"Sakra!" zakřičel jsem a vypnul na mobilu budík, který narušil tak krásné ticho.

Sedl jsem si a protáhl si, když v tu chvíli mi došlo... jak jsem se objevil doma?

Abych pravdu řekl, jsem kus vola, protože jsem se měl už minule poučit a nechlastat, když jdu druhý den do práce.

Pátrám v paměti, ale za boha si nevzpomínám, jak jsem se dostal domů. Na druhou stranu si ale dokonale pamatuju celý včerejší rozhovor s démonem. A jenom můj, opravdu to řekl, nebo to byl sen?

K mému štěstí se necítím nějak extrémně špatně, nic co by prášek nevyřešil. A to jsme včera docela dost přebrali.

Po větších úpravách mých vlasů, které se stejně nepodařilo upravit, tak jak bych chtěl, jsem se konečně oblékl a vydal se do práce.

Chladný ranní vzduch mě štípal do tváří, zatímco mé prsty u nohou jistě mrzly. Konečně přichází tohle chladné a pochmurné počasí, je mi o dost přednější než léto.

V mysli mám ale stále včerejšek. To, že se mě pokusil Niall políbit radši neřeším. Kdybych věděl, že tam Styles není a nedozví se to, tak bych si i dal říct, ale takhle to prostě nešlo. Doufám, že si to Niall pamatovat nebude a jestli jo, tak že si to nebude brát osobně.

Zjistil jsem, jak vypadá. Jo, z toho jsem mimo a docela hodně. Ani nevím, jak jsem si ho představoval, ale rozhodně si nestěžuju, protože když už démon, tak ať je alespoň sexy... a to on rozhodně je. Nejvíc mě uchvátily jeho vlasy. Tak hebký, krásně kudrnatý. Bylo úžasné si na ně sáhnout. A ty oči? Z blízka jsou opravdu nádherný. Ta zelená je tak pronikavá, že si to ani nedokážu vysvětlit. A ty kontury lícních kostí, sakra, mohl bych tu o něm básnit věčně. Abych ho ale nepřechválil, sem tam neměl přímo dokonalou pleť. Není to věc, která by vadila, jde jen o to, že se mi zdá, že ho moc chválím a to nechci vzhledem k tomu, že to je pořád démon.

Nejraději bych si nafackofal, neměl bych o něm takhle přemýšlet. Měl bych vymýšlet nějaké strategie, jak ho zabít. Ale co s tím můžu dělat? Možná, že jsem si uvědomil, jak moc v háji jsem. Já se jeho nezbavím, pravděpodobně už nikdy. Buď proti tomu můžu bojovat, nebo se s tím smířit a mě se do hlavy začala víc a víc dostávat myšlenka smíření se.

"Zase pozdě," řekla Claire, když jsem přišel. Dnes jsme byli u mě, začínám si tu připadat jako doma.

"O pár minut. To se svět nezboří," obhájil jsem se. Svůj batoh, který nosím do práce, jsem odhodil na gauč a zamířil do kuchyňky. "Chceš taky kafe?" zavolal jsem na Claire, která jen zamručela v souhlasu.

Po hodině, kdy jsem se probíral a líčil zážitky z víkendu, mimo naší vloupačky a Stylese ovšem, jsem konečně přešel ke složkám, které na mě čekaly.

"Není jich tu nějak hodně?" zeptal jsem se spíše sám pro sebe. "Dva, čtyři, šest, sedm. Sedm složek, jako fakt?"

***

Den se táhl jako obvykle. S Claire jsme jeli k jezeru, kde jsem měl chytit jednoho z vodních démonů, jenže byl trochu silnější než jsem čekal a Claire mě ani nevarovala.

"Uh, Claire? Ono se to umí teleportovat?" zakřičel jsem, jelikož stála pár metrů ode mě. Ta vodní věc, která vypadala jako nějaká ryba s nohama a obřími zuby a drápy byla každou chvíli jinde.

"Jdu si do auta pro věci! Drž se!" křikla na mě Claire a už ji nebylo vidět. Super.

"Bože, proč já..." Věnoval jsem tomu démonovi ránu, kterou mi hned oplatil a já spadl na zem. Vytáhl jsem si z kapsy menší nůž, který mi dala Claire, a začal se ohánět s ním.

"Chceš pomoc?" ozval se vedle mě, kdo jiný než Styles.

"Přestaň mě sakra sledovat!" Chtěl jsem znít vážně a naštvaně, opravdu chtěl, ale ta vodní mrcha, která se po mně sápala mi moc nepomáhala. Její drápy se zaryly hluboko do mé tváře, ze které se okamžitě začala chrlit krev.

"Dobře, tohle stačí," řekl a než jsem stačil něco namítat, vrhnul se na toho démona. Chtěl jsem sledovat jejich souboj, ale neuvěřitelná bolest, která se začala rozléhat po celém těle mi v tom bránila.

"Sakra, sakra, to kurevsky bolí!" Ze zad jsem se postavil na čtyři a nechal krev stékat na zem. "Do háje!" zařval jsem z plných plic a hlavu si položil do trávy, za účelem se trochu utišit.

Otočil jsem hlavu na scénu za mnou, Styles bez modřinky a pod ním démon, který právě umřel. Styles hned padl na kolena.

"Hej, co ti je?" zeptal jsem se v rámci možností a vzápětí opět zaskučel.

"Cítím tvojí bolest, víš? A musíme s tím hned něco udělat," odpověděl mi a vyskočil na nohy. Bylo vidět, že pouhá chůze mu dělá problémy. Není se čemu divit, já bych řekl, že jsem chvílemi přestával dýchat.

"Tihle mají v drápech a zubech jed, potřebuješ protilátky a myslím, že hodně rychle. Na ošetřovnu ve firmě se dostanete za hodinu, takže mi to neměj za zlý, ale vezmu tě já, dobře?"

Chvíli jsem váhal, v dáli jsem viděl už siluetu Claire. Jestli se musím rozhodnout tak hodně rychle. Chci jít někam s démonem? Nebo chci umírat v bolestech?

"Bojím se výšek," zakňučel jsem a padl na záda, protože jsem bolest začínal cítit i v nohách, které mě neudržely. "Sakra, sakra! Okamžitě mě odsud dostaň!"

Styles neváhal ani sekundu, chytl mě a během chvilky jsme byli neuvěřitelně vysoko. Držel mě v náručí a já si bolest kompenzoval tím, že jsem se ho pevně držel okolo krku a zarýval nehty do jeho sametové kůže.

Vítr a ostrý chladný vzduch mi cuchal vlasy a štípal do tváře, kterou jsem od bolesti ani necítil.

"K-kam mě bereš?" zakoktal jsem ať už ze strachu, chladu nebo bolesti.

"K sobě." Co?!

"C-cože?! Já nechci za hranice! Vždyť mě t-tam někdo zab-bije!" Řval jsem mu asi dost do ucha, ale strach právě začal otřásat celým mým tělem.

Jeho svaly na rukou se naply, možná bych sebou měl přestat škubat, jestli nechci skončit v nějakém moři pod námi.

"Pořád ti to nedochází, co? Já nedovolím, aby ti někdo ublížil. Budu tě bránit děj se co děj, tak sakra kušuj a přestaň sebou házet, jestli nechceš skončit dole!" řekl docela naštvaně, nad čímž jsem se jenom přikrčil v rámci možností a radši položil hlavu na jeho rameno.

Dobře, Louisi, hlavně se uklidni. Budeš naprosto v pořádku. Hezky nasávej tu jeho vůni, která tě uklidňuje a mysli na něco hezkého. Koťátka, motýlci... "Au!" zařval jsem a nehty mu opět zaryl do kůže na krku.

"P-přestávám cítit nohy!" Tahle situace se mi vůbec nelíbí.

"Už tam budeme, vydrž, zlato," ozval se, z jeho hlasu bylo znát, že se dost bojí.

"T-to z-zlato si odpusť." Uraženě jsem si opět položil hlavu a snažil se uklidnit.

"C-claire!" My tam proboha nechali Claire, teď mi to došlo! Bude mě hledat! Sakra, sakra, jak ji tohle všechno vysvětlím?!

"Do háje, alespoň na chvíli buď zticha! Plácáš si energii."

Dodal jsem si odvahu a rozhlédl se okolo nás. Pod námi jsou vysoké hory, za kterými je opět moře. Čím blíž jsme ale byli k tomu moři, tím větší teplo mi bylo.

"Budu tě držet, ale zacpi si uši, hned." Zmateně jsem zamrkal, ale nečekal jsem a opatrně se ho pustil. Trochu si mě nadhodil, aby mě mohl lépe držet, nad čím jsem trochu zakřičel.

"Dělej!"

Zacpal jsem si uši a čekal, co se bude dít. Byli jsme téměř nad mořem, když mým tělem projel opravdu divný pocit. Prudký vítr mě šlehl přes obličej, ale hned ho nahradilo teplo. Teplo pekla. Žádné moře, ale brána do pekla.

Styles kývl hlavou a já si oddělal ruce z uší a opět se ho chytl. Nebe bylo celé rudé s černými mraky. Pod námi byly normální domy, ulice a obchodní centra, včetně dopravy a všech normálních věci, ale chodníky byly popraskané a sem tam odněkud kapala láva a mezi prasklinami bylo vidět magma.

Všude byla spousta démonů. Někteří létali, někteří chodili, někteří se plazili a někteří dokonce skákali. Sem tam byl vidět démon, který nejspíš unesl někoho z Afterlife, protože se vyžíval v ubližování té osobě.

Letěli jsme asi dvě minuty, když jsme byli nad domy, které byly trochu dál od toho města, či co to bylo. Konečně jsme klesali, kvůli čemuž mi zapraskalo v uších.

Styles mě položil na nohy, které jsem ovšem necítil a chytl se ho hned okolo krku a nebýt jeho rychlých reakcí, spadli bychom oba.

Rukou mě přidržel a vytáhl klíče. Hned, jak odemkl, mě zase chytl do náruče a odnesl asi do obýváku, kde mě položil na gauč. Oči jsem měl zavřené, takže jsem si ani nevšiml, jak to u něj vypadá.

"Jdu pro léky. Chtěl jsem říct, počkej tady, ale ty asi jen tak neutečeš," řekl a zasmál se.

"Padej už!" křikl jsem, načež hned běžel pryč. "Au! Kurva, já snad umřu!"  Možná bych tu neměl tak řvát, ale přísahám, že to nejde ovládat.

Když se Styles vrátil, otevřel jsem oči. Měl s sebou sklenici vody a lékárničku.

"Dobře, lež, jak jsi. O vše se postarám. První ti dám tuhle mastičku," řekl a opatrně se natáhl k mé tváři, kterou začal potírat. Nic jsem necítil, vůbec nic.

"Teď ti otřu tu krev." Jsem mu docela vděčný, že mi předem vše říká, nemám rád nejistotu.

Zvedl papírovou utěrku a trochu ji namočil vodou ze sklenice. Začal mi čistit tvář, do které se mi vracel cit. Poté mi myl ucho, že kterého přešel až na krk.

"Máš triko celé nasáklé. Nerad ti to říkám, vzhledem k té bolesti, ale spolubydlící mě asi zabije, když bude gauč od krve," zasmál se a rozhlédl se okolo sebe. Zvedl se, pro něco šel a hned se zase vrátil.

"Musíš se převléct."

Pokusil jsem se zvednout ruce, ale nešlo to. Věnoval jsem mu zoufalý pohled, načež ke mně přišel a přetáhl mi triko přes hlavu. Tahle situace mi byla docela hodně nepříjemná, protože sám nerad koukám na své tělo, ještě aby na něj koukal někdo, kdo si myslí, že jsem bůh ví co.

Všiml jsem si, že si mě prohlíží. Bože, teď necítím nohy ani ruce! Co když mě chce znásilnit?!

Najednou se z jeho úst ozval smích, kterému jsem věnoval vystrašený pohled. Směje se mýmu břichu, určitě!

"Uvědomuješ si, že můžu cítit tvoje pocity?" zasmál se zase. "Vážně, bojíš se, že tě chci znásilnit?" řekl se smíchem.

Oh bože, trapaaas...

"Dobře, ztrapnit se dokážu, tak to neprotahuj, než se ztrapním ještě víc," povzdechl jsem si a otočil hlavu, abych nemusel koukat na jeho pobavený výraz.

"Není to trapas... Vždyť se nic nestalo," povzdychl si a já přesně mohl vidět jeho výraz a jak kroutí hlavou.

Trošku jsem se lekl, když začal mýt krev z mé hrudi. Voda mě studila a postarala se o husinu po celém těle.

"Navíc máš hezký tělo, proč o sobě tak pochybuješ? Vždyť jsi ta nejkrásnější bytost, která kdy chodila po Zemi," řekl najednou a posadil mě, aby mi mohl obléknout triko.

"Tak asi děkuju, no..." Nemám rád, když mě někdo chválí, nikdy nevím, jak se tvářit a co říct.

"Co ruce?" zeptal se starostlivě a začal mi je promačkávat.

"Už je docela cítím." Prst, na mých rukách se rozpohybovaly, nad čímž jsem se usmál.

"Zapij to," rozkázal mi a podal mi nějakou tabletku a vodu.

Abych pravdu řekl, chutnalo to opravdu hnusně, zvedl se mi z toho žaludek.

"Děkuju, fakt. Na tu ošetřovnu bych dojel asi už tuhej," zasmál jsem se a zvedl ruce, abych se mohl protáhnout.

"Je mojí povinnostmi se o tebe postarat. A mimochodem, to moje triko ti vážně sluší, jsi v něm rozkošně maličkej," zasmál se a prohlédl si mě.

"Nejsem maličkej!" zatěžoval jsem si a složil ruce na prsou. Nemám rád, když mi někdo říká, že jsem prcek, sám o tom vím a přijdu si kvůli tomu hrozně.

Najednou se ozvaly klíče v zámku a já vylekaně začal bloudit očima na Stylese a na dveře.

"Klid, spolubydlící, jsem tu s tebou," ujistil mě Styles a sedl si vedle mě, aby zakryl šmouhu od krve. Ruku mi položil na stehno, neříkám, že to nebylo příjemný, ale přijdu si vážně jako holka. Já jsem kluk! Kdybych byl s klukem ve vztahu, byl bych holka já nebo on? Určitě on!

Z myšlenek o ničem, mě vytrhl mně známý hlas. Lucas.

"Čus, Stylesi," řekl a zul si boty. Mě si zatím nevšiml, ale já jeho sakra jo. Chytl jsem Stylesovu ruku, aby poznal, že se docela bojím.

Tenhle démon mě chtěl kurva zabít! Nebýt Stylese udělal by to!

"Jo, uh, čau. Je tady Louis tak buď hodnej," zasmál se, no mně do smíchu nebylo.

Lucas se otočil ke gauči a když mě uviděl, vytvořil se mu na tváři úsměv. Ne krásně roztomilý, ale doslova šílený.

"Ahoj, Louí," řekl a přešel ke gauči.

Chtěl jsem mu odpovědět, ale nemohl jsem. Jako kdybych zapomněl, jak se mluví a sakra, nevěděl jsem, co dělat.

"Neumíš ani zdravit nebo co?" rýpnul si, když jsem na něj jenom koukal, jak na smrt.

Styles si povzdychl a prsty si protřel spánek. "Sakra, nech ho být," řekl skoro neslyšně, bylo vidět, jak moc se drží, aby ho na místě nezabil. Stisk na mém stehně zesílil, čehož si Lucas všiml a odešel někam do hlubin tohohle domu.

Po tváři se mi sklouzla slza, kterou hned následovala další a další a potom jsem se naplno rozbrečel. Nebyl jsem připravený na tohle setkání, vážně ne.

Přitáhl jsem si kolena k tělu a složil do nich hlavu, jako to dělám vždy. Místnost naplnily moje vzlyky a roztřesené nádechy.

"Klídek, je to dobrý." Začal mě utěšovat Styles a pokusil se mě obejmout, což se mu podařilo a já jeho náruč přijal. Slzami jsem máčel jeho triko a pro pohodlnější sezení, jsem si vylezl na něj, obkročmo si sedl na jeho nohy a začal mu brečet do ramene. Jeho velké ruce mi na zádech kreslily kolečka a jemně jezdily sem a tam.

"Jsem tu s tebou, bude to dobrý," zašeptal mi do ucha a objal mě, čímž si mě namáčkl na hruď.

K čemu jsem se to zase snížil...

-----------------------------------------

Názory?:3

Kluci se nám začínají sbližovat, no s Louim to lehké nebude. :D