosím, nech toho," zašeptal jsem a se strachem v očích na něj koukal.

Dlouho se přemáhal, ale nakonec z něj slezl. "Večer to vyřešíme."

Lucas s úšklebkem odešel. Docílil, čeho chtěl. Harry přešel ke mně a chtěl mi položit ruku na bok, ale uhnul jsem.

"Lou?" zeptal se a zmateně se na mě koukl. Nevidí ten strach? Nevidí, jak moc jsem zase v prdeli a zase kvůli němu?!

"Jsi démon," zašeptal jsem, načež mi věnoval ještě zmatěnější pohled. "Můžeš mi ublížit," pokračoval jsem.

"Lou, já bych-"

"Ne!" křikl jsem, když se mě chtěl zase dotknout. "Jak jsem sakra mohl dovolit, abys mě sem dotáhl?! Jak jsem tě kurva mohl obejmout?! Koukni se, co jsi udělal!" Zhroutil jsem se a koukal na něj se slzami v očích. "Chci domu, hned."

"Nikdy bych ti neublížil. Louisi, prosím, nedělej to," zašeptal najednou s nadějí v očích.

Právě teď se se mnou praly veškeré emoce, ať už negativní nebo pozitivní. Negativ bylo ale bohužel hodně a hned mezi první, bych zařadil fakt, že je to démon. Zrůda, která zabíjí nevinné lidi a to jenom pro lepší pocit. Kdyby si usmyslel, zabil by mě na fleku, ale můžu já mu věřit natolik, abych se s ním dál vůbec do nějaké kamarádské konverzace? Už to je totálně absurdní. Mým úkolem je zabíjení takových monster, tak proč bych mu měl věnovat můj čas, který bych mohl místo toho věnovat třeba Claire nebo Zaynovi?

Na druhou stranu mi ale hlavou prolétávají pozitiva. Stará se o mě, je ochotný se poprat s kamarádem a to kvůli klukovi, který na něj může každou chvíli zanevřít. Vím, že jsem u něj v bezpečí, protože kdyby se mě chtěl zbavit, nejen že by to už udělal, ale zabil by tak i kus sebe. Ošetřil mi ránu, prakticky mě zachránil. Poskytl mi náruč, do které jsem se mohl vybrečet.

Jestli o mě vážně stojí, bude bojovat, protože já se zrůdou nechci mít žádný vztah, ať už kamarádský nebo partnerský.

"Vezmi mě domů." Snad dělám správný tah.

Na jeho obličeji se usadil ještě víc smutný a zároveň vystrašený pohled. Zajímalo by mě, co si právě teď myslí.

"Dobře, vezmu tě domů," přikývl nakonec a bez dalších slov se otočil a zamířil na chodbu, kde se začal soukat do těch jeho divných bot. Zněl naštvaně, nebo to byl čistý smutek?

Abych pravdu řekl, ničí mě tenhle pohled, protože i když si to nechci připustit, ten kluk se mi dostal pod kůži. Nevím sice jestli v dobrým nebo špatným slova smyslu, ale to že je kvůli mně smutný, mi lhostejný není ani trochu. Ale dělám to pro lepší zítřky, dělám to pro sebe.

Před tím, než otevřel dveře, mi věnoval ještě jeden pohled, kterým se jasně ptal, jestli si to nerozmyslím. Na setinu jsem zaváhal, ale má odpověď se nezměnila a já zakýval hlavou v nesouhlasu.

Povzdechl si a otevřel dveře, ze kterých jsem opatrně vyšel. Nechápejte mě špatně, ale vzhledem k tomu, že se nacházím v pekle a během sekundy se na mě může kdokoliv vrhnout... necítím se tu úplně nejlépe.

Po menších neshodách o tom, jestli je lepší, abych mu skočil na záda, nebo aby mě držel v náručí, mě z ničeho nic chytl do náruče a na mé prostesty nereagoval.

Cestu doprovázelo trapné ticho a já jen odpočítával vteřiny, kdy tohle skončí. Bylo mi že všeho na nic. Jak je možné, že se to takhle zvrtlo? Nebýt Lucase, možná tam ještě sedíme v objetí a oboum nám je dobře. Vím, že se ho tímhle nezbavím. Ani po tom netoužím, jen si potřebuju zvolit své hranice a on by se je měl naučit tolerovat.

Pod námi se najednou objevil les a já zmateně koukal na město, od kterého se vzdalujeme. "Proč letíš tudy?"

"Mohli by mě vidět a o to vážně nestojím," odpověděl mi.

Vypadá docela uraženě. Nedivím se mu, možná má reakce byla přehnaná.

Nakonec jsme bezpečně přiletěli ke mně před dům a nastal okamžik loučení. Pro mě docela nepříjemná situace.

"Ještě jednou děkuju," šeptl jsem a zvedl k němu pohled. Proč mě tak bolí, když ho vidím takhle zničeného?

"Já děkuju tobě, že jsem měl možnost s tebou být. Věř nebo ne, ale tomu pocitu se nic nevyrovná."

Stáli jsme jak opaření a ani jeden se neměl ke slovu nebo nějakému činu. Problém však byl v tom, že já ho nechtěl opustit.

"Vážně mě mrzí, že to takhle dopadlo," řekl najednou. "Můžu mít alespoň poslední objetí?"

Objetí ještě nikomu neublížilo, snad tohle nebude výjimka.

Harry se ke mně hned rozešel a uvěznil mě v objetí. Držel mě okolo pasu, takže mi nezbývalo nic jiného, než mu omotat ruce okolo krku.

Nenápadně jsem do sebe natáhl jeho vůni, která byl tak úžasná. Nevědomky mé paže okolo krku zesílily stisk a tím přitáhly Harryho ještě blíž. Znovu jsem nasál tu omamnou vůni. A znovu a znovu.

"Vážně mě očucháváš?" zeptal se najednou Harry a mě polilo horko. Proč vždy udělám něco trapného?

"Promiň, já jen... Hezky voníš," odpověděl jsem po chvíli a odtáhl se od něj. Možná ne tak úplně. Mé ruce byly stále za jeho krkem a jeho ruce na mých bocích.

Teď by byla tak dokonalá možnost. Jeho rty mě tak fascinují. Pohled mi sjel na ty dva růžový polštářky a já doslova zatoužil po polibku.

Jeho stisk zesílil, čímž namáčkl naše těla úplně na sebe. Myslí na to, na co já? Sakra, sakra, sakra! Myslí! Jeho hlava se pomalu přibližovala k té mé a ja zpanikařil. Jsme tu protože mě naštval, jak je možné, že se děje tohle?!

Naklonil jsem hlavu a byl maličký kousek od jeho rtů. Mé oči se automaticky zavřely, když se najednou za námi ozval zvuk dveří.

Leknutím jsem nadskočil a naskytl se mi pohled na Raven, která vypadala stejně zmateně, jako já a Harry. Vyhodila odpadky do popelnice s hned zmizela v domě.

"Sakra!" zaklel jsem a pustil Harryho. Co když to někomu řekne?! Musím okamžitě za ní.

"Neber mě špatně, ale právě teď tvoji sestru nesnáším," zasmál se Harry. Můj zděšený výraz mu vsak napověděl, že je něco špatně.

"Co když to řekne mámě?! Vždyť neví, že se tahám s klukama!"

"Klukama?" zeptal se. Jeho pohled se hned změnil a on se zuby nehty držel, aby něco neprovedl.

"Počítaje do toho Ryana. Víš, je docela mizivá šance, že ty a já spolu někdy budeme. Dnes jsi mi ukázal, jaký jsi doopravdy, když ses vrhnul na toho kreténa. Možná bych ti měl děkovat, ale já necítím potřebu. Vím, že se tě nezbavím, budeš mě sledovat a tak, ale já ti říkám, že jestli stojíš alespoň o můj čas, začni se sakra chovat!" zařval jsem na něj, jako smyslů zbavený a pak mi došlo, že to on je ten, kdo by si měl vyskakovat. A že jsem si právě asi zadělal na vraždu.

"Tohle bylo naposledy, co jsi na mě zvýšil hlas. Uvědom si, jakou funkci máš ty a jakou já. A chovej se podle toho." Mluvil potichu, ale přesto bylo slyšet, jak moc naštvaný je. Bez dalších slov se otočil, ušel pár kroků a stal se neviditelným.

Má pravdu... Příště bych si měl radši dvakrát rozmyslet, co řeknu, protože on ode mě očekává vůči němu jistý respekt, který já ale bohužel zazdívám.

Zase jsi ze sebe udělal kreténa, Tomlinsone, zase...

-----------------------------------------

Nevím proč, ale z téhle kapitoly nemám vůbec dobrý pocit... :D Snad není tak hrozná, jak se mi zdá.

+ Chci všem poděkovat ať už za komentáře ale i voty u poslední kapitoly😍❤