„Viki, obal toho kapra." „Viki, pojď prosím tě zdobit stromek." „Viki, mohla bys umýt nádobí?" „Viki, dej prosím cukroví na talíř do obyváku." „Viki, jedu do toho útulku. Pohlídej Sofii, ať se jí nic nestane." 
Když její otec konečně zavřel vchodové dveře a nastoupil do auta, měla Viktorie aspoň na okamžik čas ztratit se do svého pokoje a zabalit nějaké dárky. Jelikož po hodně dlouhé době byla součástí vánočního shonu, došlo jí, proč jeho součástí nechtěla být. Předtím odjížděla na každé svátky za babičkou. To byly panečku jiné Vánoce! Žádné cukroví, žádný kapr, žádné koledy, žádné vánoční pohádky ani dárky. Jen teplá hovězí polévka, nějaké staré filmy a melancholické hledění ven z okna.

Před smrtí Viktoriiny maminky si babička s Viki moc blízká nebyla, ale když Magdaléna umřela, začala Viktorie hledat u své babičky melancholického souputníka, který nesnášel vánoční svátky stejně jako ona. Jako by Vánoce mohly za to, že její mamku srazilo auto. Ani předtím pro její babičku svátky nebyly nic důležitého, ale po smrti Magdy se všechno ještě zhoršilo. Stará žena se uzavřela do sebe a všechnu vinu na smrti své dcery shazovala na Vánoce. Vím, bylo to nelogické, ale člověk někdy z žalu dělá žalostné věci. Jenže Viki z toho smutku procitla a došlo jí, že je čas jít dál. Nemohla se bránit takovým krásným věcem, jako jsou vánoční svátky. 

Viktorie se svezla na svoji postel a nervózně sledovala poslední okénko na kalendáři. 
Mám ho otevřít teď? Co když tam nic nebude? Je to koneckonců poslední okénko. Po jeho otevření mi už žádné kouzlo nezůstane. Co když do té doby nestihnu vyřešit své problémy? Viki řekla své problémy ale myslela tím jeden poslední konkrétní problém. Problém jménem Matyáš. Od včerejška svému nejlepšímu kamarádovi nebrala telefony ani neodpovídala na sms. Stále byla tak zmatená z jeho vyznání, že opravdu nevěděla, co říct nebo co udělat. 

Nakonec se Viktorie zvedla a šla chystat štědrovečerní stůl. Venku se začalo už stmívat, když se náhle ozval zvonek od dveří. 
„Pejsek, pejsek!" běžela Sofie dolů ze schodů ale málem se přerazila o svoje chlupaté ponožky a jen tak tak nepřistála pod schody nosem do koberce. Jenže za dveřmi nestál ani otec se štěnětem, ani Matyáš (čehož se obávala Viktorie). Stála tam babička. Obě dvě vnučky na ni hleděly jako na zjevení a potom se jí vrhly kolem ramen. Došel se ukázat i Richard a i on svoji babičku objal. 

Rychle dali vařit vodu na čaj a usadili babičku do obýváku, kde ji zahltili dotazy ohledně toho, proč přijela.
„Došlo mi tohle," řekla stará žena a vyndala ze své brašny pohled. Byl to ten pohled, který ji Viktorie poslala. 
„A došlo mi také to, že bych se už se smrtí mé Magdičky měla smířit. Víte, hodně jsem přemítala, protože doma bydlím jen sama a došlo mi, že jsem nepřicházela jen o Vánoce, ale také o vás, o svého vnuka a vnučky, dětí mého dítěte. A tak jsem se rozhodla dojet a oslavit Vánoce s vámi."
Dojetí vytrhl až příchod tatínka, který byl neméně překvapený návštěvou své tchýně. Jenže děti už se nezajímaly tolik o neočekávanou návštěvu, jako o pejska, kterého táta dovezl.

Byl to kříženec jack russel terriéra a ještě několik ras, taková veselá pouliční směska. Ač byl pejsek docela drobný, byl hned od začátku strašně hyperaktivní. Napřed skákal na všechny děti a olizoval jim ruce a obličeje. Pak oběhl celý dům a očichal každou píď. Nakonec se ale vyčůral na starý koberec ve druhém patře, díky čemuž si vysloužil pokárání od tatínka. Viktorie se ale pejska zastávala a vysvětlovala, že je ještě docela malý a štěňátkům se takové věci stávají. Bylo by velmi těžké říct, kdo byl v ten okamžik veselejší. Jestli tatínek, že udělat takovou radost dětem, nebo babička, která měla radost, že zase vidí vnoučata, nebo děti, které měli radost z nového psa nebo pejsek samotný, protože našel nový domov.

Viki se podařilo nepozorovaně vyklouznout nahoru do pokoje a otevřít s posvátnou úctou poslední okénko. Nebylo v něm nic. Aspoň to si napřed myslela. Docela ji to zděsilo. Sice si nemyslela, že by zrovna dnes musela odvracet nějakou katastrofu, ale člověk nikdy neví. Pak si ale všimla, že úplně vzadu v krabičce leží nějaký drobný papírek. Vytáhla jej ven.
Něco si přej, stála na něm ti krátká slova napsaná rudým inkoustem nějakým hodně roztahaným písmem. Hleděla na svůj poslední dárek jako na zjevení. Pak si jej strčila do kapsy. Opravdu netušila, co s dárkem má udělat. Stačí, když řeknu svoje přání a splní se mi cokoliv? No, to se uvidí později.

Asi po šesté zase někdo zazvonil. Když strčila Viktorie hlavu do předsíně, uviděla ve dveřích stát Patricii. Ale nejen ji. Vedle ní byl ještě někdo jiný. Její otec Patricii políbil a pobídl ji, ať vejde dovnitř.

„Pojďte dál. Za chvíli se bude servírovat večeře. Doufám, že jste se celý den postily!"
Viktorie zase rychle zalezla a šla do kuchyně pro mísu s bramborovým salátem. Když potom vcházela do jídelny, málem mísu upustila. Konečně uviděla dceru Patricie.
„Ahoj Viki, moc ráda tě zase vidím!"
„A-ahoj, Sáro," pozdravila nemocnou dívku Viki a snažila se zamaskovat svoje zděšení. Dívka seděla na vozíčku, nohy zabalené v dece a na hlavě měla barevný šátek, který měl zamaskovat její ztrátu vlasů.

„Vy se znáte, děvčata? To jsem ani nevěděla!" podivila se Patricie a také si zasedla ke stolu.
„To jsem moc ráda! Snad si dobře porozumíte." Viki položila salát na stůl a začala nabírat polévku. Byla stále velmi šokovaná, ale pomalu si na novou pravdu zvykala. 
Sára je moje nová "sestřička". A já jsem za to moc ráda. Je jen málo lidí, kteří by byli hodní tak, jako ona. Možná, že ta svatba Patricie s tátou přece jen nebude tak strašná! 
Večeře byla plná smíchu a radosti. Nejvtipnějším okamžikem asi bylo, když se táta začal dusit rybí kostí a nakonec do něj musela sborově mlátit i babička i Patricie, než se mu podařilo dostat ji ven. Sára byla hrozně moc veselá a vůbec se nezdála být už nemocná. Bavila se se Sofií, s Richardem i s Viki a byla hodně přátelská a milá. 

Nakonec nastal čas rozdělovat si dárky. Viki vyběhla nahoru pro dárek, který měla připravený pro Sáru a který jí chtěla zanést na Boží hod. Teď jí ho ale mohla předat osobně.
Vánoční stromek krásně zářil a byl doslova obležený dárky. Malý pejsek, pojmenovaný Piškot si usmyslel, že mu všechny ty dárky určitě patří a po hlavě do nich skočil, aby rozcupoval papír. Jen díky hbitému zásahu babičky nepřišli všichni o rozbalování dárků. 
Viktorie našla nové oblečení, obaly na mobil, sluchátka, knížku, kterou si moc přála a ještě kupu dalších věcí. Nejvíc jí ale udělalo radost, když si dárek od ní rozbalovala Sára. Když strhala modrý balící papír, napřed byla naprosto šokována. Pak se jí v bledé tváři vystřídalo několik výrazů. Překvapení se změnilo ve zděšení, následné pochopení, radost a potom dojetí, které jí do očí vtisklo slzy.

„Viktorie, to je..." Tak hezké, tak krásné, tak úžasné, chtěla říct Sára, ale všechno to za ni řekly její slzy štěstí. V dárku ležel ustřihnutý hnědý culík, vlasy, které pro ni Viki obětovala.
„Ty je potřebuješ víc!" Obě dvě se pak objímaly jako sestry a dojaly i všechny kolem sebe. Asi ke konci rozbalování dárků zase někdo zazvonil. Viki šla otevřít, na sobě vánoční svetr, štěstí v očích a úsměv na tváři. U dveří stál Matyáš. Pár vteřin váhala, jako by jednou z možností bylo co nejdříve přirazit dveře a pak se tvářit, že si jej nevšimla. Nakonec ale vystoupila do chladného vzduchu a pozdravila svého kamaráda.
„Chtěl jsem ti něco říct," řekl kluk nesměle.
„Včera jsem to posral. Celou dobu jsem se tomu vyhýbal a pak jsem to na tebe vypálil bez jakýhokoliv varování. Došlo mi, že to byla pěkná blbost. A chápu, pokud se se mnou už nikdy nebudeš chtít bavit. Ale napadlo mě, že kdybys mi dala ještě šanci, tak..." odmlčel se a z kapsy vyndal dva lístky na beznadějně prodaný koncert, který Viki chtěla navštívit.

Viktorie jej sledovala, jak tam v tom mrazu stojí, čepici naraženou do čela a pak to náhle pochopila. Pochopila, že celou tu dobu, co viděla náznaky, se je snažila nevidět. Že vidina toho, že by mohla s Matyášem chodit, pro ni byla nepředstavitelná. Ale teď, ve světle vánočního večera, se všechno zdálo být jiné. Cítila, jak se jí v srdci něco pohnula a náhle věděla, co má udělat. Nahnula se k němu, ruce mu omotala kolem krku a políbila ho. Byl překvapený snad víc než ona včera. Pak jí ale polibek opětoval.
„Půjdu moc ráda," řekla tiše a usmála se na něj. 
a zkoušku to stojí. Koneckonců-zná mě líp, než sám sebe a já jeho znám také líp, než sebe sama. Třeba nám to opravdu vyjde. A pokud ne, věřím, že stále budeme nejlepší přátelé. Nebudu se tomu vyhýbat, jako jsem utíkala před Vánocemi. Ničemu jsem nepomohla a svůj strach a smutek mi to taky nepomohlo překonat. Ale když jsem se tomu postavila čelem, zjistila jsem, že mi Vánoce připadaly špatné jen proto, že jsem si je tak představovala. Ale teď to bude jiné. 

Zítra všichni půjdeme na svatbu, možná půjde i babička. Pak se k nám nastěhuje Patricie a Sára a já tak získám nejen novou mamku, ale i novou ségru. Ano, možná, že ten kalendář nebyl kouzelný. Ale něco určitě ano. A to láska lidí. Láska, která léčí staré jizvy a odhání starý strach. Láska, která každé Vánoce otevírá lidské srdce a dovoluje nám být štědrý a obětavý. Myslím, že opravdu zase miluji Vánoce. A že už před nimi nikdy nebudu utíkat!

Byla za pět půlnoc a Viktorie se vkradla do pokoje pro hosty. Na matraci tam ležela Sára přikrytá peřinou s vločkami. Viki tiše zavřela dveře a sedla si na okraj její postele. Pak začala potichu mluvit, aby ji probudila, aniž by ji vylekala. Dívka k ní překvapeně zvedla oči a shodila tak omylem obrovského plyšáka pandu, kterého dostala od Viktoriina táty.
„Copak, nemůžeš spát?" zašeptala Sára do ticha. Viktorie zavrtěla hlavou a vytáhla z kapsy drobný papírek.
„Chtěla bych ti ještě něco dát," řekla a vtiskla jí papír do dlaně. Sára na něj zamžourala a nechápavě nakrčila obočí.
„A co to je?"
„Našla jsem to v kalendáři. Však víš, přece v tom, který mi každý den přichystal nějaké překvapení. V poslední okénku byl tento papírek. Stojí na něm: „Něco si přej." Jenže já už si nic nepřeji. Všechno, co potřebuji, už mám," vysvětlovala.

„A ty mi chceš to přání dát? Ale to já nemůžu přijmout, je to moc velký dar. Určitě..." 
„Žádné určitě, Sáro," usmála se na ni Viktorie.
„Potřebuješ to přání mnohem více, než já. Ale přej si to rychle. Mám takové tušení, že to bude trvat jen do půlnoci.
„Vážně? Ale já nevím, co si mám přát," řekla dívka nešťastně. Viktorie ji shovívavě pohladila po ruce.
„Neboj se. Jen zavři oči, natáhni se do svého srdce a budeš to vědět. Už to máš?"
„Ano, už to vím! Přeji si..."
„Neříkej to nahlas, přej si to jen v duchu," poradila jí Viktorie. A tak Sára zavřela oči a v duchu pronesla své vánoční přání. O pár vteřin později odbyla dvanáctá.

Ale Viktorie neměla pocit, že se snad její vánoční kouzlo ztratilo. Naopak. Měla pocit, že její poslední dárek z kalendáře byl nejkouzelnější. Možná proto, že jej darovala někomu, kdo jej potřeboval více, než ona. 
Protože smysl Vánoc není ve hmotných věcech, které jsou krásné jen napovrch, ale v krásných citech, lásce a štěstí. A štěstí ani láska se nedá koupit. Jen darovat!