,,Ne, prosím uklidněte se. Váš syn je stabilizován. Je z nejhoršího venku, ale ještě si tu u nás chvíli zůstane.“ Usmál se a odešel.

Jako by mi spadl kámen ze srdce. On… on žije.

Když ho převezli na jipku, pozorovala jsem ho mlčky zpoza skla. Nemohla jsem z něho spustit oči, jako by se mu každou chvíli mělo něco stát.

Nedokážu potlačitel pocit. Stále se mi vzdaluje. Za vše můžu já.

,,Dobrý den…“ ozval se mužský hlas za mnou. ,,…můžete ho jít navštívit. Prosím.“ A ukázal na dveře.

Mám zvláštní pocit, chci jít dovnitř, ale něco uvnitř mi říká:,,Nechoď! Nesmíš! Nemáš na to právo!“

Mé nohy jako by se samy hýbaly, ale špatným směrem. Utíkala jsem z nemocnice. Stále mě sužuje pocit viny, nedokážu s ním být v jedné místnosti, i když není vzhůru. Já jsem ta nejhorší osoba, vděčím mu za tolik a tak málo jsem pro něj udělala… nezasloužím si to… měl… měl by mít to, co si zaslouží… rodinu, která ho bude milovat a postará se o něj. Už je toho na mě moc, nemůžu, tak už mě nechte být. Nenávidím to. Proč… proč vždy vše pokazím… proč… proč vždy všem ublížím…? Je to osud? Měla bych být navždy sama? Je to tolik nemožné?

Nechci mu ublížit, ale…

Posadila jsem se na lavičku v parku. Proč mi to připadá tak kruté. Srdce mi buší jako kdyby mělo každou chvíli explodovat a mé myšlenky se nedokáží sjednotit.  Něco mě zevnitř požírá. Nechci ho ztratit, ale raději to, než mu znovu ublížit. Proč je tak těžké, se rozhodnou?!

Kolem mě procházeli lidé s nevraživými pohledy, jako by mě též vinili, jako by věděli, co se stalo a říkali:,,Nejsi matka! Zrůdo! Proč tu si?! Měla bys tam být místo něj!!“ Křik dětí jejich šepot, rve mi to uši. Už to nevydržím.

,,Ááááááá! Všichni zmizte!“  zakřičela jsem. Nevím, co se děje. Vše se bortí. Je tohle konec?

Rukama jsem si projela ve vlasech a u kořínků je pevně stiskla, dřepla jsem si a znovu… znovu ty křišťálové slzy…

Kdyby tu byl někdo, kdo mi dokáže poradit. Jsem na pokraji mých sil, nedokážu normálně myslet.

Pomalu jsem došla tmavými uličkami domů. Spadla jsem na postel a přemýšlela, co asi teď cítí, jak se mu daří, co by dělal, kdy by byl se mnou. A to mě znovu přivádí k té otázce. Mám ho nechat jít? Najde lepší rodiče? Já… i když je to těžké, je to správná volba.

Hned druhý den jsem zašla do sirotčince, vše jsem jim vysvětlila a oni to odsouhlasili.

Už mě nesmí vidět, jen by mu to přidělalo starosti. Nedokážu se mu podívat do očí ani s ním mluvit. Je to jako zlý sen. Právě teď, jsem učinila to největší rozhodnutí. Už to nejde vzít zpět. Nejde! Pochopte to někdo! A mé pocity??!

Nedokážu ani vstát z postele nebo se najíst, myslet na cokoliv. Kdykoli na to pomyslím, nemůžu spát.

Jsem ta nejhorší, ale beze mě mu bude nejlíp. Sbohem Alexi, doufám, že na mě zapomeneš a na tyto bolestivé chvíle! Už se nesmíš trápit!