Ráno mě probudil ten Borisův odporný budík. Nechci ani zmiňovat, že bych nejraději nejen rozbil jeho mobil, ale zároveň šel uškrtit tu ženskou s pištivým hlasem, která tu zrůdnost nahrála.

Protože jsem měl v noci službu, vstávat na rozcvičku jsem nemusel. To mi ale bylo hovno platný, když jsem usnout znovu nemohl a otevřít oči taky ne, abych náhodou neviděl tu holou prdel Zbytečnýho, kterej opět nechtěl vynechat ani jedinou příležitost ukázat všem svoje kilometrový stehna při protahování.

Slyšel jsem, že se spolu Boris a Mrňous bavili. Nezachytil jsem všechny slova, ale pár jsem rozuměl, z toho jsem si dokázal vyvodit, že zase nadávali na to, že musejí zvednout zadky a něco dělat, zatímco já můžu chrápat až do oběda.

A proto mě ten idiot vzbudil. Abych u toho aspoň trpěl. Protože moc dobře věděl, že mi usínání dělá problém.

Tady na pokoji se nehrálo na to, že jsem musel tři hodiny stát v dešti a ve tmě. Prostě ten, kdo nemusel vstávat, byl hajzl, a všichni mu to museli dávat sežrat. Bylo to nepsaný pravidlo, vsadím se, že v ostatních pokojích to platí taky.

Po deseti minutách dupání, chrochtání – tak se dal popsat Borisův smích – a ran do čehokoli, co pořádně dunělo, se dveře zavřely. Kluci vyšli ven, konečně mi dali pokoj. Jo a taky mi ho nechali.

Věděl jsem, že po rozcvičce následuje dopolední dril – dnes je čtvrtek, jak hlásí kalendář v mobilu, proto je dnes čeká několika kilometrový pochod skrze les, kde se základna nacházela. A popravdě se už ani nedivím tomu, že dnes Boris i Mrňous brblali více než obvykle. Jen Zbytečný byl nadšený ze všeho, kde se bude moct ukazovat.

Vytáhl jsem se do sedu. Nohy jsem nechal pokrčený, zas tak moc jsem v gymnastice nevynikal, abych si nechal natrhnout koule při rozštěpu – mimochodem, už jen ten název zní jako krutá forma mučení –, nebo natáhnout vazy tím, jak bych si blbě sedal. A hlavně mi dalo zabrat se vůbec narovnat.

Byl jsem unavený. Hodně. Moc jsem toho nenaspal, nejspíš nějaký dvě a půl hodiny – počítám k tomu línýho šlofíka na lavičkách na dozorčím –, což bylo snad nejmíň za celej můj život. Sice jsem usínal blbě, ale vždycky jsem měl ten talent spát i za tornáda.

Něco mě rozrušilo. Nejspíš ten papír. Beze stopy zmizely i karbanátky a náš pingpongovej míček. Mohl jsem jen doufat, že to nesebralo něco, co by si rádo pošmáklo na kuse lidskýho.

A nebo jsem prostě blbě spal. Třeba ve mně hrkaly ty karbanátky, jak jsem se je snažil trávit. Ale pochybuju, že by s nima žaludeční šťávy něco udělaly. Já blb budu za tu chybu platit na hajzlíku – za pár hodin by mohla být dávka, co by se dala použít jako florbalák, hotová a připravená vyjít ven z výrobny.

Neměl jsem co dělat. Ale aspoň jsem ocenil to volno, co jsem dostal za svý trápení venku, a jako první vytáhl papír a tužku. Ani jsem neměl chuť kreslit, jako se spíš pokoušet napsat něco, za co by se nestyděla žádná autorka pubertálního deníčku.

Sotva jsem napsal slovo Neznámý, už se ozvalo zaklepání na dveře. Bylo to na mě, všichni ostatní ze zdejší části budovy byli pryč.

„Jo. Jsem vzhůru,“ zamručel jsem tak podrážděně, jak jen to šlo.

„Potřebuje tě vidět doktor,“ ozval se ženský hlas.

Vendula. Přezdívalo se jí prsatá Vendy, byla to docela hezká ženská s většíma přednostma než mozkem.

„Jasný. Jen se vobleču,“ odpověděl jsem a shodil ze sebe peřinu.

Naštěstí byla i stydlivá, takže jsem se nemusel bát, že by vešla dovnitř. Ale… vlastně by mi to ani nevadilo.

Jakmile jsem na sebe hodil zelený triko, který bylo volnější, protože mi ho Boris s Vojtou vytahali, vykročil jsem ke dveřím a otevřel je.

„Tak o co jde? Drogy v moči? To byly ty makový koláče.“

„Nevím. Prostě tam máš jít.“

A tak jsem šel. Doktor by se poslouchat měl – narozdíl od těch debilů, co se mi z dnešního rána pokusili udělat peklo.