… zemřít.

Na chvíli se ve mně probudilo něco úžasného a mé oči zřely tu rozkoš. Na nic nemyslet, nic netušit, o nikoho a nic se nestarat. Stát uprostřed ničeho a chtít se stále smát. Pocit, který také netrval věčně.

Ale doufám, že si ho uchovám v srdci napořád, je to něco, co jsem potřebovala najít, něco, co mi scházelo.

Bylo to jako sen, možná, že byl sen.

Na moment jsem zavřela oči a vychutnala si tu chvíli. Chtěla jsem je znovu otevřít a stále prožívat ten pocit, jenže…

V očích se mi blesklo světlo. Co to je?

,,Caroline? Caroline?“ ozval se nějaký mužský hlas. Snažila jsem se na něj zaostřit svůj zrak, ale bylo to marné. Před očima jsem měla mžitky a viděla jsem jen rozmazané fleky, které se kolem mě hemžily.

,,Caroline.“ Ozvalo se znovu.

Ten pípavý hlas nemocničních přístrojů mi rval uši.

,,Kde to jsem?“ náhle ze mě vypadlo.

,,Přeci v nemocnici. Co se stalo? Proč jsi si to udělala?“

Po pár minutách jsem přede mnou zaostřila hnědovlasého mladíka s vážným výrazem ve tváři.

,,Caroline, je to kvůli tomu, co jsem tenkrát řekl?“

,,Co jsi řekl? Kdy?“

,,No to… před dvěma týdny. Ty si to nepamatuješ? Caroline…“

,,Kdo vlastně jsi?“