Ve jménu Satana, vládce Země, Krále světa, rozkazuji Silám temnot, aby vložily svou pekelnou moc do mých rukou!

Nikdy bych byť jen nepomyslel nad tím, že se probudím a neuslyším otravné a nekončící pípání strojů, ke kterým jsem poslední dobou vázán. Opravdu, možná už mám jen tak otupené smysly nebo jsem si na ustavičné píp píp zvykl. Ať je to tak či tak, děkuju Bohu, že mi dopřál chvíli ticha, chvíli jen pro mě a mé myšlenky. Ano, stroje jsem po odreagování přestal vnímat, ale to jen z důvodu, že je nahradil hlas, většinou doktora. Čekám každý den jen na ten moment, kdy sem přijdou a řeknou mi, že se můj stav zlepšil. Že se má leukémie zázrakem hnula a začala se léčit, ale tahle zpráva nepřichází a obávám se, že ani nepřijde. Možná jsem se smířil, možná ne. Může se vůbec člověk smířit s vymizením své existence?

Má víčka jsou stále pevně semknuta k sobě. Pobyt v nemocnici mě naučil hodně věcí a tohle je jedna z nich. Po probuzení málokdy otevřu oči, jelikož v momentu, kdy jsem je otevřel, ke mně přihopkali doktoři a já neměl chvíli klid.

Nasávám do plic vzduch, čerstvý a ledový vzduch, který mě zabolí na plicích kvůli svému ostrému chladu. Avšak když opomenu tenhle fakt, necítím žádnou stopu po desinfekci a zkrátka nemocničnímu aroma, což mě donutí zvednou koutky do mírného a hlavně úlevného úsměvu. Že bych byl doma?

Zatřásl jsem hlavou nad pomyšlením na domov, tomu místo se dalo říkat mnoha způsoby, ale domov nebylo to správné slovo. Nerad na svou minulost vzpomínám, jelikož na mně zanechala už tak velké následky, ne fyzické ale psychické. Abych to upřesnil. Když mi bylo deset let, zemřela mi máma na rakovinu, což pro mě bylo už tak dost těžké, ale to můj otec neviděl. Po mámině smrti se sám málem uchlastal a ty jeho stavy jsme odnášeli my, jeho děti. O dva roky později mi také zjistili rakovinu a postupem času se můj pobyt v té otřesné domácnosti zmenšoval. Sestry z toho vyšly dobře a teď se jim daří, chodí za mnou často. A většinou hned po nich přijdou moji kamarádi ze školy a z nemocnice. Stále to ale nemění fakt, že bych kus své minulosti nejraději vystřihl a zahodil, zakopal nebo spálil.

Přetáčím se na bok, čekajíc mou měkkou matraci, ale jsem si více než jistý, že se mi do kůže otlačují malé kamínky, které rozhodně nejsou jakkoli společné s mou matraci.
Otevírám oči, jsem až moc zvědavý a zmatený. Ostré světlo mě zasáhne do očí, které hned zavírám nad způsobenou bolestí. Párkrát zamrkám a sluneční zář mi už nedělá takový problém, avšak stále si oči zakrývám rukou, abych se mohl alespoň rozhlédnout.

„Kde to jsem?" šeptnu zmateně. Pomalu a roztřeseně se postavím na nohy, snad abych měl lepší výhled, ale nevidím nic jiného než vyschlou, popraskanou a horkou zem. Jsem snad na nějaké sahaře? Slunce na mě praží ostošest, jelikož všelijaké mraky jsou v nedohlednu. Co mám dělat, proboha? Zachvátila mě ohromná panika a já se tu asi každou chvíli složím k zemi.

Nakonec jsem popošel pár kroků a zmateně koukal okolo sebe. Nikde není byť jen jedno stéblo trávy, nikde není nic zeleného. Mám křičet? Běžet pryč? Po tváři se mi sklouzlo pár slz a já si uvědomil, že jsem naprosto ztracený. Jsem uprostřed ničeho, což rozhodně není normální. V jednu chvíli mě napadlo, že se jedná pouze o vtip, ale tohle by snad nemohl nikdo považovat za vtipné. Navíc, jak by se tohle celé stalo?

Sundal jsem si mikinu a sedl si na zem, panice jsem propadl už stoprocentně. Přehodil jsem si mikinu přes hlavu, aby mě chránila před silnou září a nechal slzám volný průchod. Vzlykal jsem s hlavou složenou mezi koleny a přemýšlel nad tím, co dělat. Tělem mi projel šok a možná bych i přísahal, že mé srdce vynechalo jeden úder, jelikož jsem ucítil na svém rameni něco, co tam nepatří. Ohlédl jsem se a uviděl za mnou stojícího chlápka. Zděšeně jsem vykřikl a odšoupl se od něj, zatímco mé srdce bušilo neuvěřitelnou rychlostí.
„A vy jste kdo?" hodil jsem po něm nechápavý pohled, když se neměl ke slovu a jen blbě zíral. Kde se tu vůbec vzal?
„Zdravím, Louisi." prolomil ticho a natáhl ke mně ruku, kterou jsem po dlouhém váhání přijal a stoupl si na nohy.
„Hádám, že jsi asi hodně zmatený. Ani se ti nedivím, obvykle, když se někdo probere, sebere se a jde. Jsi první výjimka za celý rok." Mnul si vousy a něco žvatlal, nebylo mu rozumět a navíc ani nevím, zda to bylo směřované mně. Nechápavě jsem na něj zíral. Nevěděl jsem, co mu odpovědět. Kam bych měl jít? Do toho ničeho?
„Kde jsem?" zeptal jsem se nakonec.
„Louisi, to co ti teď řeknu bude pro tebe asi trochu silné, ale věřím, že to zvládneš. Ostatně..." odmlčel se a očima projel od mé hlavy až po paty, „ty s tvojí postavou, vzhledem a inteligencí budeš mít spoustu výhod, které většina ehm... Lidí nepozná." S mojí postavou? Koukl jsem se na svoje břicho, které se mírně kulatilo. Překryl jsem ho rukama a pohled opět zvedl k vousatému muži.
„Cože? To z mého vzhledu vyčtete, jak jsem na tom s inteligencí?"
„Louisi, vím o tobě všechno." Pokroutil hlavou nad mými otázkami. No, já pokroutil hlavou nad ním celým.
„Kdo sakra jste a kde jsme?!" křikl jsem na něj naštvaně. Ten chlap to měl vše na háku, což mě dokázalo ještě víc naštvat. Ruce jsem tiskl v pěst až mi bělaly klouby. Měl jsem sto chutí mu jednu vrazit, aby se probral. Aby se mnou nehrál na hádanky a probral se! Nevím, kde jsem, chápeš to?
„Louisi, jsme v jiném světě... Slyšel jsi něco o posmrtném životě?" Bezva, ten neví, co mluví.
„Cože? Jo, ale co tohle znam-"
„Louisi vše, co tady vidíš, je jiná forma života. Bojoval jsi s rakovinou dlouho a bohužel jsi boj prohrál, proto jsi tady. Rozumíš? Vše se ti vysvětlí a ty pochopíš, že tu budeš šťastný, tohle je jako osvobozující svět pro duše."
„Já... Já jsem m-mrtvý?"

Vítám Vás u první kapitoly mého příběhu. Chci sem napsat nějaké info, abych to nemusela psát ke každé kapitole :) ... Jedná se tedy o Larryovku. Ze začátku se to může jevit jakkoli jen ne jako Larry příběh, ale vše bude. Na téhle knize dělám od listopadu a konečně jsem se rozhodla uskutečnit můj sen a začít příběh vydávat... :) Doufám tedy, že se Vám první kapitola líbila^^ Na závěr téhle řeči bych hrozně moc chtěla poděkovat jedné super spisovatelce tady z Wattpadu^^ Dodala mi energii a hodně mi pomohla, jelikož jsem si nebyla příběhem moc jistá... Na Wattpadu se jmenuje _LarryLS1_ ale jsem si jistá, že ji většina zná. :3
- Kizerka