Měl jsem počítat s tím, že si nikdo nevezme čerstvě vypraný triko. Teď vypadám s tím flekem od omáčky s hráškem jako tupec. Taky jsem mohl alespoň pomyslet na to, jak špatný moje reflexy jsou, když v ruce držím příbor – s příborovým nožem bych se trefil sotva do stolu, ale to bych si musel pomoct vidličkou.

Takový nemehlo, abych to na sebe shodil, fakt nejsem. Ne, jídlo, který tady občas proletělo, patřilo stolu naproti. Ti bažanti měli smůlu, jakožto nováčci neměli žádný kontakty, tak na ně zbyly jenom mražený karbanátky. A ty se žrát nedají, ani když je rozmrazíme.

Jsem fakt rád, že už tu jsem třetím rokem. Nebo ne tu, ale prostě nejsem jeden z těch zelenáčů, co křečovitě drží zbraň, kdykoli se jim do pokoje oknem dostane nějakej pták.

„To jsou hrozný nemehla,“ poznamenal Boris, když mu jeden z karbanátků jen těsně minul plechovej hrnek s čajem.

„No… to jo,“ zamručel jsem na odpověď po pečlivém zvážení, jestli by stálo za to si do Borise trochu rejpnout.

„Když jsem byl bažant já, trefil jsem každýho, koho jsem chtěl,“ prohlásil hrdě a přitáhl si hrnek k sobě. „Rok vod roku je to horší.“

„Nižší požadavky,“ řekl jsem ledabyle.

„To bude nejspíš pravda,“ přitakal Boris a kývl ke klukům u protějšího stolu. „Slyšel jsem, že někteří z nich furt důvěřujou repelentu.“

„Naivní tupci.“

Asi to nebylo úplně trefný označení, ale byl jsem rád, že jsem projednou nebyl za idiota já. Repelentu jsem přestal věřit už dávno, místo toho používám mýdlo. Abychom si rozuměli, tuhý mýdlo se na nic jinýho nepoužívá. Vono je lepší, když mám na kůži kluzkou vrstvu.

Petr Bohouš, kterej je tady jeden z těch učenej, mě několikrát upozornil, že si na kůži patlám docela silnou zásadu a že to není pro mou pokožku to nejlepší. Vždycky jsem ho odbyl tím, že jsem řekl, že zásady mám mnohem radši než nějakou kyselinu.

„Vojta je na tebe nakrklej,“ řekl po chvilce ticha, když odtáhl hrnek od rtů. „Zbejvá nám poslední míček.“

„Můžete to zkusit hrát s karbanátkama.“

„Recht,“ zamumlal a souhlasně kývl.

Podíval jsem se vedle sebe na blonďatýho dlouhána. Občas se mi zdálo, že má vousy trochu narezlý, ale dřív, než se vůbec odhodlám mu to říct, se oholí. Pak pár dní trvá, než mu vousy vyrostou, rostou mu mnohem pomaleji než nám ostatním.

Co já bych za to dal! Moje chlupy jsou černý, dost tlustý a pevný. Abych se oholil, musím si půjčit Borisovu žiletku. Ten odkudsi vyfasoval nereznoucí, mám podezření, že bude Zlomený chybět, protože jsem si už před pár dny všiml toho, že má na nohách džungli.

No co, aspoň ladí s prostředím. A s gorilou si ji ještě nepletem, tak je to v cajku.

„Hledíš na něj jak zamilovanej.“

Boris mě uměl vrátit zpátky do reality. Nasadil jsem úšklebek, kterej by odrovnal každýho, a otočil jsem se na svýho nejlepšího přítele.

„Co víš? Třeba jsem.“

„No jasně. A co Olivia?“

„Už dávno se na Pepka námořníka nekoukám, Franto,“ schválně jsem použil jeho skoro křestní a myknul jsem rameny. „Ale Olivia byla kost.“

„No jako bych to neříkal.“

Pak bylo zas ticho. Občas se ozval jeden ze zelenáčů, když mu přistál kus oběda na oblečení, ale jinak tu byl docela klid. Jen venku chčilo, jako by to mělo bejt naposled. A já jsem si nestihl na ten hajzlík dojít.

Otevřeným oknem proletěl další karbanátek. Až ve chvíli, kdy jsem zaslechl ránu, mi došlo, že byly vlastně dva, protože ven cosi spadlo. Jsem zvědavý, jestli se novej partner bude míčku líbit. Je to takovej tvrďas.