Další nudné ráno. Alex musí vstávat do školy. Lekla jsem se, že zaspal, ale on ne. Už stál u dveří domu a obouval si boty. Když mě spatřil, pousmál se a rozloučil se semnou. Pomalu se za ním zavíraly dveře.  Doufám, že se mu bude dařit dobře.

Musím toho dnes ještě tolik zařídit a nevím, co dřív. První půjdu nakoupit jídlo.

Obchodní dům je tak obrovský, že ani nevěřím, kolik tu je obchodů.

Zamířila jsem k potravinám. Chvíli mi trvalo si vybrat z tolika potravin, ale na konec jsem koupila vše, co jsem chtěla a ještě něco na víc.

Když jsem přišla domů z únavného nákupu, převlékla jsem se a zamířila do stájí.

Dneska musím vzít jezdit Gulivera. Guliver je mohutný ryzák s širokou lysinou a čtyřmi bílými ponožkami. Je dost tvrdohlavý, ale jsou mu teprve čtyři roky, takž jsem ani nic jiného nečekala. Ale než bude moci jít jezdit jako školní kůň, budu si sním muset ještě hodně pohrát, aby dostal rozum.

Z krabice vedle boxu jsem vytáhla jeho čištění a začala ho pomalými pohyby přejíždět. Když jsem došla k čištění kopyt, nejdřív na mě udiveně pohlídl, ale pak se zase věnoval jídlu. Při zvedání zadních nohou se trochu vrtil, jako obvykle se mu nepodařilo vykroutit z mého úchopu.

Zašla jsem do sedlovny pro jeho věci. Vytáhla jsem skokové sedlo Kentaur a uzdečku s mexickým nánosníkem a martingalem.

Pomalu jsem přistoupila ke Guliverovi a rychlými pohyby jsem ho nauzdila, aby se zase další půl hodiny nešklebil. Při sedlání se mě ale pokusil kousnout. Stejně měl smůlu, akorát dostal jednu přes tlamu. Vztekle zvedl hlavu, co nejvýš, abych ho nemohla uhodit znovu.

Po pár minutách jsme vyšli ze stáje. Před stájí jsem na něj nasedla a jemně jsem ho pobídla do kroku.

Došli jsme na pískové kolbiště. Guliver se skepticky rozhlížel po okolí. Když nezahlédl ani nezaslechl žádného koně, sklopil hlavu směrem k zemi. Pomalými houpavými pohyby se dal do pohybu. Kdykoliv se něco šustlo, zvedl hlavu a podíval se, co se děje.

Po opracování v kroku jsem ho jemně ťukla do boků, aby se dal do klusu. Jeho reakce byla okamžitá. Hned rychle a prostorně vyklusal, ale pro jezdce je to pořád moc velká změna, protože se s ním musí projet pár koleček, aby se dal do klidu a začal klusat v klidu. Teď klušeš moc aktivně, jeho nohy kmitaly jako hodinové ručičky. Projeli jsme několikrát velký kruh a on zpomalil.

Jemným poplácáním jsem ho pochválila za správné upravení chodu. Spokojeně odfrknul.

Baví mě si jen tak jezdit sama na jízdárně. Párkrát jsme zajeli diagonálu pak vlnovku a na konec od stěny ke stěně.

Konečně byl opracovaný i v klusu. Ještě několik kavalet, co ležely na zemi a můžeme začít cválat.

Při pobídce do cvalu si musím dávat pozor, protože začne radostně vyhazovat. Opravdu. Jako vždy několikrát vyhodil zadníma nohama vysoko do vzduchu a nasadil velmi rychlé tempo, až přímo úprkové. Projíždění zatáček v tomto tempu není snadné, ale pro zkušeného jezdce jako jsem já, to není tak těžké.

Vzala jsem ho na kruh, aby se uklidnil a zmírnil své tempo. Byl připraven.

Najela jsem na malý křížek na dlouhé stěně jízdárny. Jakmile zaregistroval skok, naježil se, nastražil uši a mohutnými skoky se blížil ke křížku.

Těsně před ním dopadl na přední, zabořil se do země a podsadil pod sebe zadní nohy. Lehce se odrazil a ladně se přenesl přes překážku. Za skokem začal zase vyvádět. Hlavu začal pomalu sklánět k zemi a já tušila, že bude chtít vykopávat. To jsem ho ale nenechala udělat. Okamžitě jsem mu zvedla hlavu a jemně sevřela holeněmi.

Párkrát jsem s ním objela kroužek a přistavila si ho na kolmáček velikosti 50 cm.

Jeho reakce byla přemrštěná. Položil se mi do otěží a začal střemhlav přidávat na tempu. Bylo už pozdě na to, ho zpomalit. Napálil to plnou rychlostí a pak nevěděl, co má dělat. Dopadlo to tak, že skočil půl metru nad skok, ale předníma nohama ho srazil k zemi, protože se nestihl odrazit před skokem, ale až pod.

Co se dá dělat. Myslím, že pro dnešek by to mohlo stačit. Na prověšené otěži jsem ho nechala vykrokovat. Spokojeně sklonil hlavu a zařehtal. Byl celkem klidný.

Když jsem mu sundala sedlo, musela jsem ho vysušit slámou, byl úplně promočený.

,,Tak tady jsi Caroline.“ Lekla jsem se tak, že jsem trochu zakřičela, čímž se lekl i Guliver. Začala jsem ho uklidňovat, až po několika minutách jsem se otočila a za mnou stál Alex.

,,Oh, Alexi to jsi ty. Výš, jak jsi mě polekal? Tohle mi nedělej, zvlášť, když jsem u koní.“ důrazně jsem ho opeskla.

,,Promiň, opravdu promiň. Nemohl jsem tě najít.“ Zoufale se omlouval.

,,Víš. Caroline… chtěl bych taky umět jezdit na koni.“ Dodal tak potichu a bázlivě, že jsem ho skoro neslyšela.

,,To není problém, ale dnes už ne. Třeba o víkendu, by jsme mohli začít, ale teď se pojďme najíst.“

Alex se šťastně pousmál a následoval mě. Po celý oběd se bavil o koních, přišlo mi to nějaké podezřelé. Když jsem se ho zeptala na školu, jen mlčky seděl a pak přešel zpátky ke koním.

,, Alexi, co se děje? Něco ve škole?“ prostě jsem se ho musela zeptat.

Alex se zatvářil tak, že se o tom nechce bavit a jasně dával najevo, že není něco v pořádku. Sice se trochu zdráhal, ale na konec mi něco prozradil, i když jen málo:,, Ne, je to v pořádku, akorát je tam jedna mařka a štve lidi proti sobě. Toť vše.“   A dal se do jídla. Po zbytek oběda nevydal ani hlásku.

Nelíbilo se mi, že se kvůli mně musel zaobírat tím, co dnes bylo ve škole a tak jsem se s ním začala bavit o koních. A protože já, když se rozpovídám o jednom ze svých oblíbených témat, nedokážu přestat, nakonec jsme si povídali ještě tři hodiny v obýváku, takže asi tak…

Ach bože, už je zase tma. Myslela jsem si, že toho ještě spoustu stihnu, ale nevypadá to na to. Alespoň je Alex zase celý usměvavý.

Dívá se na jakýsi milostný film. Když jsem to zaregistrovala, raději jsem si šla dělat zbytek věcí, které jsem chtěla dnes udělat v domě. Chtěla bych tam s ním být, ale tyhle filmy mi připomínají to, co jsem nikdy neměla a mít nebudu ani špetku z toho. Připomíná mi to chvíle kdysi dávné a při tom tak živé jako by to bylo včera. Chce se mi brečet.

Najednou zazvonil zvonek. Kdo to může být? Alex asi nic nepostřehl, protože se ani neotočil.

Pomalu jsem přistoupila k hlavním dveřím a otevřela.

,,Michael,“ potichu jsem vyslovila jeho jméno. To nemůže být pravda. On… proč tu je? Je to můj ex přítel, byla to moje největší láska v životě, ale to on mi tolik ublížil. Stále to bolí. To on mě podváděl, hrál si se mnou a ty slova, který mi mě probodal, mě stále bolí.

,,Caroline, máš mého psa?“ rázně se mě zeptal, až skoro nepříjemně.

,,To je tvůj pes? Od kdy ty máš psa?“ s rozklepaným hlasem jsem se ho ptala.

,,Ne, je to pes mé snoubenky. A je tu teda? Můžeš mi ho vrátit? Začal na mě narážet a nervózně se mě ptal.

,,Jo, chvíli počkej.“ Potichu jsem odvětila.

Prošla jsem okolo Allexe jako tělo bez duše. Z očí mi začaly téct slzy. Popadla jsem malého ratlíka a utřela si je. Rychle jsem doběhla ke dveřím a podala ho Michaelovi dřív, než začnu znova brečet.

Už, už odcházel, když se za mnou zjevil Alex a agresivně vyprskl:,,Kdo jsi a proč jsi tady?“

Michael se překvapeně otočil a odpověděl mu:,,chápu, co po mě chceš ty usmrkanče, ale když to chceš vědět, šel jsem si pro psa své snoubenky. A ty Caroline, to jsi tolik zoufalá z toho rozchodu s mnou, že teď zneužíváš školáky?“

Bylo vidět, že to Alex nebere vůbec s klidem, protože mu na to agresivně odpověděl svoje:,,Co si to řekl?! Nebudeš jí urážet!! Co si udělal Caroline?! A kdybych s ní chodil, tak co?! Co uděláš ty pitomá bezmozková zrůdo?! Ani nevýš jakou chybu jsi uděl!! Caroline je nejúžasnější žena, kterou jsem poznal a ty… ty jsi jen odpad!! Vypadni odsud a nevracej se!!“

Na to mu už Michael nic neodpověděl, jen s tichým odseknutím odešel.

Já jsem nevěděla, co dělat. Krčila jsem se za dveřmi v předsíni a slzy mi ztékaly po tváři jako potůčky vody.

Alex práskl dveřmi, až se otřásl celý dům. Chvíli naštvaně supěl, ale pak si všiml mě…

Okamžitě si ke mně kleknul a začal mě utěšovat. Ptal se. Ale já nebyl schopná vydat ani hlásek.

Zmateně se na mě koukal a nevěděl, co má dělat. Udělal první, co ho napadlo. Pevně mě sevřel do svého objetí a držel.

Po nějaké době jsme si sedli do obýváku a on se začal opatrně vyptávat. Nejdřív jsem se zdráhala, nevěděla jsem, jak bude reagovat, ale na konec jsem mu řekla všechno. Všechno o mých neúspěšných vztazích, jejich zklamání a trápení a bolesti i mých ex.

 Když jsem mu vše vylíčila, netvářil se ztrápeně, nebo že by mě litoval. Měl na tváři namalovaný úsměv od ucha k uchu a v očích mu zářily jiskřičky.

,,Jsem šťastný Caroline.“ Nejdřív jsem myslela, že se mi tím posmívá, ale pak to řekl:,,Neboj se, teď jsem tu já, abych tě chránil. Já tě udělám šťastnou a nenechám tě, aby si se kvůli mně trápila a už vůbec brečela.“ Jeho slova mě opravdu zahřála u srdce. Není tu dlouho, ale už se chová jako můj syn…