Už je to několik dní, co se to stalo. Vždy, když jdu kolem nemocnice, dostanu závrať, nedokážu se tam přiblížit. Mám strach, ale zároveň jsem šťastná. Řekli mi, že si ho bere do adopce jedna celkem bohatá rodina a moc ho budou milovat.

Ještě teď nacházím doma jeho věci, které jim poté posílám. Při každém pohledu na ně si vzpomínám na společné chvíle, na … ty šťastné a radostné, ale pak vše zahalí mlha viny. Roztříští se vše na milion kousíčků, jako zrcadlo.

Už nemůžu jít ani do stáje, vše mi ho tu připomíná. Tolik bych ho chtěla vidět, ale…

Budu někdy schopná se mu podívat do očí? Je to nemožné, musím zapomenout.

Sbohem Alexi.

Slzy mi stékaly po tváři na dřevěnou podlahu. Zanedlouho jsem se zhroutila. Lehla jsem si na zem, schoulila se do klubíčka a brečela, chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Jediné, co bylo slyšet, bylo tiché sténání. Můj hlas byl tak chraptivý, že jsem už nemohla mluvit.

Ani zmrzlina mi nepomohla. Nic. Nic nepomáhá. Stále… se cítím tak bezmocně a vina. Chtěla bych mu to vše říct, ale… určitě už zapomněl.

Pochybuju, že na mě někdy myslel, nebo chtěl, abych přišla. Je teď ale šťastný?

Každým dnem mám víc a víc otázek, na které nemám odpovědi a ani mít nebudu, ale jednoho dne…