Eragona vzbudilo dunivé kýchnutí, které bylo jen pohlazením duše dračího jezdce. Promnul si oči a pohlédl na místo, ze kterého se kýchnutí ozvalo a láskyplně pohlédl na svou dračici. Její hruď se pomalu zvedala a zase klesala zpět dolů a z jejího nosu vycházelo hlasité oddechování.
   Eragon se posadil vedle Safiřiného břicha a prsty přejížděl po jejích šupinách. Byly hladké a ostré, jako trny akátu. Položil svoji hlavu na její hruď a nechával se kolébat jejím dechem.
    Najednou ucítil na své noze škrábavé šupiny. Mezitím co seděl opřený o Safiru ani nezaregistroval, že ho obvinula ocasem.
    Po chvíli se vyprostil z jejího sevření a došel k zrcadlu a kovovému umyvadlu. Sáhnul po hliněném džbánu, který stál vedle umyvadla na malém dřevěném stolku z ebenového dřeva. Část z ní si nalil do sklenice, která stála vedle džbánu , ze které se napil a zbytek vody nalil do umyvadla. Omyl si obličej a kouzlem si oholil tvář, na které začínali růst kraťoučké vousy.
   Převlékl se do tmavě zelené tuniky, kterou dostal od elfů a kalhot stejné barvy. Kolem pasu zapnul silný opasek z černé kůže, který zdobila stříbrná spona ve tvaru draka v letu. Sponu zdobil malý, tmavě modrý safír, který měl dráček vložený na místě oka. Přes ramena si přehodil dlouhý, černý plášť s huňatou kožešinou z medvěda.
Safiru nechal spát a vyšel z kajuty na palubu.
     „Dobré ráno Stínovrahu“ ozval se tichý, chladný a melodický hlas od vysoké postavy , která si sundávala kápi, pod kterou se objevila tvář elfa kterou zdobila modro šedá dlouhá srst.
   „Dobré ráno Blödhgarme.
       „ Bude bouře Stínovrahu nelítej se Safirou moc daleko.“ Promluvil vlčí elf a pohlédl na modrou oblohu na které nebyl ani mráček.
    „Dobře“ Řekl udiveně Eragon, který v té chvíli už myslel na něco jiného a otočil se směrem k lodní kuchyni.
    „Nemusíš mě poslouchat, ale Bouře bude.“ Ozval se za ním ještě chladný hlas, ale to už Eragon nevnímal.
    Vešel do malé místnosti, která byla vybavena skříňkami a mezi nimi byl malý kamenný vařič, pod kterým se dá rozdělat malý ohýnek.
     Eragon otevřel skříňku zdobenou rostlinnými ornamenty vlevo na hoře. Ze skříňky se rozlinula vůně čerstvého pečiva. Sáhl do jedné poličky a vytáhl sladký zkroucený rohlík. Na jeho povrchu se odlupovala jemná křehká kůrka , na které byla černá zrnka máku. Zakousl se do něj a ucítil jeho sladkou chuť.
     Po odplutí z Alagaësie postupně zjišťoval, že každý elf je specifickým nějakým koníčkem. Jedna z elfek se ve volných chvílích bavila tím, že zdobila různé porcelánové výroky různými ornamenty a vzory. Jiný elf byl zase nadaný na řezbu a z různých klacíků vyřezával malé dřevěné sošky.  Nejvíce se Eragonovi líbyl koníček jednoho z mladších elfů, který měl zálibu v pečení a vytváření jiných  dobrých výtvorů.
      Eragonovi to připomínalo jeho dětství a pochoutky, které pekla jeho teta Mariana.

    „Eragone“ Promluvila Safira po chvíli, co mlčky létaly nad lodí.
    „ Jsi dnes nějak zamlklý. Stalo se něco?“
   „Cože?“ začal vnímat Eragon.
     „ Ptám se co se stalo, protože jsi úplně mimo.“
    „ Nejsem si jistý jestli jsem se dnes choval dobře k Blödhgarmovi. Dnes ráno se mě snažil varovat před bouří a já jsem tím opovrhoval a odešel. Myslím, že jsem udělal chybu a nevím co s tím.“
     „ Myslela jsem, že už jsi dospěl, ale stále se někdy chováš jako malé neohrabané dráče. Neřeš to užijeme si dnešní den.“ Poznamenala Safira a mlčky letěla dál.
      Letěli už něco málo přes hodinu a najednou se silně ochladilo. Eragon cítil jak mu omrzají konečky prstů a jak mu mrazem červenají tváře. Vzduchem začali létat malé kousky zmrzlého sněhu, který ho štípal do obličeje.  Začal vát silný vítr a Eragon měl co dělat, aby se udržel v sedle. Pro jistotu si pevněji utáhl kožené pásky kolem nohou.
      Vichr začal houpat se Safiřiným tělem a odnášet ho pryč z trasy, kterou chtěla modrá dračice letět. Safira začala cítit únavu v křídlech, ale i přes bodavou bolest v svalech se snažila letět dál.
       Mladý jezdec přivítal oči, protože ho začínali pálit od mrazu. Ucítil silné vyčerpání a i přes to se snažil udržet bdělý. Zachumlal se do svého pláště, který byl sice vlhký, ale i tak hřál. Dotkl se svou dlaní hřbetu své dračice a předal jí kus své energie. Když ucítil, že to Safiru povzbudilo, tak svou ruku odtáhl a pevně se chytil sedla.
        Najednou v dáli spatřil zlatý lesk. Pokusil se zaostřit a zdálo se mu, že spatřil něco většího. Po chvíli začal rozeznávat siluety ostrova a něčeho co vypadalo jako obrysy staveb.
     Safiro,....?
      Najednou se zablýsklo. Na temně modré obloze se na zlomek vteřiny objevil klikatý bílí proud světla. Silná záře oslnila Eragona i jeho dračici. V jeden moment vyděli jen pronikavé bílé světlo, které svou září silně pálilo do očí. Ještě chvíli se jejich oči vzpamatovávali z oslnivé záře.
    „Safiro, Blödhgarm měl pravdu.“ Přiznal Eragon a dál už se věnoval tomu, aby ho Safira nevyklopila.
    Po chvíli se také ozvalo hlasité, silné zadunění hromu, které by vyděsilo i nejstatečnějšího a to Safiru probudilo ze soustředění na let.
     Eragone, co elfové? Musíme se vrátit.
     Safira otočila směr a letěla směrem k místu, kde naposledy spatřili loď. Eragon se ještě jednou pohlédl na místo, kde viděl zlaté siluety, ale už nic nespatřil.
    Safira letěla dál. Vítr s ní stále cloumala, ale energie, kterou jí předal Eragon ji udržovala silnou. Slétla pod mraky a otevřel se jí pohled na rozbouřené moře. Neviděla žádné ladné vlnky, ale běsnící vlny obřích rozměrů, které by by ji hned spláchli i s Eragonem, kdyby se přiblížila. Všude stříkala voda vydávající silný hluk, přes který nebylo skoro slyšet a na obloze se stále rozsvěcovaly blesky.
    Dorazili na místo, kde naposledy spatřili svoji loď, ale nebyla tam.
  „ Eragone musíme ji najít.“
    „ Pravděpodobně odplula směrem po větru.“ Zauvažoval Eragon.
     Safiře se po větru letělo mnohem příjemněji. Nechávala vítr, aby ji poháněl a nechávala své svaly odpočinout. Vítr se příjemně oteplil, takže ani Eragonovi nebylo chladno.
      Eragon věděl, že se elfům nic nestane a že se o sebe postarají, ale přesto měl strach.
      Safira se dotkla Eragonových myšlenek.  Snažila se jeho strach zklidnit. Podělila se sním o své obavy.
      Eragona Safiřiny myšlenky zklidnily. Zadíval se do vln. Každá vlna byla originální, jako kdyby jeden obraz moře kreslilo tisíce malířů a každý by svou část nakreslil svým jedinečným způsobem a každý proud vody by byl kreslen jiným štětcem. Kapky vody stříkající z vln byli jen ozdobou rozbouřeného moře.
    „ Eragone, podívej!“ probudil Eragona hlas modré dračice z myšlenek.
     Safira v dáli za divokými vlnami zahlédla známou vlajku jejich plachetnice.
     Najednou z ní spadla všechna zbylá únava.  Svojí nově načerpanou energii poslala do svých křídel. Silně s nimi  zamávala a zrychlila tempo svého letu.
      Eragona Safiřino zrychlení trochu vylekalo a mírně zavrávoral v sedle.
    „ Safiro, neblázni!“ Okřikl ji, ale když ucítil, že se dračice v mysli směje, tak už raději nic neříkal.
   Za malou chvíli už Safira kroužila nad plachetnicí, kterou houpala voda ze strany na stranu.  Pomalu sklouzávala níž a níž, až z dunivou ránou přistála na palubě.
    Eragon sesedl a hned mu vstříc z podpalubí vyběhli elfové. Všichni byli promočení a někteří byli zabalení ve svých dekách. Na palubě elfské plachetnice byla voda, která se hned dostala do Eragonových bot a zamokřila mu je ještě více. Loď byla zřejmě trochu poničená, ale jen trochu takže bez problému mohli plout dál.
     „Blödhgarme“ Jsou všichni v pořádku?" Zeptal se Eragon.
     „ Neboj Stínovrahu.  To spíš vy jste nás trochu vyděsily. Ten vítr byl hodně silný.“
      Eragon pohlédl směrem k zemi a s lítostí pohlédl na Blödgharma. „ Promiň že jsem tě neposlechl. Měl bych víc dbát na tvé řady.“
      „ Stínovrahu, podívej se na mě.“ Řekl elf , chytil Eragona za bradu a zvedl ji, aby mu jezdec pohlédl do očí.
      „ Jsi už zodpovědný a každý dělá chyby. Nezlobím se na tebe, ale příště zkus aspoň přemýšlet, o tom co ti radím.“
     „ Pokusím se.“
        „Víš co? Nebuď tady na dešti a pojď dovnitř. Je tam uvařený horký čaj. Ten ti určitě pomůže.“ Usmál se na Eragona elf, i když v jeho vlčí podobě byl jeho úsměv spíš děsivý.
     Potom co se ohřály, a najedli, tak se voda uklidnila a vysvitlo příjemně hřejivé, večerní sluníčko.
    Vyšli na palubu a dali se do práce.Eragon pomocí starověkého jazyka vyspravil poničenou plachtu a opravil polámané zábradlí na palubě. Elfové mezitím  vysoušeli promočené dřevo lodě aby nechytli hnilobu a Safira létala kolem a upozorňovala je na přehlédnuté závady, které zanechala bouře.
       Po dlouhé úmorné práci všichni zalezli do svých kajut a padli únavou. Jen Eragon nemohl usnout. Pořád přemýšlel o zlatých siluetách a zlatém třpytu, který spatřil během bouře.

Tak jsem dopsala druhou kapitolu. Doufám, že se vám bude líbit. Omlouvám se, že nebudu vydávat kapitoly pravidelně, ale mám toho hodně a chtěla bych se věnovat všem svým koníčkům.
    Anež