„Claire, já n-nemůžu."

„Proč ne? Co se stalo?" zajímala se.

„Musíš p-přijít," zašeptal jsem sklesle a utřel si slzy, které mi tekly proudem celou noc bez přestávky.

„Dobře," povzdechla si. „Za chvíli jsem tam."

Ukončil jsem hovor a pokračoval v mém nic nedělání. Alespoň to tak vypadalo, myslím. Naopak, já něco dělal, i když jen v hlavě. Nedokážu popsat své pocity, i když bych moc chtěl. Misí se mi strach s nenávistí, nenávist se znechucením, znechucení s nervozitou a takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Viděl jsem něco, co se na mě podepsalo. Nemůžu fungovat, když se stalo tohle...

Ze sledování mraků mě vyrušil zvonek, Claire.

Odkryl jsem ze sebe peřinu a hned mě polil hrozný mráz. Ignorujíc hroznou zimu, jsem položil holé chodidlo na podlahu. Nohy se mi stále klepaly a od toho incidentu se mi i nespočetně mnohokrát podlomily. Pomocí různých předmětů, kterých jsem se mohl držet a udržet si tak stabilitu, jsem došel až ke dveřím.

„Tohle není normální, Louisi," spustila Claire, ale když si mě pozorněji prohlédla, přestala řešit, že jsem odmítal jít do práce. „Co se ti proboha stalo?"

„B-byl tady," šeptl jsem a koukl se na stromy za Claire, předtím než jsem ji vtáhl dovnitř. Jsem si jistý, že mě sleduje a baví se na můj účet. Udělal ze mě trosku, po čem víc touží?

„Kdo tu byl? Louisi, nemluv v hádankách," stěžuje si.

„Démon," zašeptal jsem opět. Určitě mě totiž slyší, jsem si tím jistý.

„Jakej?" Claire parodovala můj tón hlasu, což mě vytáčelo.
„Z-zabil Ryana, Claire." Slaná voda se mi znovu koulela po tvářích. „Nutili mě, abych se na to koukal. Zabili ho kvůli mně," začal jsem vzlykat naplno. „Víš, ti dva temní andělé ze včerejška. N-našli si mě a-a zabili ho."

Claire mě objala. „Lou, uklidni se, dobře? Bude to dobrý, jen se uklidni," šeptala konejšivě. Jak se mám ale uklidnit, když jsem viděl kamaráda umírat?

„Sleduje nás. Právě teď na nás kouká," začal jsem mumlat Claire do vlasů.

„Nikdo tu není, Lou," povzdechla si a znovu se rozhlédla.

„Ř-řekl, že mu vadí, že se bavím s Ryanem. Proto ho zabil. Na ulici. On...o-on mu začal řezat do těla a něco mu sypal do ran, tím ho zabil. Claire, všechno jsem to viděl. Držel mi zvednutou hlavu a ruce mi tiskl za zády. Ještě teď slyším Ryanův křik."

Claire mě po chvíli odvezla do práce, jelikož tam nehrozilo nějaké vážnější nebezpečí. Připadal jsem si jako loutka. Tak lehce se mnou může člověk manipulovat... Ale to se změní. Po včerejšku se musí vše změnit, jedině tak se ubráním. Musím Stylesovi i Lucasovi ukázat, že se nehodlám zúčastnit další vraždy mých přátel a postavit se jim sám. Začnu na sobě makat a pak je zabiju. Oba.

„Co se vůbec stalo s tělem Ryana?" zeptala se Claire a sedla si na gauč vedle mě. Oba jsme v ruce drželi kávu z automatu a doufali, že nás probere, i když já si tím nebyl moc jistý. Zachránit mě může už jen spánek.

„Seděl jsem tam asi deset minut, to tam ještě bylo," povzdechl jsem si a rukou si protřel obličej. Vybavil jsem si ten pohled na zohavené tělo mého kamaráda a žaludek se mi opět obrátil. „Potom mě volal Alex, kde jsem. Nechal jsem ho sedět před dveřmi, protože jsem se šel rozloučit s Ryanem... Když jsem se zvedl, šel jsem bezmyšlenkovitě rovnou za Alexem. Nechtěl jsem vidět to tělo, ne znovu. Přece jen mi to nedalo a otočil jsem se, ale už tam nebylo. Ani zaschlá krev, chápeš to?"

Na jazyku se mi rozlévala hořká chuť kávy, vůbec mi nechutnala, ale přijde mi, že jsem si neměl na co stěžovat. V tu chvíli jsem žil nevědomky dva světy, jeden byl hnusná realita a druhý byl plný růžových zítřků, avšak ten druhý svět jsem měl vysněný v hlavě. Nikdo nepochopí takový zmatek v hlavě, dokud ho sám nezažije. Je to jako ocitnutí se ve slepé uličce, nevidíte únik, ale existuje cesta ven. Časem se vždy objeví východ, ale ten si každý musí najít sám. Nikdo neví, kde je. Můžeme se vydat špatnou cestou a potom se vracet těmi trosky, co zbyly, ale i tak se vždy dostaneme do cíle.

Kde je potom můj cíl? Kde je můj východ? Spočívá můj osud v tom, abych zabil toho démona nebo mě potkal z úplně jiného důvodu? Potkal jsem svou mámu kvůli pocitu rodiny nebo jsem jen potřeboval její pomocnou ruku v budoucnu? Miliony myšlenek mi prolétávaly hlavou a já dokonale vypnul svět číslo jedna. Nechci se tam vracet, nečeká tam na mě nic hezkého, což by mohlo. Každý si zaslouží něco hezkého, proč ne já? Kdy dostanu svou odměnu? Kdo mi ji dá?

„Jak vůbec mohl zemřít?" vyhrkl jsem ze sebe najednou. Pokud se totiž nemýlím, tak tady se zemřít nedá.

„Démoni svedou hodně věcí. Myslela jsem, že sis už zvykl. Proof nedovolí, aby se někdo dozvěděl o démonech a o tom, že se tu zemřít dá... sice jen v rukou démona, ale přesto."

„Claire, včera řekli něco o nějaké záležitosti temných andělů. Vztahovalo se to k tomu, že mají někdy potřebu někoho bránit a tak. Nevíš o tom něco?"

„Jasně. Viděl jsi někdy Twilight ságu?" Nad mým zmateným výrazem se Claire musela zasmát. Protože, proč sem tahá takovou sračku jako Stmívání?

Přikývl jsem. „Dokonce všechny díly," řekl jsem pyšně a pak mi došlo, že to opravdu není věc, kterou byste se chtěli chlubit.

„Jo, uhm... Tak si vzpomeň na to, jak si Jackob vtiskl Rensemee," vysvětlovala, ale v tuhle chvíli jsem propadl v záchvat smíchu, který rychle nahradil zmatený výraz.

Vtiskl si mě démon? Opravdu to zní tak debilně?

„Je to prostě pouto, které dokáže navázat jen démon. Většinou se to stane hned na první pohled, ale tomu moc nerozumím, jelikož démoni mají jiné smysly a jsou celí divní. A když se to stane, tak démon má potřebu ochraňovat dotyčnou osobu."

„Má to nějaký název?"

„Somnimace. Démon má v někom somnimaci."

Temný anděl má ve mně somnimaci?

***

Dnes jsme s Claire zvládli poměrně slušné množství démonů. Já sám zvládl chytit dva a s jedním i pomohla. Původně jsem myslel, že budu nepoužitelný, ale kupodivu se mé záporné emoce vůbec nedostaly na povrch a já překypoval nadšením z mého výkonu.

Claire mě poté odvezla domu, oba jsme se až moc báli o můj život, i když podle jeho slov není strach potřeba. Nechce mi ublížit, ale neuvědomuje si, že svým chováním ze mě dělá psychickou trosku.

Můj odraz v zrcadle se postupem měsíce změnil, bohužel k horšímu. Vždy jsem měl husté vlasy, které měly zdravou barvu, ale z toho všeho stresu mi začaly řídnout, což mě děsí asi nejvíc.

Což o to, že jsem zhubl už skoro deset kilo, což o to, že mám kruhy pod očima z nedostatku spánku, což o to, že nezvládnu vyjít na ulici, protože už i pouhá chůze po domě mi dělá problémy... Tak mě tohle místo mění. Z mých očí vyhasla ta jiskra, která se všem tak moc líbila. Teď jsou prázdné, nemají se z čeho těšit, znají jen strach.

Zapnul jsem notebook a na Facebooku rozklikl chat s Claire.

Louis: Ahoj, neznáš někoho, kdo by mi byl schopný vysvětlit vše o tomhle městě? Někoho, kdo ví o démonech, o tom jak firma manipuluje lidmi...

Claire: Ahoj. Jsou lidi, co se specializují na takový věci, ale jsou to trochu magoři. Nevím, jestli chci abys je poznal 😟

Louis: No tak, prosím. Já už takhle opravdu nemůžu fungovat. Potřebuju poradit, nevím na koho jinýho se spolehnout.

Claire: Argh... mrkni na stránku afterlifeproofs.af ... Je to jakoby forum, kde se lidí baví o takových věcech. Je to anonymní, ale kontakty tam sezenes... jen buď opatrný. 😳

Louis: Děkuju. 😊

Celý zbytek večera jsem strávil na té stránce. Bylo tam hodně informací, ale spíše jen základní. Začal jsem si tam psát s jedním klukem. Vypadá na to, že se v tomhle všem vyzná a co víc, je to bývalý chytač. Nakonec jsme si domluvili sraz před firmou, protože přes net je údajně nebezpečné psát nějaké informace o firmě a démonech.

Zítra je středa a vzhledem k tomu, že jsem dnes chytl tři démony, si udělám zítra volno. Máme sraz až v sedm hodin, kdy nebude takové světlo. Bojím se? Ano, protože je možnost, že mi lhal a chce mě zabít nebo tak něco.

***

Poprvé za dlouhou dobu jsem měl klidný spánek. Dlouhý, bez nechtěného probuzení.

Kruhy pod očima mi ale nezmizely. Ani mi nepřestaly vypadávat vlasy, ani v mých očích nebyla správně modrá barva.

V práci jsem se držel v posilovně a odháněl od sebe Claire. Po tom, co mi řekl ten temný anděl se jí snažím vyhýbat, nechci aby ublížil i jí. Nehledě na to, mám nervy v háji a asi každou chvíli začnu řvát po nejbližší osobě. Nesnáším svůj život tak moc.

Je za deset minut sedm a já už netrpělivě vyčkávám před firmou. Čas krátím hudbou ve sluchátkách a pobrukováním si. Miluju rock.

Minutu po sedmé mě v davu lidí, kteří jsou před osvícenou firmou, zaujme jedná osoba. Soudě podle vzhledu to bude asi můj společník na tenhle večer.

Osoba se ke mně přibližovala, což mě donutilo uklidit sluchátka s mobilem a zaměřit zrak na ni.

„Ahoj, jsem Zayn. Jsi Louis, viď?"

Pohledem jsem sjel na jeho zdviženou ruku a následně ji přijal.

„Jo, jsem. Rád tě poznávám. Ani nevíš jaka je úleva mluvit s někým, kdo tu o tom něco ví..."

Zayn se zasmál a rozhlédl se okolo sebe.

„Půjdeme k tobě?" zeptal se.

„Kam myslíš?"

„Nahoru, máš svoji místnost, ne?" Ukázal na firmu a usmál se.

„Jo, ale myslel jsem, že tam nemůže nikdo jiný, než já a trenér," zadivil jsem se a vyšel ke vstupu do firmy.

„Můžu tam, jen musím projít s tebou. Jde o fyzicky kontakt."

„Aha..."

Nezáleží na tom, jak moc sympaticky působil, svou stydlivost nepřemohu a to nedává naší konverzaci docela dobré naděje...

Je přesně takový, jaký se popisoval. Možná si trošku křivdil, když říkal, že má tlustší postavu, protože jeho svaly byly vidět i přes triko. Zatímco já byl pravý opak. Ať už jsem zhubnul kil kolik chci, moje břicho je pořád stejné, jen mé tváře se stále víc a víc propadají.

Došli jsme k mé místnosti, před kterou mě chytl za paži a společně jsme se objevili vevnitř.

Zayn nevypadal jako tichý člověk, jen evidentně moc dobře věděl, kde může o čem mluvit a dává si pozor na jazyk.

„Uh, konečně. Tady jsou schopní namontovat kamery i na záchody." Zatěžoval si a na mé svolení si sedl na gauč.

„Chceš kafe?" Přikývl.

„Proč vůbec hledáš někoho, kdo by ti to tu vysvětlil?" začal se zajímat mezitím, co jsem nepouštěl do konvice vodu.

„Jde po mně démon," povzdechl jsem si. „Dle toho, co vím, to vypadá, že má ve mně somnimaci nebo jak se to jmenuje. Ale ničí mi život. A já chci zničit ten jeho, jen vím, že to nebude lehký."

„Somnimaci? Tak to potom nechápu, jak ti ničí život? Přece somnimace je docela vážná věc a každý démon, který okusí její kouzlo, trpí většinou víc než jeho, dejme tomu, oběť."

„Už od mého prvního dne mě sleduje. Několikrát se mi vloupal do pokoje a sledoval mě, jak spím. Přijde mi, že se mě snaží vystrašit k smrti. Potom jsem měl svůj první zátah, ale zachránil mě. Kupodivu byl démon, na kterého jsem se vrhnul, jeho kamarád. Nebýt jeho není už asi ani mě." Nad tím pomyšlením jsem se usmál.

„Sladíš?" zeptal jsem se a zalil kávu.

„Ne, dobrý."

Kávu jsem položil na stůl před gaučem a sedl si naproti němu.

„Ten samý večer se ale objevil znova. On i jeho kamarád. A ten večer mi zabili kamaráda, že prý mu vadilo naše přátelství... Byl jsem nucen na to koukat, poté řekl, že mě by zabít nedokázal, kvůli jistě záležitosti temných andělů, věnoval mi sbohem a řekl, že se nevidíme naposledy."

„Kdy to bylo?" zajímal se. Hltal naprosto každé mě slovo. Opravdu mi chce pomoct.

„V pondělí... předevčírem," povzdechl jsem si a sklopil hlavu k zemi.

„Vis jeho jméno?"

„On je příjmením Styles, říkal mu tak ten jeho kamarád, který je mimochodem Lucas."

Zayn se natáhl pro hrnek a napil se. Bylo vidět, že přemýšlí, že se snaží vcítit do mé kůže a poznat mé pocity.

„To už v tobě měl somnimaci. Co ten kluk? Proč mu to vaše přátelství vadilo natolik, že ho zabil?"

„Nikomu jsem to ještě neřekl," povzdechl jsem si. Cítil jsem, jak se můj tep zrychlil. Je dnes ten den, kdy z mých úst vyjde, že jsem políbil kluka?

„Chci ti jenom pomoct..." Povzbudivě se usmál a přikrčil rameny.

„Ten kluk se jmenoval Ryan. Potkal jsem ho na jedné oslavě narozenin a... líbali jsme se tam. Jenže on to celou dobu Styles viděl. Potom mi zašeptal do ucha, že za to Ryan zaplatí a to se stalo..."

Bojím se zvednout svůj pohled k jeho očím. Nevím, co v nich najdu. Znechucení? Opovržení? Netoleranci?

„A v pondělí jsi byl s Ryanem proč?" zeptal se. Zvedl jsem svůj pohled, v jeho očích nebyly žádné záporné emoce, nýbrž vypadal stále vyrovnaně. Úsměv mu stále zdobil tvář, za což jsem mu v duchu děkoval.

„Nevlastní bratr se trochu zřídil a on mi pomohl ho dostat domů. Jenže když jsme se loučili, zase to udělal. Políbil mě zase a já mu to ještě oplatil. Potom se to stalo," řekl jsem stále trochu rozklepane.

„Žárlivost je u démona, který má v někom somnimaci normální..." povzdechl si. Je vidět, že ho to mrzí, ale asi pochopil, že nechci lítost, nýbrž pomoc.

"Pověz mi víc o té somnimaci," řekl jsem a usmál se, abych nebyl na křena.

"Démon může mít somnimaci do každého. Do člověka ze světa lidí, do démona, nebo do obyčejného člověka. Nezáleží na barvě pleti nebo pohlaví. Duše si vybírá sama. Somnimaci zažívají jenom démoni a ti to nepopisují jako nejlepší zážitek. Nikdy nevíš, kdy se to stane. První symptomy jsou, že ustavičně myslíš na danou osobu a když jí nejsi na blízku, cítíš se prázdný. Postupem času nemůžeš ani spát a prakticky se psychicky ničíš. Proto musí být démon blízko svého somnimanta, jinak zažívá hrozné bolesti. Někteří démoni se dokonce pod návalem bolesti zabili. Svého somnimanta vnímají jako nějakého boha, pečují o něj, brání ho, zkrátka nedopustí, aby se na něj někdo byť jen křivě podíval. Kdyby se totiž něco stalo somnimantovi, třeba smrt, démon by prakticky zemřel taky, i když pouze psychicky. Jeho duse by byla rozervaná. Chápeš?"

Pomalu jsem přikývl a dál zamyšleně hleděl do zdi. Styles mi nikdy neublíží. Kdyby ublížil mně, ublížil by sobě. Takže on trpí taky, možná víc než já. Možná je už psychicky na dně.

"Dá se to považovat jako zamilování? Přece si vybrala duše, aniž by toho dotyčného znala. A co když ti není opětovaný?"

"Duše si vybrala člověka, kterého by si postupem času vybrala i mysl. Démon si časem uvědomuje cenu somnimanta a v tu chvíli přichází i zamilovaní. A když to není opětovaný... Někteří spáchají sebevraždu, jak jsem už řekl... Někteří se drží opodál a čerpají ze své spřízněné duše aspoň energii a vyhýbají se tak bolesti," zodpověděl všechny mé dotazy a vylil do sebe poslední doušek kávy.

"Je neuvěřitelné, že i démoni mají takové city..." šeptl jsem.

"Jo... Neuvěřitelné. A hrozné, co jsou kvůli tomu schopní udělat. Lou, co ti můžu poradit... Nedovol mu, aby tě zahnal do kouta že strachu. Máš v rukávu karty. On tě vnímá jako spřízněnou duši a ublížit ti prostě nemůže. Nenech se jim ovládat," řekl a povzbudivě se usmál.

"Beru tě za slovo, zkusím to," souhlasil jsem s jeho slovy.

"Mimochodem, chtěl jsi vědět i víc o Afterlife, viď? Máš volný víkend?"

Přikývl jsem a zvedl se, abych odnesl hrnky od kávy.

Místností se ozvalo zavrzání gauče a následně Zaynovy kroky, které mířily za mnou.

"O víkendu ti ukážu pravou tvář tohohle města," zasmál se, načež jsem dychtivě přikývl, jelikož to zní tak tajemně... Práva tvář města.

Se Zaynem jsme se rozloučili, doprovodil mě domů, kvůli mému strachu, který byl sice nepotřebný, ale stále se mě držel. Domů jsem se dostal krátce po deváté. Zayn mi dal jeho číslo a kontakt na Facebook, takže si budeme moci povídat i jinde než na tom fóru.

Když jsem byl připraven ke spánku, zvedl jsem se z postele a za tmy přešel k oknu. Koukal jsem ven do ulice, kterou ozařovala jedna lampa. Cítím ho. Vím, že se toulá poblíž a také vím, že to dělá kvůli tomu, že beze mě trpí.

-----------
Jou, další kapitola. Už jsem se bála, že to nestihnu v neděli, i když ono to je vesměs jedno :D Jde o to, že klávesnice na mém ntb není v nejlepším stavu a psát se tam nedá a proto to tu smolím na mobilu, kde mě to každou chvíli opravuje na špatná slova a já tu chytám nervy.

Abych to ukončila, doufám, že se vám kapitola líbila:3 Příští kapitola bude speciál, protože proboha 200+ votes! :'3 Moc všem děkuji💙💚