To, co mi řekl doktor, jsem tak nějak tušil. Nebo jsem s tím alespoň počítal. Ale stejně mě tak trochu ranilo, že mám mnohem míň času, než jsem si myslel.

Máma se na mě tehdy zlobila, když zjistila, že i přes svůj stav jsem se neodhlásil z mise. Musel jsem jí dlouze vysvětlovat, že to byla moje volba a že jsem to udělal, abych jenom neležel na prdeli a nečekal, až si pro mě zubatá dojde.

Ne, jsem ten typ člověka, co se do toho vrhne po hlavě a bude doufat, že mu ji cestou někdo usekne, než že ho zradí vlastní tělo. Ale bohužel – tady se vůbec nic neděje. Jediný, co mi tady hrozí, je udušení se tím, čemu přezdívají jídlo. Nebo že mě někdo trefí tím karbanátkem do palice.

Posadil jsem se na židli na pokoj. U přemýšlení jsem nerad chodil, zbytečně to plýtvalo energii. Jo a do těch odporných mokrých bot bych znovu dobrovolně nevlezl. Už tak mi stačilo, že se mi udělaly puchýře.

Znovu jsem se poškrábal v nose. Podařilo se mi vytáhnout pěkně mazlavýho holuba. Se spokojeným šklebem jsem z něj udělal malou kuličku a cvrknul ho někam na druhou stranu místnosti. Doufám, že to doletělo na postel Zbytečnýho.

Kluci se ještě nevraceli. Bylo na ně brzo, ten pochod nebyl žádnej med. A hlavně – ti brblalové, co to táhnou spolu vzadu, všechny zbytečně zdržujou. Nedivil bych se, kdyby nestihli ani oběd. Ani večeři.

Kdyby tady to jídlo bylo k jídlu, nevadilo by mi, že tu bude o padesát hladových krků míň. Ale dneska mají být na oběd boloně. Boris říká, že si z nich minulý rok upletl copánek. A že se na nich oběsil jeden zelenáč.

Samozřejmě, že nevěřím všemu, co mi říká. Je to můj přítel, nějaká nedůvěra mezi náma být musí – hlavně když hrozí, že by mi mohl do postele hodit hada, aby mě potrestal za to, že jsem nemusel pochod absolvovat.

Ozvalo se klepnutí. V tom tichu jsem slyšel i to nejslabší. A poznal jsem, že to nebylo o dveře. Kdyby někdo chtěl vkročit, neklepe a prostě jde. Pokud to není uklízečka, ta se většinou klepnutím ohlásí, a pak vkročí dovnitř. A vůbec ji nezajímá, že máme s klukama gatě dole.

Zvedl jsem se ze židle a pomalým krokem došel k oknu. Za tu dobu, co jsem se bosky plahočil, proletěl otevřeným oknem včerejší karbanátek. Jak jsem to poznal? Včerejší je ještě smrtelnější než čerstvý.

Vykoukl jsem z okna. Musel jsem ty blbečky seřvat, jinak by si dovolovali dál.

„Sakra, tohle není –“

Zarazil jsem se. To nebyl nikdo uniformovanej. Pod oknem stál malý kluk s holou hlavou. Vypadal, jako by ho někdo vymáchal v hořké čokoládě, a pak pověsil za uši na sušák.

Překvapeně jsme na sebe zírali. Třásl se jako osika. Pohublý ruce držel u úzkých boků, dlouhé kostnaté prsty stiskl do pěstí.

„Was… art du doying hier?“ složil jsem dohromady anglicko-německo-blbovskou větu.

Nezdálo se, že by mi rozuměl. Nedivím se tomu, i já jsem měl chvilku problém s pochopením sebe samotnýho.

Ustoupil jsem od okna a otočil se zpátky do pokoje. Když to nešlo slovně, musel jsem se s ním dorozumět jinak. Škoda, že nás taky neučili pantomimu pro pokročilý. Nebo mezinárodní znakovou řeč. Ale… stejně bych musel umět jeho jazyk.

Sehl jsem se pro karbanátek, kterej jen těsně minul naše malý nefunkční umyvadlo. Je tu na ozdobu – podobně jako většina zdejších vojáků.

S karbanátkem v ruce jsem vyšel k oknu, abych klukovi názorně ukázal, že by neměl nic házet lidem do oken. Ale když jsem vykoukl ven, kluk z hořký čokolády tam už nebyl.