Všechna okénka kalendáře byla zavřená. Na okamžik jen tak seděla na posteli a zírala s otevřenou pusou. Pak ale popadla župan a běžela dolů ze schodů.
„Dobré ráno," pozdravil ji otec stojící u kávovaru.
„To bylo vážně vtipné, pozavírat mi okénka," odsekla místo pozdravu, obešla svého bratra Richarda sedícího u připálených palačinek a vytáhla z lednice malinový jogurt s nízkým obsahem tuku.
„Cože?" obrátil se na ni otec. Ze špachtle, kterou držel v ruce, na podlahu skapávalo tekuté palačinkové těsto a jedna z kapek se dokonce trefila i na hlavu jedné z procházejících koček. Nebohý tvor zavřískal a rozběhl se pryč s domněním, že u nich v domě začalo pršet.

„Že jsi mi zavřel okénka v adventním kalendáři," zopakovala nahlas a hlasitě práskla se šuplíkem s příbory, v pravé ruce držíc dlouho lžičku. Místností se nesl smradlavý šedavý opar z připálených palačinek, ze kterého se zvedal žaludek. Bratr se uchechtl a nespouštěl přitom oči z displeje svého mobilu.
„Asi máš halucinace," zamumlal tak, aby to táta neslyšel. 
„Nechápu, o čem to mluvíš, Šmudlíku,"řekl 'šéfkuchař'. 
„Neříkej mi tak, proboha! Třeba tě někdo uslyší," řekla Viktorie a paranoidně se podívala ven z okna, jako by tam měla čekat celá její třída s odposlouchávacím zařízením a štábem televize Znova. Otec se jen zasmál.

„Dáš si palačinku?" zeptal se místo toho. Viki upřela pohled na černou tlustou placku vzdáleně připomínající lívanec a vehementně zavrtěla hlavou, až jí krátké vlasy šimraly na obličeji. Táta zakroutil hlavou ve stylu tvoje škoda a sám si těch nechutných spálečinek - tak totiž otcovým palačinkám Viki říkala- naložil celý talíř.
„O jakém kalendáři jsi to mluvila?" zeptal se jí otec s plnou pusou, zatímco už seděla u kuchyňského stolu s pokapaným ubrusem a cpala do sebe studený jogurt.
„Ale nic, to bylo jen...takové přirovnání." V duchu si řekla, že bude lepší, když to tak nechá být. Kdyby otec zjistil, že si do pokoje vzala starý matčin kalendář, kdo ví, jak by se tvářil. 

A možná jsem ta okénka pozavírala já sama, ani si to nepamatuji. 

Když byla na cestě do školy, příliš pozdě jí došlo, že nemá deštník. Venku byla ještě docela tma a šedé mraky se přímo lepily na vrcholy okolních budov. Konečně dorazila do školy, promočená, unavená a nabručená. Její náladu vůbec nezlepšil fakt, že jim jejich učitelka oznámila, že se budou vybírat páry na vánoční reprezentační ples. 
Stejně tu na ten ples nebudu, pomyslela si se zlomyslným zadostiučiněním.
„Čágo," ozval se u její lavice hned po první hodině dobře známý hlas.
„Zdar Čmeláku," zazubila se na Matyáše a ťukla svojí pěstí o tu jeho tak, jak to dělali už několik let.
„První hodinu jsi vypadala jak zmoklá slepice," řekl černovlasý kluk a sedl si na kraj její lavice. Viktorie si povzdechla a zabořila hlavu do dlaní. Musela si dát bundu i čepici na topení v šatně, aby jí uschlo.

„Ani mi to nepřipomínej." 
„Já jen, že mám deštník. Můžu tě doprovodit domů," řekl zvláštním tónem. Viki zvedla oči.
„Proč ne?" pokrčila rameny.
„Těšíš se na Vánoce?" zeptal se jí náhle konverzačním tónem, jako by mluvil o počasí. Když ho probodla ostrým pohledem šedých očí, zarazil se. Až pozdě mu došlo, že se zeptal na nevhodnou věc. Mlčení mezi nimi se prohloubilo, když Viktorie sklopila zrak na svůj sešit, do kterého čmárala všelijaké legrační karikatury lidí. Neodpověděla jen proto, protože se jí znovu začalo stahovat hrdlo a bála se, že se rozbrečí.
Kde se to ve mně vzalo? Minulý rok jsem byla v pohodě. Myslela jsem, že už je to za mnou.
„Tak zatím," vysoukal ze sebe Matyáš když zazvonilo a odešel do své lavice v zadní řadě.

Asi kolem poledne začala Viki strašně kýchat a jelikož nikdo kolem neměl kapesníky, utírala si nos do rukávu, což se jí bytostně příčilo. O přestávce si chtěla namotat trochu toaletního papíru, ale ukázalo se, že toaleťák na školních záchodech je ještě více vzácný než sníh na Vánoce. S rudým nosem odřeným od věčného utírání do rukávu tmavě modrého svetru se vypotácela ven ze školní budovy a hned u dveří málem vrazila do Matyáše. Obloha sice byla kovově šedá, ale už nepršelo. Matyáš měl ale v očích naléhavost. Bylo jí jasné, že ji chce stejně doprovodit.

Mlčky vyšli ze školních bran a zamířili směrem k jejímu domu.
„Ehm," řekl Matyáš. 
Co se to s ním stalo? Vždycky je užvaněnej až hrůza a teď se chová, jako by mi měl říct nějakou strašnou novinu a nevěděl, jak na to.
„Totiž... Slyšelas o tom vánočním plese?" nadhodil neurčitě.
„Jo. Naslouchátko ještě nepotřebuju. Teda - když někdy taťku ignoruji, říká mi, že bych si ho měla koupit," pokusila se zavtipkovat, ale ani jednomu z nich to vtipné nepřipadalo.
„Tak jsem si říkal... Nešla bys se mnou?" zašeptal. Viktorie se zastavila uprostřed kroku.

„Cože?" vybafla tak hlasitě, že se jí trochu zadrhl hlas.
„Nemusíš, když nechceš. Je mi to jasné. V ročníku jsou lepší tanečníci. Já samozřejmě mám taky několik možností..." začal se náhle omlouvat a jí došlo, že její cože muselo znít hodně neurvale.
„Ne, ne... Takhle jsem to nemyslela. Šla bych s tebou ráda, ale jedu dvacátého prvního k babičce, jako každý rok. Protože... však víš, proč," vysvětlila a Matyáš k ní zvedl pohled. Na okamžik se ještě tvářil divně, ale pak se zakřenil a objevil se před ní ten starý dobrý Matyáš, se kterým si ve školce hrála na zombíky, honila ostatní děti a kousala je do předloktí.
„Jasně. Oukej. Ono je to vlastně dobře. Dokážeš si představit tu katastrofu - my dva spolu na tanečním parketu? Kosili bychom ostatní tanečníky jako kuželky," zavtipkoval a Viki se trochu  křečovitě zasmála.

„Jo! A až by všichni leželi na zemi s domněním, že je smetlo tornádo, vykřikla bych "Strike!" " Tentokrát se oba zasmáli upřímně. Celý zbytek cesty spolu vtipkovali a když došli k šedobílému domu Viktorie, už dávno zapomněli na trapné ticho, které je tížilo.

„Hepčííí!" kýchla hlasitě Viktorie, jen co vešla do dveří. Uvařila si horký čaj a zalezla si do postele. Mezi kýcháním na učebnici fyziky a neustálým popotahováním párkrát vyhlédla z okna,  kde už zase pršelo. Náhle jí zrak padl na kalendář stojící na jejím stolku.
„Hm," zamručela nahlas. Potom natáhla ruku k číslu jedna a opatrně zatáhla za korálek nalepený na víku krabičky. Dvířka se otevřela a Viktorii se zatajil dech. V kalendářním okénku leželo balení kapesníků s vůní jablek a skořice. 

Haha, vtipný, tati, pomyslela si, když nos slastně zanořila do měkkého vonícího kapesníku a pořádně se vysmrkala. 
Jak ale mohl vědět...? 
Nakonec to uzavřela s tím, že to musela být náhoda. Měla nutkání nakouknout i do dalších okének, ale z nevysvětlitelného důvodu to neudělala. Když usínala, opět se jí v polospánku zdálo, že slyší sotva slyšitelné cinkání zvonečků, které náhle jako by byly blíž, než včera.