„Vypadáš nějak zamyšleně." Shuri se znovu objevila v mém pokoji, stejně jako několik posledních dní. Vždy tu přišla. Snažila se se mnou mluvit o všem možném, nutit mě něco dělat, s tím že to vybaví u bratra mě přesvědčovala abych šel ven, hádala se se mnou o filmech a diskutovala o vědě, k čemuž mě taky musela nutit. I když bych to nepřiznal, začal jsem mít rád její společnosti.

Vešla zrovna ve chvíli, kdy jsem seděl na podlaze a koukal z okna, sahajícího až po podlahu.

„Že by proto, že přemýšlím?"

„Logická odpověď."

„Já vím." Opřel jsem si hlavu o sklo.

„Ani si se nedotkl snídaně." Řekla a já slyšel cinkání pokliček.

„Oni jí už přivezli?" Zeptal jsem se překvapeně.

„Jo. Nejspíš si byl tak zadumaný, že sis toho nevšiml." Posadila se naproti mně a mezi nás položila tác. Nohy v černých legínách si překřížila do tureckého sedu. „Nebo je snad tohle tvůj další způsob jak se zabít? Hladovka?"

„Ne, není. Kdybych se chtěl zabít, tak to rozhodně udělám jinak než hladovku." Překroutil jsem očima. „A abys měla důkaz..." Moje ruka se natáhla pro voňavý toust na talíři. Na jednou kousnutí jsem polovinu snědl.

„Šikovnej kluk." Taky si jeden z toustů vzala.

„Nemluv na mě, jako bych měl pět let."

„Občas se tak chováš. Jakoby jsi měl pět." Jakoby jí to vůbec nezajímalo, zadívala se z okna. „Trucuješ. Nechceš nic dělat. Sobě zavřený v pokoji..."

„Né zrovna dobrovolně." Přerušil jsem jí.

„...nemluvíš. I když to už se teď o dost zlepšilo, jak jde vidět."

„Že bych se já k tomu mlčení vrátil?"

„Neopovaž se. Posledních pár týdnů tady pracuju na tom, abys začal komunikovat a ty bys to teď celé zahodil? Na to zapomeň."

„Tys to dostala za úkol? Přinutit mě mluvit?"

„Ne. Já jednání pouze z vlastní iniciativy."

„Hm-m."

„Jak hm-m? Nevěříš mi?" Řekla uraženě. Koutkem oka jsem viděl, že si bojovně založila ruce na hrudi.

„Měl bych?" Otočil jsem se k ní.

„No..." Zvedla se na čtyři a pomalu se blížila ke mně. Vylezla mi obkročmo na klín a koukla mi do očí. „To mi řekni ty." Tep mi prudce stoupal. Chytla mě za bradu a donutila se zvednout hlavu.

„J-já..." Najednou se rozesmála. Z ničeho nic.

„Měl ses vidět. Byl jsi úplně vyklepaný."

„Pořádně blbý fór. Jen abys věděla." Řekl jsem, když jsem pochopil o co jí vlastně šlo. Chytl jsem jí za pas a stáhl jí dolů z mého klínu.

„Chtěla jsem vidět, jak zareaguješ." Otřela si slzy smíchu.

„A jak jsem obstál?"

„Nic moc. Vyděsil ses." Naštvaně jsem popadl z tácku jablko a hodil ho po ní. Jí se povedlo ho chytit.

„A divíš se? Najednou ses na mě vrhla, co jsem měl dělat?" Jen pokrčila rameny. „Kdybych ti tohle udělal já, taky bys z toho byla mimo. A hned na to by mě přišel roztrhat tvůj bratr." Dodal jsem.

„Proč myslíš?"

„Protože jsem viděl, jak se k tobě chová. Podle mě by roztrhal na kousky každého, kdo by po tobě vyjel."

„Je pravda, že je občas až moc ochranitelský. Ale myslí to dobře."

„Máš ho ráda, co?"

„Velmi."

Usmál jsem se. Bylo hezké vidět, že aspoň někdo tady má fungující rodinu. A skoro kompletní. Když jsem byl malý, toužil jsem po normální rodině. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdyby táta s mámou žili. Byli bychom všichni spolu. Já, oni, May a Ben. Možná bych měl i mladšího sourozence. Kdo ví.

Začali se mi v hlavě promítat vzpomínky. Na to jak jsem byl ještě s rodiči na Stark Expo, kde jsem poprvé viděl naživo Tonyho Starka. Jak jsem byl po jejich smrti smutný, tak mi May s Benem koupili figurku Iron Mana, kterou jsem hrozně chtěl. Pomohlo to? Celkem ano, byl jsem ještě dítě.

Ale samozřejmě bych to nebyl já, kdyby se mi v hlavě zas nezačal objevovat ten špatný scénář. Otázky jako 'Co by řekli na to co se teď děje?' nebo 'Věřili by mi?', 'Byli by na mě hrdí za to, co dělám? Teda co jsem dělal před víc než rokem.'

Z levého oka se mi pomalu spustila slza. Ani jsem si toho nevšiml, dokud mi jí Shuri nesetřela prstem.

„Hej? Co se děje Petere? Řekla jsem něco špatně?" V hlase jí zazněly obavy.

„Ne. Ty za nic nemůžeš. Můžu za to já."

„Cože?" Přisunula se blíž. „Petere, mně to můžeš říct."

„Já jen..." Potáhl jsem nosem. „Jen jsem si začal vzpomínat. Jak si mluvila o svém bratrovi a o tom jak ho máš ráda, celou svoji rodinu. V hlavě se mi objevili vzpomínky na dobu před Spider-manem. Jak bylo všechno lehké."

„Jak lehké?"

„Žádné povinnosti. Žádný strach. Žádné smrti na svědomí."

„Petere. Opakuji ti už po několikáté. Ty nemáš na svědomí žádnou smrt. Ani Mysteria ani nikoho jiného."

„Co když ano?" Otřel jsem si tvář. „Ptám se sám sebe, co by na mě řekli mí rodiče, kdyby ještě žili. Byli by hrdí? Myslím, za to co jsem dělal před tím. A počas posledního roku s půl, věřili by mi? Hájili by mě?"

„Na všechny otázky je odpověď ano. Ano, ano, ano. Rodiče ti vždy věří a milují tě."

Přikývl jsem a snažil se přestat brečet. Moc to ale nešlo. Vlastně jsem brečel čím dál víc.

„Hej. Pojď sem." Chytla mě za ramena a přitáhla si mě do objetí. Nebránil jsem se, jen jsem ji položil hlavu na rameno. Jindy bych to neudělal, ale teď...

S touhle holkou se vytrácely všechny zábrany, které jsem si budoval, a řítili se zdi, co jsem kolem sebe vystavěl. Cítil jsem se s ní v bezpečí, i když bych to v životě nepřiznal. Po chvíli breku se posunula a donutila mě si lehnout tak, že jsem měl hlavu na jejím klínu. Začala mi prsty projíždět vlasy.

„Víš, občas přemýšlím nad něčím hodně podobným, jako ty teď." Zvedl jsem oči a zvědavě na ní koukal. „Když umřel můj táta, bylo mi třináct, skoro čtrnáct. Byla jsem jen teenager. Hodně, náladový teenager. Těsně před tím než odešel na to setkání OSN, dost jsme se pohádali. Už si ani pořádně nepamatuju proč. Myslím, že šlo o něco s královskými povinnostmi. V té době se mi do nich moc nechtělo. Když se pak bráška vrátil s tím, že zemřel, bylo mi hrozně z toho, že jsme se nesmířili. Chtěla jsem vrátit čas a omluvit se." Všiml jsem si, že taky začíná brečet. „Začala jsem se víc věnovat lidu, plnit své povinnosti. A teď, stejně jako ty, se ptám, co by na mě řekl teď. Byl by pyšný?"

„Já bych řekl že jo."

„Když myslíš." Usmála se. „Ale stejně si to vyčítám." Otřela si slzu. „Co ty? Vyčítáš si něco? Něco co se netýká posledních tří let."

„Je tu, jedna věc." Úskokem jsem se na ní koukl. Byla pravda, že tu něco bylo. Ale nemluvilo se mi o tom lehce. „Něco s mým strýcem."

„Chceš o tom mluvit?"

„Nevím." S nikým jsem o tom nemluvil. Neřekl jsem to tetě, Nedovi ani nikomu jinému. Ale najednou jsem měl hroznou chuť to říct této princezně, kterou jsem znal sotva pár týdnů. „Nesvěřil jsem se s tím nikomu."

„Můžeš teď mně, jestli chceš. Nikomu to neřeknu. Ale pokud si to chceš nechat pro sebe, nikdo tě nenutí."

„Ne. Řeknu ti to. Musím to ze sebe dostat." Položil jsem jí ruku na koleno a začal tam kreslit malé kroužky.

„Dobře." Pohladila mě po vlasech.

„Stalo se to chvíli po tom, co jsem získal schopnosti. Byl jsem tehdy zamilovaný do jedný holky, ona však chodila s bohatými typkem ze školy. Chtěl jsem si ohromit. Ale nejsem ani tak zdaleka bohatý jak on. Tak jsem se pokusil vyhrát peníze v jedný soutěži. Byla to soutěž v kleci. Kdo tam vydrží dýl, bojovat proti jejich šampionovi. Díky schopnostem jsem vyhrál. Levou zadní. Byl jsem z toho nadšený. Ale jen dokud mi pořadatelé neodmítli vyplatit výhru. Místo deseti tisíc dolarů mi dal jen stovku. V tu chvíli jsem měl chuť mu rozbít hubu. Proto když k němu vtrhl zloděj, vzal všechny peníze a hnal se chodbou kolem mě, nezastavil jsem ho. Jednoduše, jsem ho nechal jít."

„Dobře. Chápu. Ale co to má společné s tvým strýcem?"

„Ten zloděj, chtěl utéct. O pár bloků dál vyhlédl auto. Jenže řidič mu ho odmítl dát. Tak ho prostě zastřelil. A ten, kterého p-postřelil byl...byl můj strýc." Už jsem brečel na plno. „Já ho tehdy mohl zastavit. Strýc Ben by žil. Ale, ale já to neudělal."

„Petey..." Oslovila mě jemně. Za ramena mě zvedla a vtáhla do objetí. Brečeli jsme oba. Oba zdrcení, oba poznamenáni smrtí.

Jo, já vím. Ten konec má až moc dramatičnosti. Ale, snad mi to odpustíte😅 

Jo a samozřejmě, veselé vánoce.

Anabeth