„Tak co? Je to tam?" ozval se zezdola hlas jejího otce. Viktorie začala divoce poskakovat rukama jako největší mistr karate a snažila se z vlasů dostat nechutně lepivé pavučiny. Šedýma očima přitom pátrala v šeru zaprášené půdy. 
„Vidíš to?" zopakoval její otec. Viktorie už chtěla něco opravdu naštvaně odseknout, místo toho však začichala. 
„Cítím tu kouř," řekla hloubavě.
„Doprdele... Vánočka!" vykřikl zděšeně její otec a pak už jen slyšela, jak dusá dolů ze schodů. Viki bylo hnedka jasné, že to s tátovým prvním pekařským pokusem nedopadne dobře. Doufala však, že přitom neshoří celá kuchyně.

Zapnula světlo na mobilu, aby aspoň něco viděla a snažila nekýchat z obrovského oblaku prachu, který se zvedl při jejím příchodu. Všude kolem ní byly kopce z kartonových krabic, starý nábytek a hromady knih ožraných od molů. Začala se divit, jak to, že jim půda ještě nespadla na hlavu. 
„Vánoce," stálo na jedné obzvlášť velké krabici. Povzdechla si a poklekla si do prachu. 
Budu mít od toho zasviněné legíny, bručela si sama pro sebe. Vytáhla nůžky a rozsekla hnědou pásku držící pohromadě víko. V krabici byly barevné venkovní žárovičky, řetězy na stromeček, skleněné koule, malincí keramičtí sněhuláčci, papírové vločky, které kdysi sama pomáhala vyrábět a ostatní ozdoby.

„Pověs to ještě trochu výš," uslyšela ze vzpomínek promluvit jasný hlas. Náhle stála v jejich starém obývacím pokoji a sledovala usmívající se mámu. Bylo to už dávno, když jí bylo deset Tehdy Vánoce opravdu milovala.
„To je tak nádherný stromeček," zasmála se a skočila matce do náruče.
„To je! A víš proč? Protože jsme ho ozdobili s láskou," řekla mile její mamka. 

Viktorii po tváři stekla slza. Byla tak ponořená ve vzpomínce, že si toho ani nevšimla. 
Nebul, ty káčo, vynadala si a znovu se zatvrdila.
„Vánoce jsou jen komerční trik velkých společností, kteří se snaží z lidí vymlátit více peněz," pronesla nahlas oblíbenou větu své babičky a zahnala pryč náhlý smutek. Začala vytahovat žárovky zamotané do řetězů a tiše přitom nadávala. Když pak byla hotova, popadla žárovky do náruče a donesla je k žebříku vedoucím z půdy dolů. Náhle uslyšela podivný zvuk, skoro, jako by něco spadlo. Otočila se zpět k velké krabici s nápisem "Vánoce".

To se mi jen zdálo, namlouvala si, ale zvědavost ji táhla jako magnet. Vydala se k místě hluku pomalým, váhavým krokem. Poklekla znovu do prachu a odsunula vánoční krabici bokem. Na dřevěné podlaze stálo ještě něco a bylo to zakryté starým prostěradlem. Na okamžik zaváhala, ale pak natáhla ruku a látku strhla dolů. Zatajil se jí dech. Na zemi stál adventní kalendář z pomalovaných krabiček, měl tvar stromečku, pod kterým leží dárky. Všechno to bylo nalepeno na tvrdém kartonu. Byl to kalendář její matky, dobře si pamatovala, že stál na nočním stolku v její ložnici. Dávno na něj už zapomněla. 
„Každý prosincový den ho otevírám a nalézám v něm radost," slyšela hlas svojí matky. Nehnutě seděla a zírala, jako by byla z kamene.

„Viki? Jsi tam?" ozval se náhle zpod žebříku hlas jejího otce. Ani neslyšela vrzání schodů.
„Jo, už jdu dolů", odpověděla velmi tiše a zvedla se. V rukách svírala adventní kalendář, i když si celou dobu v hlavě říkala, že jej nevezme dolů. Donutilo ji k tomu nutkání, takové podivné pnutí uvnitř. Jako by ji někdo přesvědčoval k tomu vzít ho. 
Ten večer byla při zdobení oken světélky celá nesvá, protože stále nechápala, proč ten kalendář brala. 
Jen klid, Viki, za tři týdny odjedeš k babičce, která Vánoce neslaví a všechno bude v pohodě, pomyslela si.
Ještě tři týdny... 

Před usnutím si pootevírala všechna okénka kalendáře, ale nic v nich nebylo. Když usínala, měla pocit, že slyší tiché cinkání zvonečků. A když se probudila, čekalo ji velké překvapení.

První část z mého dvacetičtyřkapitolového vánočního maratonu! Co myslíte? Jaké překvapení ráno Viktorie uvidí?