,,…si mě vezmeš.“

,,A-Alexi? O čem to…“

,,Caroline…“ tiše pronesl a podíval se na mě tím štěněčím pohledem. Jeho velká kukadla mě stále sledovala. Slova, která právě vyslovil, mě na tolik šokovala, že jsem nedokázala odpovědět. Pomyslet na to, že jsme měli žít spolu jako rodina, on jako můj… ne, tohle je příliš. Jak mohl? A ještě by mu ani nevadilo, to, co se stalo…

Určitě mu něco zamlžilo úsudek, co když ho někdo navádí nebo si opravdu dělá jen legraci? Chce mi to vše oplatit?

V mé hlavě se mísily ty nejchmurnější myšlenky. Vždyť je to absurdní.  Zavrtěla jsem hlavou.

,,NE! NE!“ rozpačitě jsem na něj zakřičela.

,,Ne! Alexi, je mi to jedno. Vím, určitě si mi to musel vyčítat dlouhou dobu a plánovat… řekni, o co ti doopravdy jde. Řekni, co po mě opravdu chceš a já to udělám, ať to bude cokoliv, jen… jen tě prosím… takhle ne. Láme mi to srdce slyšet tyhle slova… od tebe, když vím, že… nebo je to snad to, o co ti šlo? Vidět mě na samém dnu? Zahrát si a…“

Stiskla jsem tlačítko, které zazvonilo na sesternu. Za několik vteřin přiběhla sestřička. Nejdříve se zmateně rozhlížela, ale z mého výrazu nejspíš usoudil, co se děje. Klidným tónem promluvila k Alexovi:,, Prosím odejděte, pro dnešní den jsou již návštěvní hodiny u konce. Prosím vás, nenuťte mě k násilí.“

Alex se na ní nevraživě podíval, na postel mi položil papírek a se slovy:,,Brzy se pro tebe vrátím, protože už znovu nechci zažít tu bolest.“ Zmizel za skleněnými dveřmi.

Vím, může to být sobecké, ale… já si za těch pět let taky prošla peklem. Kolikrát jsem se ho snažila vyhledat, kontaktovat, až… jednou jsem ho zahlédla na jedné známé střední škole. Šel kousek ode mě, tak moc… tak moc jsem na něj chtěla tenkrát zavolat a vše mu vysvětlit, omluvit se… Srdce se mi třáslo a já jsem prostě…

Nechci na to vzpomínat, ale… v nemocnici se nedá nic moc dělat. Celou noc jsem nad tím přemýšlela. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka, tiše plakala. Celé mé tělo se třáslo. Strachem? Bolestí? Vinnou? Nebo radostí? Konečně jsem ho našla, ale… Vždy tu bude to ALE.

Nic není dokonalé. Chce se mi tak křičet, jenže to by přišla sestřička a starala se, co mi je. Pevně jsem se zakousla do zápěstí, z kterého začaly padat kapky krve. Prudce jsem si projela rukama ve vlasech a pevně je stiskla.

Chci začít znovu, chci být někým jiným, chci vše smazat. Nový život, bez vzpomínek, bez bolesti, bez strachu, bez obav a vinny. Silní lidé překážky překonají, ale já jen utíkám a to se nikdy nezmění.

Je tu jedna možnost, chci se od všeho odpoutat, přetrhat lana a…

Je to šílené… pokud by to vyšlo… stejně je to jedno, na ničem už nezáleží.

Potichu jsem se vykradla z postele, přitiskla své kostnaté prsty na sklo a podíval jsem se dolů.

Svit projíždějících aut, kroky na chodbě, pípání přístrojů, to vše již brzy skončí.

Prudce jsem rozrazila okno. Vítr mi silně vletěl do tváře a chlad se rozlil po celém mém těle. Cítím se tak volná. Stoupnu si na okraj okna, roztáhnu ruce, naposledy se podívám dolů a…

Cítím se stejně volně jako ptáci, kteří létají po obloze. Může to trvat věčnost a nebo jen sekundu, může to být ten nejlepší pocit nebo věčná bolest.

Nikdy by mě ani nenapadlo, jaký je tento pocit, co budu cítit. Zbourat staré město a postavit si něco jedinečného, uvnitř sebe. Chci…