Velitel nás nechal stát na dešti, jen aby nám dal jasně najevo, že tady velí on. Nějaký hňup z druhý skupiny poznamenal cosi o tom, že si Zlomená dala extra záležet, a platili jsme za to my všichni, kdo jsme byli v doslechu.

Aby toho nebylo málo, bylo mi oznámeno, že dneska držím hlídku. Což je v noci v dešti uprostřed ničeho báječná novina, kterou jsem potřeboval ihned rozhlásit celýmu našemu pokoji, když jsme se na něj s Borisem vrátili.

„Za váma to kape, kluci,“ poznamenal Mrňous, jakmile jsme přešli práh.

Mrňous byl nejmenší z nás, proto si taky vysloužil tuhle přezdívku. Jak se jmenuje doopravdy, jsme časem zapomněli, tak mu říkáme jen přezdívkou. A on si nikdy nestěžoval, ani se znovu nepředstavoval, tak jsme se zjišťováním nezdržovali.

Byl tu z nás i nejmladší, sotva mu táhlo na dvacet. Občas nám vyprávěl o tom, jak moc se mu výšce nelíbilo a že by to nechtěl podstoupit znovu, proto z ní odešel a přidal se k armádě. Ale Boris tvrdí, že byl moc blbej a nedával to, tak na to hodil bobek.

Ale jak bylo u takových mladých bažantů zvykem, překypoval energií. A aby toho nebylo málo, dopoval se cukrem pokaždý, když nějaký chudák slavil narozky a kantýna mu připravila sladkej koláč.

„Kdybys tam venku stál jak idiot na dešti, protože nějakej blb neuměl držet hubu, taky bys vypadal jak ošklivá miss mokrý tričko,“ odpověděl Boris a sundal si čapku, kterou odhodil někam dál do místnosti.

„Vypadáte zničeně, no,“ přitakal malý blonďák a vrátil pozornost zpět na knihu.

Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že se jmenuje Andělé a démoni. Teda netušil jsem, že je Mrňous na tyhle náboženský bláboly. Ale i já jsem se po dvou minutách na dešti modlil, aby přestalo pršet.

Na to už Boris neodpověděl a mně do řeči taky zrovna nebylo, tak jsme to nechali bez odezvy. A Mrňousovi to asi stejně nevadilo, ten měl ten svůj křivej nos zabořenej do knihy, u níž neustále zvedal obočí, jako by nechápal každý druhý slovo.

Vyzul jsem si boty a kopl je někam ke zdi. V tuhle chvíli mi bylo fuk, jestli někde bude louže. Dokud tu louži neudělá někdo z nás z úplně jinýho důvodu, ať si v ní klidně plavou exotický rybičky a zpívají u ní žáby nějakou pořádnou od Gotta.

Bylo mi nanic. Byl jsem promočenej až na kost, byla mi zima. Z nosu i z vlasů mi kapalo tolik vody, že by se tím dalo sprchovat – a rozhodně by to bylo lepší než ta užitková voda, kterou nám tu nechali v kýblu.

Kluci, sprchujte se rychle, může v té vodě něco plavat.

Nic pozitivnějšího nechce voják, co má všeho plný zuby, slyšet. Ne, fakt, tohle by si měl někdo vytisknout na tričko a chodit s tím po základně.

Za chůze jsem ze sebe shodil bundu, kterou jsem přehodil přes opěradlo čísi židle. Asi nebyla moje, ale to mě teď nezajímalo. Chtěl jsem dát všechno mokrý pryč a bylo mi jedno, kolik chlapů to uvidí. Nebude to nic, co by už neviděli.

Došel jsem k lůžku, na který jsem se posadil. Prostěradlo nejspíš bude durch, ale to stihne uschnout, než mi skončí hlídka. Tady v tom vzduchu všechno schne nepřirozeně rychle.

„Možná bych si měl zaplatit nějaký lekce u Zlomený,“ poznamenal Boris, když i on doputoval ke svýmu lůžku.

„Kámo, ty kouříš špatně i cigára,“ namítl jsem s úšklebkem a uhladil si vlasy, aby mi nepadaly do očí.

Boris pokrčil rameny. Kdybychom tu byli sami, řekl by něco dalšího, ale furt tu byla možnost, že nás Mrňous poslouchá. A ještě jsme ho nesměli pohoršovat.

„Ale co ty víš. Ten jeho by možná byl dost malej na to, abys to zvládl i ty,“ řekl víc nahlas, než bylo nutný.

To, že se začal smát, mě přesvědčilo o tom, že to byl další vtip. Ale po nástupu v dešti se vám honí hlavou i podivnější věci, než jsou výhody umění seržanta Zlomený.