Nevím, jak dlouho jsem tupě civěl z okna, než mi došlo, že už se neobjeví. Vlastně mě z toho probral až Gregor, kterej potřeboval společnost.

„Ty si to ulejvání fakt užíváš,“ poznamenal jsem.

Gregor seděl na posteli Zbytečnýho. Podle zvuků a toho, že mu seděl na polštáři, jsem poznal, že kuje nějaký pikle. Ale ptát jsem se nechtěl. Ještě by to mohl schytat můj polštář.

„Jsem rád, že dneska na štreku nemusíme,“ prohlásil a mírně se předklonil.

Zakmital jsem nosem. Už jsem to cítil. Čím se to prase živí, že zvládne takovou bombu?

„To i já. Po tom dešti tam musí být bahno,“ odvětil jsem později, než jsem chtěl.

„Co bahno. Hlavně budou promočení tak moc, že na Zbytečným nepude poznat, jestli je to voda, nebo se pochcal,“ dodal s úšklebkem.

Taky bych se zasmál, ale to, co mi doktor řek, moji hlavu neopustilo. Sakra, kdybych nebyl tak paličatej pitomec, mohl jsem ležet doma u televize a sledovat, jak soudkyně Barbara rozsoudila další nahranej případ.

No jo, někdy jsem si uvědomoval, že jsem pitomec. Teď taky. Ta konečnost života mě dostihla až dneska – když mi řekl, kolik času mi zbývá. A že to nakonec bude tak hrozný, že stejně v lazaretu skončim.

„Hej. Adame,“ vytrhl mě Gregor ze zamyšlení. „Přestaň myslet na Vondráčkovou a komunikuj se mnou.“

„Vždyť víš, že jsem víc ten „radši chlapa“ typ.“

„No jo, o tobě a Bronským píše Pevná docela dobrý povídky.“

Zamračil jsem se na něj. Věděl jsem, že to myslí jako vtip. Proto jsem se taky brzo mračit přestal a radši jsem se zvedl z postele.

„Neviděl jsi včera večer něco… divnýho?“ zeptal jsem se.

Ta otázka z mých rtů vyplynula úplně sama. Nemusel jsem nad ní přemýšlet. To dítě, co mělo místo hlavy čokoládovou kouli, úplně vystrnadilo myšlenky na smrt.

„Viděl jsem tebe, jak cosi čmáráš na papír,“ odpověděl. „Byl to deníček?“

„Ne,“ zamumal jsem. „Co jsem? Holka?“

„Podle Pevný –“

„Nepíšu si deníček,“ zdůraznil jsem a propálil ho pohledem, aby o tom už nemluvil.

„Fajn. Nic divnýho jsem včera neviděl. Zlomenej se na mě koukal jako na hovno na svatebním dortu.“

Došel jsem k oknu. Možná bylo dobře, že nic neviděl. Není špatný mít něco jen pro sebe. Pokud ho neviděla jiná hlídka. Asi by měl průser.

„Fajn.“

„Tys něco viděl, Adame?“ zajímal se.

„Asi se mi jen něco zdálo. Nebo jsem usnul. Však mě znáš.“

„No právě. A vím, že musíš umírat hlady.“

Umírat, to jo, ale hlady to není. Sakra, jak rád bych to někomu řekl, ale oni by mě napráskali. A už bych ležel v lůžku a čekal, až to přijde.

Přikývl jsem. Fakt jsem měl hlad. Včera jsem toho do sebe moc nedostal. Karbanátky se hodily leda na tu válku, možná na pinec. A ta kaše byla víc vody než toho prášku.

Ale protože jsou ostatní na štrekařce, bude v jídelně volno. A to znamená, že dostanem oběd dřív. A můžem si naložit, kolik jen chcem.

Gregor se zvedl z polštáře Zbytečnýho a kývl ke dveřím. Bylo to jasný znamení. Jídlo, nebo hlad. A o hladu jsem být nechtěl.

Nemusel mě pobízet, abych šel za ním. Jídlo bylo to jediný, na co jsem dokázal myslet. Kluka z čokolády se nenajím. Ani tý pitomý rakoviny, která mi zkracovala čas na planetě Zemi každým dalším dnem.