Blonďatý, již ten den podruhé stál u policejní stanice a nervózně jasnou radostí zrcadlící se v obličeji. Bylo jasně, že tentokrát bude návštěva o moc příjemnější.

Odpoledne se domluvili, tedy spíše Naruto se domluvil, že by bylo super podniknout něco už dnes večer. Proto teď stál před budovou a napjatě očekává, až odbije sedmá a on se vydá vstříc pohodovému večeru.

Vlastně pozvání bylo tím stylem, že on se zeptal a muž odpověděl prosté 'proč ne'. Ale nehodlal se s takovou neprůbojností smířit, však on ho rozmluví.

Odpoledne měl rozhovor s matkou, která ho odmítala před Vánoci pustit z domu jen na krok. V takových chvílích byl ideální čas na to, aby se zamyslel nad stěhováním, jelikož snášet toto další rok a zároveň další rok studia, tak by to asi psychicky nedal. Miloval oba své rodiče, ale co bylo moc, to bylo občas příliš.

Zamýšleně tam stál, sněhové vločky se mu zasekávaly ve vlasech a jeho blonďaté krátké vlasy se měnily v chuchvalce plné ledu.

"Budeš tu stát ještě dlouho?" zeptal se hluboký hlas před ním a on urychleně, až mu křuplo za krkem, zvedl hlavu.

"Uhhh omlouvám se," vydechl a zčervenal, když viděl, jak ho muž pozoruje.

Shikamaru automaticky odmotal šálu, kterou měl na krku a dal jí stejně vysokému mladíkovi, jelikož viděl jak se celý třese a vločky mu padají rovnou za krk.

"To nemůžu přijmout dattebayo! Však jsi byl ráno ještě na umření!" vypískl.

"Vem si ji, Asuma mi připravil jeho vyprošťovák a je mi dobře, takže půjdeme?" optal se, když se konečně si mladší nasadil šálu. Parťák vyprávěl, jak je mladý muž ukecaný, ale teď byl podezřele zamlklý.

"Jasně že jo!" Zazubil se, "teď mi došlo, jak se vlastně jmenuješ?"

Už když odcházel, tak zjistil, že vlastně ani neví, jak se jeho zachránce jmenuje a na stole cedulku neměl.

Culíkatý se na něj otočil, a snažil se vytvořit něco jako úsměv. "Shikamaru, jsem Shikamaru Nara."

Natáhl k němu ze slušnosti ruku.

"Jsem Naruto, Uzumaki Naruto," usmál se, přijal nabízenou ruku a lehce přidal na stisku, věděl, že dobrý dojem nikdy neudělá tak, že ji podá jako leklou rybu.

"Pevný stisk, to se mi líbí," zamumlal dlouhovlásek.

"Upřímně, když jsem tě ráno viděl, tak jsem se trochu lekl, koho že to chci někam pozvat," zasmál se.

Ulevilo se mu, když viděl, že starší muž má už menší kruhy pod očima, a dokonce nemá podezřele nateklý obličej, líbil se mu.

"Uh, děkuji asi? Včerejšek byl náročnej."

Podrbal se na zátylku.

Naposledy byl s Temari, která mu po dvou měsících vztahu řekla, že to klapat nebude, jelikož si vždy přála akčnějšího partnera. On uměl držet krok... jen se u toho tvářil lehce otráveně. Byl spíše typ, který se přizpůsobí své polovičce a splní cokoliv si řekne.

"Já bych ti strašně moc chtěl poděkovat za včerejší záchranu... to moje omdlení bylo sakra trapný."

"Neber si to tak, jsem policista a ty musejí zachraňovat princezny v nesnázích," lehce se ušklíbl.

"Jakou princeznu dattebayo! Ty snad nemáš žádnou fobii nebo co?" ukřivděně se na něj podíval, ale potěšilo ho, že to vypadalo, že jsou naladěni na stejné vlně.

Pokračovali po zasněžené ulici a už před nimi svítil neonový nápis U Kuramy, což byla čajovna, ve které jako jediné měli ochočenou lišku. Naruto ji zbožňoval, věděl, že její majitel Hiruzen ji našel jako mládě postřelenou a od té doby už ji neopustil.

Shikamaru poslouchal vyprávění o kavárně do které mířily, bylo mu jasné, že mladší je ten typ, co nezavře pusu, ale ze začátku se držel, aby mu nevymluvil díru do hlavy. Naprosto se nechal pohltit jeho hlasem, že nedával pozor na cestu, uklouzl na ledovce a máchal kolem sebe rukama. Snažil se vyvážit, ale jeho společnost byla rychlejší a těsně před pádem na zem ho zachytila do náruče.

"Ne, že bych chtěl něco namítat, ale teď jsi princezna ty," usmál se a v očích mu svítily nezbedné plamínky. Užívali pohled na vylekaného muže, jenž měl oči široce rozšířené a pusu pootevřenou. Něco mu říkalo, že tohle je první a poslední reakce na dlouhou dobu.

***

Seděli v útulné čajově a nechali se obsloužit od Sakury, která zde v před zimními svátky vypomáhala, jelikož to po horkém čaji každý prahl. Objednali si Sencha Chumushi Asatsuyu Koyu, což byl jeho nejoblíbenější čaj. Na chvíli zalitoval, že ho nezkusil pozvat na Ramen, vypadal přizpůsobivě, což byla ideální partie.

'Na co to sakra myslíš! Neznáš ho ani den!'

Shikamaru s lehkým úsměvem, který mohl působit znuděně sledoval muže před ním, zatím se docela dobře bavil, takže tuto schůzku nepovažoval za ztrátu času, ale co nebylo, to mohlo ještě přijít.

"No abych začal!" vypískl energeticky, když si v hlavě srovnal, že to zkusí za každou cenu.

"Jsem Naruto Uzumaki, je mi dvaadvacet a teď vypomáhám mamce ve školce. Předtím jsem pracoval v Písečné jako dobrovolný hasič, jelikož tam pořád něco hoří... doslova v jednom kuse. Po čase mi že došlo to asi nebude moje miska Ramenu, tak jsem odešel a teď jsem tady. Nastěhoval jsem se zpět k rodičům a poohlížím se po něčem samostatným, jelikož bydlet s mamkou je peklo a moje nejoblíbenější jídlo je..."

"A hádám, že tvoje nejoblíbenější jídlo je Ramen?" skočil mu nemístně do řeči.

Krátkovlasý se na něj překvapeně podíval, "jak to víš?"

"Nebylo to poprvé co si to někam dosadil, takže jaký je důvod toho, že jsme v čajovně, a ne v Ichiraku Ramen?"

"Na prvním rande se nehodí, abych jedl jako prase dattebayo," zasmál se a hned na to si dal ruku před pusu, jelikož mu došlo, co řekl, ale ono mu to vyklouzlo samo.

'Tak teď už se další schůzky nedočkám'

Shikamaru se opřel více do sedačky, složil ruce na prsou a usmál se, "Takže my jsme na rande jo? Známe se asi čtyři hodiny a ani jsi se mě nezeptal, zda preferuji stejné pohlaví."

Muž s jizvičkami na tvářích zrudl jako rak a už se chystal k odpovědi, ale přerušila ho přicházející osoba.

"Čaj se nese!" oznámila vesele.