Zavřela jsem pevně oči. Co bude dál?

Ozvala se rána a druhá, třetí, čtvrtá a stále to pokračovalo. Ve svištícím větru zaznělo několik výkřiků a Liamův hlas se pomalu vzdaloval.

Na ramenou jsem ucítila něčí dotyk, lekla jsem se. Prudce jsem sebou trhla a odtrhla tu ruku.

Zem se lehce otřásla a zaslechla jsem zmožený vzdech.

Po chvíli ticha mi to nedalo a otevřela jsem oči.

,,Alexi!! Alexi vstávej! Prosím!“

 Vedle mě ležel celý promáčený krví… ruce měl poškrábané od trnů růží a celé tělo měl plné modřin.

Vhrklo mi to slzy do očí.

Tichým chraplavým hlasem mi řekl:,,Neboj Caroline…ještě neumírám.“ Usmál se. Jeho víčka se pomalu zavírala. Zachvátil mě šílený pocit… ztratím ho? Co mám dělat? Alexi, teď potřebuji… potřebuji tě, ale tentokrát… tentokrát jsem to já, kdo tě musí zachránit.

Ruce se mi třásli, nemůžu tomu uvěřit. Co když… co když…

Z kabelky jsem vytáhla mobil. Tolik se mi třásly ruce, že jsem nemohla ani vyťukat správné číslo. Slzy se odrážely od displeje a mé ruce ne a ne se pohnout.

Ale… záleží to jen na mě. Nikdo tu není, nikdo neslyší můj křik. Proč tu nikdo není? Chci křičet:,,Pomoc.“ Ale mé ústa to nedokáží vyslovit, jsem jako v transu.

Po několika minutách se mi podařilo vytočit správné číslo.

Ozvalo se :,,Haló, s čím potřebujete pomoci? Co se děje?“

Rychle jsem vyhrkla naši adresu a mé jméno, ale dál… dál jsem jen opakovala:,,Alex… Alex…Alex“

Netrvalo to sice dlouho, ale pro mě to byla věčnost, ozvala se siréna. V dálce jsem zahlédla modrá světla.

Držím Alexe pevně v náručí. Jako by se mi ztrácel přímo před očima, jeho tělo je chladnější a chladnější. NE! Prosím, udělejte někdo něco, prosím. Jestli ho ztratím…

Z vozu vystoupili záchranáři. Odstrčili mě od něj, začali zkoumat jeho životní funkce. Pak naložili jeho bezvládné tělo do vozu. Nejprve mě nechtěli vzít s ním, ale pak jsem je přemluvila.

Sanitka projížděla rychle prázdnými ulicemi a zastavila před velkou budovou pohotovosti.

Zavřeli se s ním na operačním sále. Nic jsem neviděla. Jsem tak nervózní, že nemůžu sedět. Stále pochoduji sem a tam po chodbě. Nikdo nikde, je tu ticho, které ruší jen tikání hodin. Mohlo by se to zdát jako chvíle, ale… pro mě … jsou tam snad několik hodin, ale když se kouknu na hodiny, je to teprve deset minut.

Na chvíli jsem se posadila a vzápětí jsem vstala. Ne nemůžu, je to moje chyba. Určitě umře… kvůli mně. Jsem ta nejhorší máma na světě. Kdyby to přežil, určitě by mě nenáviděl, jak bych se mu mohla podívat do očí?

Stále se snažím setřít slzy stékající mi po tváři, ale tvoří se rychleji, než je stírám.

Po hodině vyšel pomalým krokem doktor v roušce, nic neříkal. Snažila jsem se z něj něco dostat, ale mlčel.

Znamená to snad, že… je mrtvý?! Mrtvý!! Mrtvý!! Jediné slovo, které mi zní v hlavě. Už tu není a nebude, je pryč, už se nevrátí.

Schoulila jsem se do klubíčka na sedačce v čekárně a potichu vzlykala. Nemohla jsem ani křičet. Můj hlas byl tak chraptivý… Už je konec, proč?

Přede mnou se objevil další doktor v roušce, nebyla jsem schopná zvednout hlavu a podívat se na něj. Nechci slyšet tu větu. Jestli to řekne… můj svět se zboří jako domeček z karet. Mám zapomenout? Nedokážu.

,,Caroline, chtěl bych vám…“

,,Ne nechci to slyšet! On není mrtvý! Vy lžete!“ přerušila jsem ho.