„Albusi otevři, potřebuji s tebou naléhavě mluvit!" bušil Snape netrpělivě na dveře soukromých komnat ředitele.
Ty se po chvíli otevřely.
Stál v nich rozcuchaný Albus Brumbál se zmateným a velmi ospalým výrazem.
„Víš ty vůbec kolik je hodin? Ty jsi mi tedy pěkný dárek. Nu pojď dál, posaď se, dáš si kávu?" zívnul ředitel a unaveně se sesunul do křesla.
Severus rezignovaně vklouzl do vedlejšího křesla.
Vděčně přijal vyčarovanou horkou kávu a začal příteli vyprávět svůj sen.
Nezapomněl však dodat – opakující se sen.
Některým detailům se obezřetně vyhnul.
S hlavou v dlaních nakonec odevzdaně zavzlykal: „ Albusi, jsem ztracen, zcela."

Tuto kapitolu věnuji Luci, moji milované betě (moc děkuji zlatíčko) :)