Kapitola 11 - Nevidíme se naposledy

Mlčky sedíme v autě a každý si třídí své myšlenky. Tenhle zátah byl zvláštní, mám z něj tak smíšený pocity a jsem si jistý, že Claire také. Té lavičky jsme se po chvíli zbavili, ale dalo nám to zabrat. Jen si na to vzpomenu, vyskočí mi husí kůže. Potvrdila se mi má myšlenka a sice ta, že dotyčný démon je kluk. V tom fofru jsem nepostřehl sebemenší detail. Kdybych věděl, že náš zachránce bude tenhle démon, snažil bych se o něm něco pochytit, ale bohužel jsem to zjistil pozdě.

Proč se tam vůbec objevil? Jak věděl, že tam jsem? Sledoval mě nebo byl ten Lucas jeho kamarád? Dle toho jak spolu mluvili byli jistě dobří kámoši, ale asi ne tak dobří, aby Lucas věděl, proč mě jeho kamarád sleduje.

Do paměti se mi zaryl jeho hlas. Byl hrubý, ale ne moc. Zvládl bych ho poslouchat každý den, kdybych věděl, že mě nezabije. Kdybych věděl, že není démon. Zkrátka měl hlas, který mi byl příjemný. Nic jiného si ale nevybavuju. Do tváře mu nebylo vůbec vidět a ruce měl stále v kapsách.

„Omlouvám se," ozvalo se z místa spolujezdce a vyrušilo mě to z mých myšlenek.

„Nemáš proč." Claire vypadala hodně ustaraně, ještě aby ne. Dávala si tohle celé jistě za vinu, i když za to nemohla. Varovala mě a navíc to byl můj nápad.

„Šli jsme do toho s tím, že tě když tak ochráním, ale nebýt toho démona..." povzdychla si a nabrala nový dech. „Kdo to byl? Proč nás zachránil?" zeptala se nakonec.

„Nevím," zalhal jsem. „Každopádně to je v pořádku, netrap se tím, co se stalo. Varovala jsi mě a byl to můj nápad. Byl bych hodně divný, kdybych řekl, že jsem si to i docela užil?" zasmál jsem se na odlehčení atmosféry.

„Louisi, mám takový pocit, že přímo toužíš po smrti nebo maximálně po tom, aby tě někdo pořádně zmlátil," odpověděla mi taky se smíchem, za což jsem byl rád. Když se směje, mám ji mnohem radši.

„Hele! Ty to celý překrucuješ, nejsem žádný masochista!" začal jsem se bránit a hrál uraženého, ale smích stále nevymizel.

„To jsem neřekla, jen to tak vypadá," zasmála se a zaparkovala v garážích firmy.

Došli jsme do místnosti, kde se přijímají složky a tam se posadili.

„To budeme trávit čas teď tady? Jak to bude vůbec chodit?" začal jsem se vyptávat.

„V praxi tě budu provádět jen týden, maximálně dva a to budeme většinou už jen tady. Někdy můžeme skočit do posilovny. Až nebudeš pod tréninkem, budeš pouze tady u sebe a ke mně už chodit nebudeš. Budu mít nového zákazníka," řekla mi.

„Aha... To už tě vůbec neuvidím? Budeš mi chybět..." povzdychl jsem si a koukl se na ní.

„Můžu tě tu někdy navštívit, ale sám víš, jak málo času mám. Nejraději bych zůstala s tebou."

„A co teď?" zeptal jsem se a přešel pryč z toho tématu, které nás oba uvrhalo do ponuré nálady.

„Teď? Je tvou povinností splnit za týden deset případů a je jen na tobě, kolik jich splníš za den. Můžeš udělat jeden, pět nebo žádný."

„Deset? Není to nějak moc? A víkendy budu mít volno?

„Víkendy máš volný. Když se ti na zátahu něco stane, máš povolení na odškodné, což bývá skoro pořád. A v té situaci ani nejdeš do práce - logicky. Takže ani nepočítej s tím, že se udřeš k smrti."

Nakonec jsme si povídali dlouho do noci, což jsme kvůli chybějícím oknům ani nepostřehli. Až hovor od mámy nás vytrhl z rozhovoru. Vše jsme zabalili a v deset hodin večer se vydali domu. Ve firmě byl stále frmol, čemuž jsem se už ani nedivil.

„Tak ahoj," řekla mi Claire a objala mě. Objetí jsem jí opětoval, nerad jsem se s ní loučil.

„Měj se, zítra ráno se uvidíme u tebe?" zeptal jsem se, když jsme se od sebe odtáhli.

„U tebe."

Pomalým krokem jdu domu. Z dnešku mám tak smíšené pocity, že ani nevím, zda se bát toho démona. Ale bojím se. To jen tak nezmizí.

„Hej, Alexi pohni," zavolal nějaký hlas z hloučku kluků, kteří se motali a vypadali dost zřízeně. Otočil jsem se za nimi a zkoumal, zda je mezi nimi i Alex, můj malej bráška.

Světlo z lampy, pod kterou stáli, ozařovalo jejich vlasy, ale do obličeje jim vidět nebylo. Měsíc byl schovaný a světlo minimální. Můj mozek rozsvítil kontrolku a rozkazoval mi, abych šel domu, hned. Avšak mé nohy zvolily jinou cestu a opatrně se vydali k těm klukům.

Nenápadně zjišťuju, zda tam je Alex, ale ve chvíli, kdy se ozve pronikavý hlas Nialla, mám jasno. Hned se mi situace rozzářila a já poznával kluky i v té tmě, která nás obklopovala. Blonďaté a nagelované vlasy oznamovaly přítomnost Nialla. Tmavé a husté vlasy přes obličej jasně patřily Denisovi. Jack s jeho nízkou výškou byl poznat hned. Kluk, kterého všichni podpírali, aby nespadl, kvůli vysokému množství alkoholu v krvi, byl Alex. Pohled mi spadl na dva kluky, kteří stáli u kluků a bavili se nad situací, která se jim rýsovala před očima. Jednoho z nich jsem poznával, jeho rysy mi byly známé, avšak jsem nemohl poznat, o koho jde.

„Zvrací!" začal vyšilovat ten, mně známý a zároveň neznámý, kluk. Jeho hlas mi přeci jen rozpohyboval kolečka a myslí mi projelo jméno. Ryan. Nevím, zda ho chci vidět, ale přeci nemůžu nechat Alexe, když se takhle zřídil.

Všichni odskočili od Alexe a ten se jen tak tak chytl lampy a vyprázdnil svůj žaludek. Nakrčil jsem nad tou situací nos, nemám rád zvracení.

Přiskočil jsem během chvilky k Alexovi a začal ho zvedat, čímž jsem si vysloužil nechápavé pohledy, jelikož jsem měl nasazenou kapuci a jistě to působilo jako únos kluka, který je totálně na sračky.

„Louisi," zakňučel Alex a chytl se mne okolo ramen, přičemž mi stáhl kapuci a kluci se značně uklidnili. Přidržovat svého brášku nebylo tak lehké, byl těžký, smrděl z něj chlast a tráva a byl špinavý od země. Navíc můj pohled zavadil o ten Ryana, který se ke mně hned otočil zády. Ten poslední kluk byl Patrick. Teď jsem to poznal o dost lépe než z dálky.

„Co s ním?" prolomil ticho Denis a sám se chytl lampy, pro lepší stabilitu. Alex nevypadá opravdu dobře. Měl by se z toho vyspat a to jakože hned.

„Vezmu ho domu," navrhl jsem a zkusil uděl krok s Alexem okolo mého krku, ale jeho motavá chůze byla moc složitá a já neměl šanci, to zvládnout sám. Alex si mezitím opřel hlavu o mé rameno.

„Rozhodně to vypadá, že to sám nezvládneš. Já ti pomůžu," navrhl Niall, ale ten byl na tom jen o trošku lépe než Alex a málem si rozbil pusu. Přichytl jsem ho, když klopýtl o obrubník a podal ho Denisovi a Jackovi.

„My ho vezmeme domu," řekl Jack. „Ryan a Patrick ti pomůžou," dodal. Ve chvíli, kdy to řekl, se na mě Ryan koukl a já z jeho pohledu vyčetl, že se něco děje. Řeč těla vážně nebude má dobrá stránka. Nakonec Ryan přikývl a chytl Alexe z druhé strany.

„Tak my mizíme."

„Šťastnou cestu," zasmál jsem se a chvíli sledoval jak Jack, Denis a Niall mizí. Upřímně, jsem nervózní. Ryanova přítomnost mi není vůbec příjemná, stále jsem vyklepaný z toho, co se stalo a tohle napětí mezi námi zkrátka není nejlepší.

„Tak jdeme," řekl Patrick a rozešel se. Nevím, zda to udělal schválně nebo pouze kvůli Alexovu pomalému tempu, ale nějaká ta pětimetrová mezera mezi námi byla. Šel ve předu a mírně se mu pletly nohy.

„Ryane, chci se ti omluvit. Byla to chyba, ani jsem nejednal z vlastní vůle, hodně jsem vypil. Nechci to mít s tebou rozviklaný," vyplivl jsem ze sebe nakonec. Mé tělo polilo horko z nervozity a mé nohy se rozklepaly.

„V pohodě." Dvě slova, řekl mi pouhá dvě slova, která mě znervóznila ještě víc. Řekl to bez špetky emocí, řekl to tak prázdně, lehce. Cesta byla tichá, sem tam něco řekl Patrick nebo zakňučel Alex, ale na nějakou vážnou konverzaci to nevypadalo. Díky bohu.

„Tady barák můj," řekl Patrick a zasmál se. Řekl pouhé čau a už mizel ve dveřích. My před sebou měli ještě několik minut, které mě teď děsily ještě víc. Netušil jsem, že Patrick odejde.

„Mluv se mnou, prosím," povzdechl jsem si rezignovaně. To ticho mě ničilo, ale to i pocit, že jsem provedl něco hrozného. Něco, co někomu takhle ublížilo, že není schopný mi věnovat pohled do očí delší než dvě sekundy.

„Nevím, co bych ti měl říct. Nezlobím se na tebe."

Došli jsme před dům a já posadil Alexe před dveře. Došel jsem na příjezdovou cestu, kde čekal Ryan.

„Já vím, že říkáš, že ti to nevadí... Jen se ti chci ještě jednou omluvit, chápu, že je asi dost divný, když ti jen tak dá kluk pusu. Asi si myslíš, že jsem nějaký debil, nebo tak něco," řekl jsem nervózně a podrbal se na zátylku.

Poprvé za celý večer, vyskočil Ryanovi úsměv na tváři. Atmosféra se tím značně zlepšila, nepanovalo tu to trapné něco, které ani nelze popsat.

Ryanův úsměv zmizel a během vteřiny jsem ucítil jeho rty na těch mých. Jen se otřely o ty mé a hned zmizely. Jen lehký polibek, ve kterém bylo ale hodně slov.

„Není divný, když ti dá kluk jen tak pusu. A jestli jo, pak jsem debil i já," zasmál se.

Možná si myslíte, že řeknu něco ve stylu: Tělem mi projel šok, má hlava byla ready na výbuch, pralo se se mnou tolik emocí.

Ale ne, já byl v pohodě. Necítil jsem žádné záporné emoce, ale ani ne ty kladné. Prostě to bylo bráno jako hotová věc.

„Jsi gay?" zeptal jsem se najednou a hned si dal ruku na pusu, protože jsem zase řekl nějakou kravinu.

Kluk naproti mně se zasmál a hlavou zakýval v záporu. „Nejsem gay. A pokud ano, tak jsem gay pouze na tebe. Neber to jako nějaký zabouchnutí, jen mi pusa od tebe nevadí. Proto mi nevadí, co se stalo v tom sklepě a proto bych to udělal klidně znovu," řekl nezaujatě a jen pokrčil rameny.

Dobře, teď už je má hlava připravená na vybouchnutí a ano, teď se se mnou perou všelijaké emoce.

Rozklepaně jsem mu položil ruku ze zadu na krk a sklopil pohled k zemi. Hluboký nádech a výdech, přesně to potřebuju. Udělal jsem krok, který mezi námi zrušil mezeru. Naše hrudě se při každým nádech dotkly. Opatrně jsem zvedl hlavu. Rozhodnut nečelit Ryanovýmu pohledu jsem zavřel oči.

Rukou na jeho krku jsem si ho přitáhl do polibku. Nejdřív jsem ochotně zjišťoval Ryanovy reakce a o jeho rty se jen mírně otřel. Žádná pusa, pouze dotek, lehký dotek. Jsem připravený ho políbit? Stojí mi to za ty výčitky, které jistě budu mít?

Nakonec mě z myšlenek vytrhl Ryan, který mě políbil. Opravdu políbil. Nepřinášelo mi to nějaké extrémní vzrušení, ale zkrátka jsem to udělal. Zkrátka jsem to jaksi potřeboval, jelikož to bude větší rozptýlení a já nebudu tolik přemýšlet nad tím, co se dnes stalo na mém prvním zátahu.

S úsměvem na tváři jsem se nakonec odtáhl a potichu se zasmál. „Jo, asi bych si na to zvykl," řekl jsem. Mé tváři nabraly jistě červenou barvu, celý jsem hořel. Ryanovi spadly do tváře jeho černé vlasy, takhle vypadá tak sexy... Měl bych si za tyhle myšlenky nafackovat, ale přeci třeba jednám pouze v afektu. Nikdy jsem takhle nepřemýšlel o klukovi a ani to nehodlám měnit.

„Půjdu," šeptl a věnoval mi úsměv. Odpovědí mu bylo pouze mé přikývnutí.

„Počkej ještě," křikl jsem trochu, když se vzdaloval. „Jak to mezi námi je? Můžeme být v pohodě?" zeptal jsem se ho udýchaně, jelikož byl už na rohu ulice.

„Jsme v pohodě, ok? Nejsem naštvaný ani tak něco, takže pohodinda," zasmál se a mně spadl kámen ze srdce.

„Super." Ryan se usmál, koukal mi do očí a já jemu. Oba jsme chtěli něco říct, ale ani jeden se neměl ke slovu.

„Co to bylo?" zeptal se Ryan, když se ozvala nějaká rána. Ohlédli jsme se okolo sebe, ale vše se zdálo normální.

„Netuším." Pokrčil jsem rameny a rozhlédl se ještě jednou okolo. V dáli šly dvě osoby, měly černé kapuci a nebylo jim vidět do obličeje. Ruce zastrčené v kapsách a pomalá chůze směřovaná k nám.

„Do prdele," zaklel jsem a čapl Ryana za rameno. Otočili jsme se a šli přirozeným krokem směrem k nám domu. Je mi jasné, co se tu děje. Není mi jasné, proč se to děje, ale je po dnešku poznám jistě.

„Co se děje? My jdeme k tobě?" začal se ptát Ryan a otáčel se na dvě osoby za námi.

„Nekoukej tam."

Zrychlil jsem krok, ale marně. Lampy v celé naší ulici během sekundy zhasly a tma se rozlehla všude. Na sekundu jsme se zastavili, abychom se koukli, co se stalo, ale to byla chyba. Otočili jsme se a šli dál, ale narazili jsme do dvou osob.

Dech se mi rapidně zrychlil a nohy rozklepaly. Moje noční můra stojí přede mnou a já nevím, co chce udělat.

„Prosím," šeptl jsem směrem k osobám, přičemž se mi po tváři sklouzla slza. To nevidí, jak jsem kvůli němu zřízený?! To mě nemůže zabít hned a musí mě takhle trápit?! Nespím, nejím, nechodím ven a to je kvůli němu!

„Pros si jak chceš," odfrkl si jeden z nich a já podle hlasu poznal, že se jedná o Lucase. „Předtím ti to možná vyšlo, ale teď už prahnu po tom, někoho zabít. A ty jsi tak hodný a stále se promenáduješ sám venku," zasmál se a shodil si kapuci. Jeho špinavě blond vlasy mu spadly do tváře a vytvořily ještě strašidelnější atmosféru. Koukl se mi do očí. Musel v nich vidět strach, hromadu strachu. Zářivě mu svítily. Fialový odstín jeho očí se mi vpil pod kůži.

Udělal krok blíž ke mně, ale ruka jeho kamaráda mu zabránila v dalším pohybu.

„Jeho nech, jde mi o něj," řekl a mně se na těle vytvořila husina z jeho hlasu. Zesílil jsem stisk na Ryanově ruce. Ne, rozhodně ne! Jemu se nic nestane, nesmí.

Lucas odstoupil a složil si ruce na hrudi. Na tváři mu poskakoval úsměv, bavil se. Tuhle situaci bral pouze jako zábavu?

„Dej se do toho, Stylesi," řekl a zasmál se. Stylesi, prolétlo mi hlavou. Démon s příjmením Styles. To příjmení mu přidalo ještě na autoritě. Jeho kapuca mu skvěle zakrývala tvář, což mi vadilo. Chci vědět, jak vypadá.

Otočil se na mě. „Řekl jsem ti, že zaplatí. Měl sis kurva držet odstup. Ještě jednou mě takhle nasereš a garantuju ti, že s tebou nebudu mít žádný slitování," procedil mezi zuby naštvaně a strčil dlaní do mé hrudě.

„P-prosím," vykoktal jsem ze sebe a po tváři se mi sklouzly další slzy. Divím se, že jsem neomdlel z toho strachu, který osídlil mé tělo.

Natáhl ruku k mé tváři při pokusu se mě dotknout, ale uhnul jsem. Chytl mě za paži a přitáhl mě opět k němu, zatímco mi druhou rukou setřel slzy. Naklonil se k mému uchu a šeptal: „Nechci ti ublížit, ale nevíš, jak moc těžké to pro mě je. Ta tvoje nevinnost láká všechny démony, kteří tě viděli a nebýt mě, tak jsi dávno mrtvý," řekl a zesílil stisk na mé paži. „Držím se ze všech sil. Víš, jak rád bych s tebou prováděl ty věci, jako s oběťmi, které pod návalem bolesti zemřou? Nepokoušej mě dlouho a tu tvou nevinnost si schovej jen pro mě. Teď za to tvůj kámoš zaplatí," dodal a odtáhl se od mého ucha. Měl jsem tváře mokré od slz, které stále nepřestávaly proudit. Mé tělo se klepalo stále víc, i když jsem myslel, že to víc nejde.

Neschopný slova jsem se schoulil k zemi a přitáhl si kolena k hlavě. „Prosím, prosím," šeptal jsem stále dokola a pohupoval se svým tělem sem a tam.

„Hlídej ho. Ať se kouká," řekl Lucasovi a otočil se k Ryanovi, který stál na místě. Proč neutekl?!

Lucas si klekl za mě a chytl mi jednou rukou ruce za záda, přičemž mi druhou rukou držel hlavu vzhůru. „Pozorně sleduj," zašeptal a zasmál se.

Styles přešel k Ryanovi a šťouchl do něj. „Ta paralýza se vždy vymkne kontrole," stěžoval si. „Chci, aby byl při smyslech."

Dal mu facku a párkrát mu luskl před očima. Ryan se probral. „Co to-„ začal zmateně mluvit a rozhlížet se, ale než cokoliv postřehl, přistála mu na tváři facka. A další, kterou následovala další. Kopl ho do nohy, načež se Ryan sesunul k zemi. „O co ti jde?!" křikl na něj Ryan, ale Styles mu kopl do tváře. Ryan padl k zemi, na které se po chvíli objevila krev z jeho tváře.

„Nech ho, prosím!" křikl jsem, čímž jsem si vysloužil škubnutí za paže. „Drž hubu!" zařval na mě Lucas. Styles mého kamaráda zvedl za krk a držel ho ve vzduchu. Ryan se zmítal, snažil se dýchat. Přes slzy jsem skoro neviděl. Ani nedokážu popsat, jaké pocity jsem z toho měl. Vše vevnitř mě se bálo a třáslo z pohledu na Ryana, který pomalu a jistě přichází o smysly.

Styles hodil silou Ryana o zem, čímž mu vyrazil dech. „To je nuda. Vůbec se nebrání," začal si stěžovat Lucas a povzdechl si.

„Přitvrdíme," řekl se smíchem Styles a vytáhl si z té mikiny menší nůž, který však vypadal hodně nabroušeně. S nožem si sedl na Ryana, který přicházel zase k sobě. Vyhrnul mu triko a mně docházelo, o co mu jde.

„Ryane, prosím. Prosím," šeptal jsem si skoro neslyšně. Nic jiného jsem nesvedl. Hlavou mi prolétávaly i momenty z knih a filmů, kde se kamarád vždy postaví za kamaráda a tím ho zachrání, ale tohle bylo jiné. Nemohl jsem cokoli udělat, jelikož mi v tom bránil strach o vlastní život. Je to prostě pud sebezáchovy a já nejsem žádný vyznavač adrenalinových sportů, abych si šel pro sebevraždu. Tím ale nemyslím, že mi je život Ryana lhostejný. Modlil jsem se pro něj, udělal bych vše, co by bylo v mých silách.

Ozval se Ryanův hlasitý výkřik, který následoval další a další. Otevřel jsem oči a zjevila se mi krvavá lázeň. Ostří nože se probojovalo pod kůži mého kamaráda a vytvářelo hluboké rány. Styles evidentně věděl, kam sáhnout, jelikož jednal precizně a zkrátka vypadal, že v tomhle má praxi. Temný anděl vyryl Ryanovi na hrudník nějaký znak, o kterém jsem neměl páru. Nikdy jsem ho neviděl.

Sledovat kamaráda, jak takhle trpí a navíc ještě kvůli vám, není vůbec příjemný. Ještě aby ano... Jeho hrudník se rychle zvedal a opět klesal, tak moc se snažil zahnat bolest, která ale neustupovala, nýbrž stále rostla.

„Dáš mu gipoterium?" zeptal se Lucas nadšeně. Gipo- co?

„Bez něj by to nebylo ono," zasmál se Styles a sáhl si do kapsy, odkud vytáhl plný sáček nějakého bílého prášku. „Ou, tohle je gipoterium. Používají to démoni pro takové případy," řekl znuděně a pokrčil rameny. „Sype se to do ran. Už takhle bolestivou ránu ti to rozdráždí. Někteří zemřou jen z té bolesti. No uvidíš sám," dodal a nakonec se uculil a sedl si opět na Ryana. Právě teď začalo vše uvnitř mě řvát a ječet. „Ne! Prosím, udělám cokoliv, jen ho nech!" začal jsem řvát mezi vzlyky. Slzy mi tekly proudem a celé tělo se mi třáslo.

„Ještě jedno slovo na jeho obranu a můžeš být další ty!" procedil mezi zuby naštvaně Lucas, čímž si vysloužil pohled od Stylese. O co mu jde? Proč chce, abych sledoval svého kamaráda, jak umírá v bolestech? Proč mě nezabije taky a brání mě i před svým druhem?

Ryan začal řvát na celé kolo, divím se, že nás nikdo neslyšel. Ačkoliv jsem chtěl držet víčka pevně semknutá k sobě, nešlo to. Otevřel jsem oči a scéna, která se odehrávala přede mnou mi jasně obrátila žaludek. Styles sedící na Ryanovi, který má rozřezanou zakrvácenou hruď. Z jeho ran vychází hnusné červené bubliny z rudé krve, to kvůli tomu prášku, který mu Styles stále sype do ran. Ten prášek působí jako nějaká žíravina, ty rány se začínají prokrvovat víc a víc a zvětšují se, zatímco se jeho krev sráží a bublá a škvaří. Vypadalo to, jako kdyby to Ryana rozežíralo zevnitř.

Styles pouze pokrčil rameny a špetku prášku nasypal Ryanovi do oka a poté do druhého. Neumím si představit, jaká bolest to musela být. Z jeho očí vycházela pára a naopak spíše bíle bubliny. Ryan křičel, ale hlas mu pomalu utichal. Docházela mu síla. Přibylo ještě pár ran způsobených nožem a potom se Ryan přestal hýbat. Zemřel.

Styles se zvedl a se smíchem kopl do jeho těla. „Byla to zábava, už dlouho jsem si takhle neužil," začal se radovat. „Včera ta holka dopadla ještě hůř," odpověděl mu Lucas. Pustil mi ruce a stoupl si přede mě. „Co s ním?"

Oba dva ke mně přistoupili. Neměl jsem silu zvednout hlavu a kouknout se na ně. Oči jsem měl zavřené, slzy mi zmáčely celé triko, mé tělo se klepalo tak hodně, že jsem nebyl schopný pohybu. Pouze jsem si držel nohy u těla a pohupoval se ze strany na stranu, opakujíc jméno mého kamaráda. Žaludek jsem měl jako na vodě a opravdu hrozilo, že z něj vše vyjde ven.

„Myslím, že mu to stačilo," řekl nezaujatě Styles a sedl si přede mě. „Máš nějakou otázku? Budu muset jít, víš? Na tohle nemám tolik času."

Zvedl jsem hlavu a koukl se na něj. Tvář mu stále zakrývala kapuca, což mi dost vadilo. Mám otázku? Mám jich mraky! Proč jsi mě nezabil? Kdo jsi? Proč po mně jdeš? Jak vypadáš? Jak se jmenuješ? Tohle a ještě víc mi prolétlo hlavou během sekundy.

„P-proč mě sleduješ, an-niž bys mě z-abil?" vymáčkl jsem ze sebe mezi vzlyky. Stále jsem koukal na něj a snažil se zachytit nějaký náznak toho, jak vypadá, ale marně.

„Bravo, skvělá otázka," začal se smát Lucas, který stál opřený o plot asi dva metry od nás. Ironicky zatleskal a opět si složil ruce na hrudi.

„Drž hubu, Lucasi. Počkej u brány, pak tě doženu," řekl Styles, aniž by se na něj koukl. Lucas si jen povzdechl. Na zádech se mu objevila křídla a během chvilky byl pryč.

Styles se zhluboka nadechl a vydechl. „Netoužím tě zabít. Nedovolím, aby tě někdo zabil a že tu je hodně zájemců. Podle jedné pověsti se říká, že se ukáže kluk, který se postaví buď za démony nebo naopak za tohle nebíčko, či co to je. A ten kluk zničí jeden celý svět. Víc si zjisti sám, každopádně si démoni myslí, že to jsi ty a chtějí tě zabít, aby nebyl náš svět v ohrožení. Nevěřím tomu, proto hlídám každý tvůj krok a odháním od tebe veškeré démony, kteří na tebe chtějí zaútočit. Ty to ani nevnímáš. Spokojeně si laškuješ s Ryanem nebo se taháš s Claire, což mi vadí, víš? Oni pro tebe nedělají nic, zatímco já ti hlídám každý den zadek. Doufám, že ti dnešek stačil k tomu, abys zvážil s kým se jak budeš bavit. Já vím o všem. A proč zrovna ty? Mohl bys mi být u prdele, viď? Zkrátka mám potřebu tě bránit a pečovat o tvé pohodlí. Nepitvejme se v tom hlouběji...vztahuje se to k záležitosti temných andělu a to my neovlivníme," řekl a stoupl si. „Počítám s tím, že se Claire dozví o dnešku, tak ji alespoň pozdravuj. Dokud ještě můžeš," zasmál se a pokračoval. „Už poletím. Ty a já se nevidíme naposledy. Měj se, Louisi." Nestačil jsem cokoliv říct a byl pryč. Po tomhle už opravdu pochybuju, že má můj „život" nějakou cenu. Obzvlášť za těchto podmínek.

------------------------------
Okaaay, Styles nastoupil na scénu👌😊 Řekla bych, že teď už se s Harrym budeme setkávat často a vše se začne vysvětlovat...
Každopádně, tohle je má poslední předepsaná kapitola, čehož se dost bojím. Jednu kapitolu píšu totiž opravdu dlouho, ale zase mám období, že za den napíšu 10K slov...tak snad díly budou vycházet v podobném časovém rozmezí...

Tak aoj, budu rád za každy koment, vote...:3

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top