Peter:

Celou noc jsem vzlykal stočený do klubka. Někteří vězni na mě řvali, abych ztichl, že chtějí spát. Já je ale ignoroval. Neměl jsem sílu jim cokoliv odpovědět.

Před očima mi létaly vzpomínky.

~ Jsou mi čtyři a s tetou May a strýčkem Benem se honíme mezi stromy v Central   Parku. ~

~ Je mi sedm. Teta mě vzala na Stark Expo. Měl jsem na sobě masku Iron Mana a falešné repulzory. Mířil na mě dron, když se objevil skutečný Iron-Man a zachránil mě. ~

~ Bylo mi patnáct a nastupoval jsem na Midtownskou střední. Stál jsem tam sám v rohu, nikoho jsem tam neznal. Pak se objevil obtloustlý kluk v tričku StarWars. Ned.

Na exkurzi jsem schytal kousanec od pavouka. Stal se ze mě superhrdina. ~

~ Tony Stark přišel k nám do bytu. Nabídl mi možnost bojovat po jeho boku. ~

~ Oslavil jsem šestnácté narozeniny. Do New Yorku vpadli Thanosovi přisluhovači. S panem Starkem jsme se dostali na jejich loď a zachránili doktora Strange. Pak jsme se na opuštěné planetě potkali se Strážci. Nedokázali jsme ubránit kámen nekonečna. Thanos s ním utekl. Když použil kameny, byl jsem jeden z těch kterým bylo souzeno se rozpadnout. Cítil jsem jak se každá buňka v mém těle trhá na kousky. ~

~ Pět let jsem byl jen prachem. Vlastně jsem ani netušil že pořád jsem, nebyl jsem vůbec při vědomí. A pak jsem znovu existoval. Zůčastnil jsem se další bitvy. Chránil jsem Rukavici Nekonečna, i když né nadlouho. Z trablí mě vytáhla Kapitánka Marvel. Nakonec se ke kamenům dostal pan Stark a všechno to ukončil. Byl jsem u něj, když umíral. ~

„Parkere!“ vytrhl mě zvučný hlas z myšlenek. Otřel jsem si slzy a koukl ze dveřím.  Přes okýnko na mě koukal dozorce.

„Máte návštěvu.“

„N-návštěvu?“

Nejsem tu ani den a už ke mně někoho pustili? Kdo to může být?

„Jdem dovnitř. Neopovaž se něco zkoušet.“

Otevřel dveře a spolu s dalším dozorcem vešel dovnitř. Odevzdaně jsem se postavil natáhl k nim ruce. Každý mi jednu chytil a zkroutil za záda. Má zápěstí spojila pouta. Chytili mě za lokty a vedli ven. Muselo to vypadat celkem komicky, protože oba byli mnohem vyšší než já.

Když jsme procházeli kolem cely toho s tváří plnou kreaterů, znovu se přiblble usmíval přes okénko.

„Ahojky!“ zakřičel na mě. Sklopil jsem hlavu a snažil se ho ignorovat. „Já jsem Wade. Deadpool. Ten zabiják. A co ty?“

„Můžeme zrychlit?“ zašeptal jsem ke strážcům, kteří se se mnou šnečím krokem šinuli kupředu. Zasmáli se, ale doopravdy trochu zrychlili.

„Hej, řekni mi svý jméno. Já ti ho taky řekl…" zbytek 'Deadpoolovy  věty zanikl, když jsme zahnuli za roh.

Vedli mě k vnější části vězení, směrem k místům, kde mě fotili. Kolem fotografické stanice jsme ale jen prošli a mířili dál. Zastavili jsme před jedněmi z dveří.

„Ten kdo si tebou chtěl mluvit, ať je to kdo je to, zaplatil mastnou sumičku za to, aby s tebou mluvil hned. Tak se chovej slušně.“

Museli zaplatit? V tom případě to bude nejspíš Pepper, jedině  Starkovi  jsou baháči,  co by mě chtěli vidět.

Otevřeli a vešli jsme dovnitř. Nevím, jak se takovéhle místnosti říká, ale už jste ji určitě viděli ve filmu. Já si matně vzpomínal, že jsem jí viděl v 'Zpívej'.

Byla předělena na půl zábranami, ale byla tam taky skla a telefony, přes které se dalo komunikovat s návštěvami na druhé straně.

Dozorci mě pustili a já přešel k jednomu z telefonů. Čekal jem, že se na druhé straně objeví Pepper, po případě i s tetou May, takže jsem byl hodně zaskočený, když se otevřeli dveře a vešla MJ.

Na tváři měla takový, zvláštní výraz. Míchal se v něm smutek s...vinou?
Doprovod jí dělal muž středního věku, s tmavou pletí stejného odstínu jako MJ, navlečeného v, už na pohled, drahém a kvalitním obleku.

Její otec?

Cít jsem jak se mi po tváři po dlouhé době rozlévá úsměv. MJ vzala sluchátko a přiložila si ho k uchu. Udělal jsem to samé.

„MJ… och MJ, jak rád tě vidím.“

„Já tebe taky, Petere.“ Její hlas zněl divně. „Jak ti je?“

Jak ti je? Co je tohle sakra za otázku?! Jako by snad nevěděla co se děje.

„Skončil jsem ve vězení za něco co jsem neudělal. A taky za necelé dva roky umřu. Jak sakra myslíš, že mi je?!“

„Tak promiň, že se ptám.“

„Hele… co se děje?“ zeptal jsem se, „zníš divně. A taky sis musela zaplatit, aby jsi sem mohla. Takže co je?“

„Petere. Já se omlouvám ale…“

Tělem mi projel pocit nejistoty.

„… je konec.“

„Cože?“ Nevěřil jsem tomu, co slyším.

„Táta si myslí, teda, já si myslím, že to tak bude lepší. Ty půjdeš na smrt a já… Náš vztah by mi mohl zničit šance dostat se na výšku. Prostě je konec.“

„T-to nemůžeš myslet vážně.“ zajíkl jsem se.

„Myslím.“

„Ne. Prosím. Tohle mi nedělej.“

„Notak Petere. A co bych měla dělat? Dva roky tě sem chodit navštěvovat a pak čekat, až zemřeš?“

„Já…“

„Jinak to nejde."

Její otec k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno. Neslyšel jsem, co říká, ale pochopil jsem to.

Jdeme. Hned.

Položila sluchátko a otočila se.

„MJ!" vykřikl jsem a přitiskl tvář ke sklu.

Bez toho, aby se na mě třeba jen podívala, odešla. Její otec mi milostivě věnoval znechucený pohled, jako bych byl něco, co si seškrábal z podrážky a vyšel za svou dcerou.

„Ne, tohle ne…“

„Nic si z toho nedělej. Nejsi první ani poslední. Víš kolik rozchodů už tahle místnost zažila?“

Znovu jsme šli hlouběji do komplexu. Nevnímal jsem co se děje kolem.

Co jsem udělal špatně? Co? Obvinili jste mě z něčeho, co jsem neudělal a teď se se mnou rozešla holka, kterou jsem milujul. Proč tohle všechno? To proto, že jsem nezachránil pana Starka? Měl jsem zemřít já? Já měl lusknout?

„Už zas brečíš?“ ozval se Deadpool, „ Co se stalo?“

„Do toho ti nic není!“ vyštěkl jsem na něj.

„Ó tak to pardon.“

Otevřeli celu a já vešel dovnitř.

Znovu cela, znovu spousta otázek a výčitek.

Pokud je to doopravdy moje vina, moc se vám omlouvám pane Starku. Měl jsem zemřít já. Hned by to bylo snažší. Pro všechny.