Nemohl jsem zavřít oči.

Teda zavřený jsem je měl, ale nedokázal jsem usnout. Déšť, co bubnoval na střechu, mi kazil každej pokus. Nemusel jsem se stydět za to, že jsem mluvil – i Mrňous a Zbytečný byli vzhůru.

Klepal jsem prsty o stěnu. Byla dutá, nebylo divu, že tu byla v noci zima. Trochu i navlhla od deště, ale já jsem se tomu obrovskýmu fleku vyhýbal, protože jsem nechtěl mít mokrý prsty. A hlavně bych pak musel vysvětlovat, že jsem si je necucal.

I takový případy tu jsou. Občas, když mám noční hlídku – která mě čeká za dvě hodiny, takže spánek stejně můžu vzdát –, se koukám do oken, který nikdo nehlídá, a směju se těm chudákům, co se nedokázali zbavit zlozvyku „cumlu“.

Cumelníci – ten název vymyslel Vojta a nějak se to uchytilo – museli snášet posměchy a ostudu. Nedivím se, že někteří jsou častějc na záchodě. Ale to se jenom zhoršuje, protože pak se šíří pomluvy, že jen prsty jim nestačí.

Nakonec mě i ležení přestalo bavit. Zvedl jsem se do sedu, sebral telefon a podíval se, kolik času do střídání ještě zbývá.

Za deset minut jedna. Asi hodina. No jo, jenom já můžu vyfasovat ten nejhorší čas na hlídku. Aspoň že ráno můžu vynechat nástup i rozcvičku, mám povolený se vyspat a přijít na jídlo, až budu mít chuť.

Ale to je tak jediná výhoda toho, že budu sedět venku v ošklivý plastový pláštěnce, opírat se loktem o pažbu zbraně, která by nezabila ani prachovou hadru, a hledět tam někam do tmy, kde se cosi hýbe snad pořád.

Pořád jsem nebyl schopnej pochopit, proč přesně musíme držet hlídky v lese. Jo, možná se tu někdo ukáže, ale tahle mise je stejně jenom cvičení, takže nepřátelé neexistujou a nejhorší člověk v širým okolí je ten hajzl, co nás vyhnal na nástup ven.

A taky ten výmaz, co objednává jídlo. A jeho kolega kuchař.

„Adame?“ ozvalo se zašeptání.

„Klid, Kájo,“ zamumlal jsem na odpověď a spustil nohy z lůžka. „Ještě nemusíme jít.“

Chudák Karel – my jsme mu stejně říkali Zbytečný, protože to znělo líp než Karel Oliver – vyfasoval službu se mnou a Gregorem. Moc v lásce nás neměl oba, ale stěžovat si mohl leda zdi, protože to stejně nikoho nezajímalo. A jeho stejně taky nikdo nemusel, tak bychom měli výhodu.

„Jdeš na záchod?“

Zavrtěl jsem hlavou a poplácal si dlaněmi na kolena, abych se přiměl se zvednout. Moc se mi do toho nechtělo, ale rozhodně to bylo lepší než tady sedět jak pecka a čekat, až si pro mě přijde Hubený s baterkou u ksichtu.

Dovolil jsem si ještě chvilku odpočívat, ale pak jsem se stejně musel zvednout. Ta půl hodina utekla jakoby nic, měl jsem čtyřicet minut na to, abych se probral – a vyhodil ty otravný kobylky ze svýho spacáku. Teda každou nic doufám, že to jsou jenom kobylky.

Nasoukal jsem se do kalhot, párkrát povyskočil, abych je vůbec mohl zapnout. Navzdory tomu, že se tady jídlo nedalo jíst – fungoval ale zákon „sežer to dřív, než to sežere tebe“ –, se mi daří dobře. Myslím, že jsem dokonce pár kilo přibral. A ke stejnýmu názoru došel i pásek, kterej se odmítal natáhnout na mou třetí dírku.

Rovnou jsem si vzal i bundu a z batohu jsem vytáhl tu odpornou pláštěnku. Byl to módní výstřelek, nejspíš to znovu bude in, jak znám ty pytle na odpadky, co si dneska ženský na molech oblíkají, ale aspoň to bylo praktický.

„Už jdeš?“ zeptal se znovu.

„Jen se jdu projít. Dojdu tam včas, neboj,“ odvětil jsem stejně tiše – možná už to bylo fuk, protože si Boris usral a spokojeně se zašklebil.

Pak jsem vyšel z pokoje ven.