Ačkoliv by se mohlo zdát, že je konec příběhu už daný, není tomu tak.
Každý vidí v téhle knize něco jiného. Každému připomíná rozdílné věci. Pro každého je jiným posláním. Každý má svůj konec. Někdo dobrý, jiný špatný.

Nebráním Ti, pokud chceš, můžeš nahlédnout do konce, jenž autor sepsal, brány jsou otevřené. Naposledy se setkej s Annou. Pozdravuj ji a vyřiď jí, že mi bude chybět. Však pokud máš svůj konec, který je podle Tebe ten správný, neberu Ti ho. Též se rozluč s Annou, leč, přijď jí někdy navštívit.

A teď jdi. Ať už cestou první, či druhou. Nemáš zajisté času na zbyt. Já vím, že se ještě setkáme, drahý čtenáři.

«---»

Azbestové ruce přejeli po starém zažloutlém papíře. Černé oči, které připomínaly uhlíky sněhuláka netrpělivě přejížděli po napsaných slovech, pomalu rozplývajících se stářím. Slzy se draly na povrch. Nebyly však smutku, ale štěstí. Stála před nádhernou doškovou chalupou jako z pohádky. Pod malovanými okny se v zahrádce za plotem se svou pestrou barvou pyšnily kdejaké květiny. Nejvíce jí ale zaujmuly slunečnice, které - jak jí pověděl otec, se otáčely za sluncem.

„Mockrát Vám děkuji. Ani nevím, jak Vám mám poděkovat víc," řekla a její oči se zalily slanou vodou.

„Už jsi nám poděkovala mnohokrát," řekl stařeček, na jehož vrásčité tváři se objevil nádherný úsměv.

„Tu máš..." řekla stařenka s očima barvy smaragdu. Předala ženě modrou krabičku úhledně zavázanou červenou mašlí, jež byla pokryta vrstvou prachu.

***

Dívka seděla na kopci, pod jímž se rozprostírala nekonečná údolí polí a luk, které se s příchodem podzimu zbarvovaly do zlatova. Smíšené lesy v dálce vypadaly jako malířská paleta obsahující snad všechny odstíny; od nejsvětější zelené, přes žlutou jako kvítí pampelišek - které v té době už bylo jen šedým chmýřím, až po tu nejrudější červenou.

Rozhlížela se s hlavou plnou myšlenek. Vzpomínky, které na toto místo měla, už převážně pozapomněla, leč pak tu byly ty, které se zničehonic vydíraly na povrch.

V ruce držela už rozbalené dopisy, které si četla. Celé její dětství měla na dlani. Kdyby nebylo těch dobrých lidí, nikdy by své dopisy nedostala zpět.
Děkovala Bohu, že vyslyšel její každodenní modlitby. Neměla nikoho, jen svou víru. Kdyby však nevěřila, vše by bylo jinak - stále by měla rodinu.

Ale teď byla šťastna. Podruhé v životě. Ten pocit se jí rozléval tělem, jako když do hrnku nalijete horký ovocný čaj s vůní citrónu, jahod a všelijakého lesního ovoce.

Vzpomínala na ten den, kdy byla poprvé šťastná. S otcem se stavili v krámku na rohu jejich ulice. Krámek byl pro obyčejné lidské oko velice snadno přehlédnutelný. Jen dětské oči viděly vybledlé barvy stěn jasněji. Viděly radost a starost, kterou krámek přinášel jeho majiteli. Když vstoupila do malé místnůstky, jež byla přeplněna policemi s dřevěnými koníky, plyšovými medvídky a panenkami s dlouhými vlásky, ucítila pocit bezpečí, který jí poslední dobou scházel. Otec jí koupil červený balónek. Létal ve větru a ona s ním běhala po louce za městečkem smějíc se na celé kolo. V té době ale nevěděla, že mnoho dalších balónků už nedostane.

Další vzpomínka se jí jen matně vybavovala. Viděla ženu s vlasy barvy havraních křídel. Úsměv, jež měla na tváři zářil jako slunce, když je nejvýše na obloze. Její oči byly plné lásky. V hrudi jí bušilo dobré srdce. Vískala Annu ve vlasech. Seděli na louce plné květin a v dálce bylo slyšet šumění lesů a bublání řeky. Přišla další žena. Starší, ale stejně mladá. Anna je chtěla obejmout, zastavit v tom momentě čas a už ho nikdy nepustit... Dotkla se ruky mladší ženy. Ta se zničehonic rozplynula na jemný prach, který se chvíli vznášel ve vzduchu. Dívka sebou zděšeně škubla. Druhá žena se jen pousmála a když byla na odchodu, též se rozplynula.

Počasí, které dosud bylo jasné a teplé se změnilo. Začal foukat mrazivý vítr a nebe potemělo. Náhle před ní zjevil černovlasý muž. Poznala v něm svého otce. Neusmíval se. Naopak, slzy, které se snažil skrývat se mu kutálely po tváři. Oči měl od pláče napuchlé, kruhy pod nimi jen zvýrazňovaly jeho zoufalství. Chtěl k Anně promluvit, něco jí sdělit. Otevíral ústa, ale žádný zvuk nevyšel.

A pak najednou vše zmizelo. Tma. Jen v dálce uslyšela jak ticho prořízl ostrý výkřik ženy.

Dívka se šokovaně probrala. Stále seděla na kopci. Do očí jí prudce svítilo slunce, které pomalu zapadalo za obzor. Ačkoliv se snažila netřást, celá se klepala. Po zádech jí přejel mráz, který pokračoval celým tělem až samých konečků prstů. Měla husí kůži a nepříjemný pocit, jako kdyby ji někdo sledoval. Když se ale ohlédla, nikoho za sebou nespatřila.

Snažila se nepřemýšlet nad minulostí, jež postihla její rodinu. Nad vražděním, které se vrylo do paměti všem. A hlavně nad sebou. Byla naivní. Ještě malá na pochopení věcí, které postihly tu dobu.

Kdyby bývala věděla, proč její tatínek pláče, plakala by také. Ale byla tak nevědomá. Vždy, když přiběhla veselá do místnosti, že chytla motýla a našla ho se slzami v očích, jen se na ni pousmál. Věděl, co ho čeká. Věděl, co čeká ji. Věděl, že přežije nelidské týrání lidí lidmi, lačnících po moci, kvůli kterým přišlo o život spousty nevinných obětí.

Anna seděla v zelené trávě. Stébla ji lehtala na stehnech, které odkrývala černá sukně. Přiložila balónek k ústům a několikrát do něj vdechla vzduch. Ke konci provázku, jímž ho zavázala přidělala dopis. Zafoukal chladný vítr, který vytrhl červený balónek z ruky a vznesl ho do vzduchu. Rychlým tempem se vzdaloval, až z něj zbyla jen tečka v nekonečném oceánu modré. Poslední dopis na rozloučenou byl odeslán.

«---»

V životě se najde spousta cest. Některé jsou úhledně upravené, bez výmolů, překážek. Cesta po nich je bezstarostná. Když však dojdeš na konec, zjistíš, že Tvá cesta byla kratší, než se zdála. Nic jsi nezažil, ta cesta je prázdná, jako Tvůj život.

A pak jsou ty trnité. Cesta s výmoly a mnoha překážkami, která se překonává těžko. Dojdeš na konec. Uvidíš všechny úspěchy a neúspěchy. Ztráty a bolesti, leč i šťastné chvíle. Všechno, cos zažil. Uvidíš plnohodnotný život.

Můžeš si vybrat, drahý poutníče.
Záleží jen na Tobě, jakou cestu si zvolíš...