„Pane Starku?" zeptal jsem se překvapeně postavy před sebou. „Jste to vy?"

„Kdo jiný kluku." odpověděl ale netočil se. Byl pořád zády ke mně.

„Jak to že jste tady? Vždyť, vždyť jste..."

„Mrtvý? Ano, jsem." Pomalými pohyby se obrátil. V tu chvíli jsem vyděšeně vykřikl.

Jeho tvář se rozpadala zaživa. Kusy masa hnily ještě na lebce, která na některých místech bělostně zářila mezi hnilobou.

„Pane Starku, vy, vy..."

„Přijde ti to odporný mladej? Doufám že jo, protože za to můžeš ty!" zařval.

„Já nechtěl, aby jste zemřel." Kuňkl jsem. Ze smradu rozkládajícího se masa se mi zvedal žaludek.

„Tak si měl zemřít místo mě!"

Jak udělal prudký krok mým směrem, jedno jeho oko nechutně zamlaskalo a vypadlo. Nevydržel jsem to a rozběhl se od něj pryč. Sotva po pár metrech jsem však narazil na další překážku. Tetu May, ve stejném napůl rozloženém stavu v jakém byl Iron man.

„A hele kdo se ukázal," její bezmasý prst ukázal na mě. „náš mladý vrah."

„Ja nikoho nezabil." začal jsem couvat dozadu.

„Ale ano. Ben, Tony Stark, Mysterio... Za jejich smrt můžeš ty. Nikdo jiný než ty. A já kvůli tobě taky pomalu umírám. Hniju zevnitř jen z toho, jakou zrůdu jsem vychovala. Kéž by si se nikdy nenarodil." odplivla si.

Když jsem utíkal tentokrát, do očí se mi začali drát slzy. Nevnímal jsem přes ně, kam mířím, dokud jsem nenarazil do další oživlé mrtvoly.

„Neuchránil si mě." z vrchu na mě koukal strýček Ben. „Měl jsi své schopnosti, mohl jsem dál žít, kdyby jsi je využil!"

Vyděšeně jsem se po podlaze zády napřed plazil pryč. Za strýčkem se objevila postava malé dívenky. Morgan.

„Kvůli tobě nemám tátu. Proč jsi nezemřel místo něj?"

„Zkazil si mi budoucnost. Nikdo nikam nevezme holku vraha." Řvala MJ.

„Hej, Pinďour Parkere! Když jsi byl stážista u Starka, proč si ho nezachránil?" Ptal se uštěpačně Flash. Jeho rozloženou tvář zdobil ještě uštěpačnější úsměv jen s dvěmi zuby.

„Nikdy jsi nebyl Avenger. A nikdy nebudeš." zavrtěl hlavou Kapitán.

„Nechápu proč jsem tuto zrůdu pustil do své země." králi Wakandy chybělo maso na víc než půlce lebky. „Hned zítra tě vyženu. Ať si pro tebe přiletí nebo nechť se z tebe pro mě za mě stane jídlo pro divoká zvířata. To jediné si zasloužíš."

„Zrůdo."

„Vrahu."

„Bestie."

„Zabijáku."

Přeřvávali se navzájem jak nejhlasitěji to šlo. Jejich mrtvé oči (v některých případech jen jedno oko) na mě upírali svůj vyčítavý, napůl rozložený pohled. Všechen ten nápor jsem neustál a padl na kolena. Slzy mi v proudech stékaly po tváři. Nadávky se pořád hrnuly a oživlé mrtvoly kolem vytvořily kruh. Pomalu ho zmenšovali a zmenšovali. Spolu s tím jsem měl pocit, že se zmenšuji i já. Seděl jsem na zemi s koleny při hrudníku, ruce v ochranném gestu před tváří.

„Já ti to říkal chlapče." ozval se hlas Mysteria. „Nade mnou nezvítězíš."

A v tu chvíli se ne mě vrhli jako lvi na antilopu.

                              *****

Prudce jsem se posadil. Srdce mi hlasitě a rychle tlouklo v hrudníku. Byl jsem celý spocený a můj dech měl nepravidelný rytmus. Nemohl jsem ho popadnout.

Všechno to v následku předchozího snu. Při té vzpomínce jsem vzlykl. Měl jsem spousty divných a strašidelných snů plných výčitek, ale tenhle byl zdaleka nejhorší. Tak živý, skutečný, pravdivý.... Až moc pravdivý. Nedokázal jsem to unést. Začínal jsem hyperventilovat.

Takhle to nejde dál.

Utřel jsem si slzy, které mi kalily vidění, vyskočil z postele a snažil se si vzpomenout na cestu na střechu.

Musím to ukončit.

                               *****

Shuri pov.:

Probudil mě hluk z venčí. Někdo, nebo něco běželo kolem mých dveří. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen zvíře. Třeba jeden z partnerů mého bratra, ti měli ve zvyku takhle občas v noci chodit po paláci. Pro všechny tady už to bylo normální.

Jenže pak jsem uslyšela vzlyk. A ta chůze jak jsem zjistila podle zvuku, nepatřila čtyřem tlapám, ale dvoum lidským nohám, nejspíš bosým.

Kdo sakra chodí v tuto dobu s pláčem po chodbách paláce?

Odhrnula jsem přikrývku a vklouzla nohama do šlapek vedle postele. Chtěla jsem zjistit, kdo to je. Opatrně jsem otevřela dveře pokoje a vykoukla ven. Za rohem zrovna mizelo tělo v bílém tričku a šedých teplácích. A měla jsem pravdu, byl bosky.

Co mě však zarazilo byla barva kůže tohohle nočního ptáka. Byl to běloch.

Peter Parker? Musí to být on, jiný běloch tu není. Ale kam jde?

Potichu jsem se vydala za ním, abych ho nevystrašila. Zajímalo mě, co má za lubem. Nejdřív mě napadlo že chce něco ukrást, když jsem si ale vzpomněla na toho kluka z laboratoře, hned mi to přišlo jako naprostá šílenost. Vůbec nevypadal jako zloděj. (Poz.au.: a teď kdyby věděla o Peterově sbírce vidliček 😆)

Po chvíli pronásledování jsem vytušila že jde na střechu, nic jiného tímto směrem nebylo. Musel jsi zapamatovat cestu z toho jak tam byl s braškou a Okoye. Najednou se rozběhl a já musela přidat do kroku, abych ho stíhala. Nemohla jsem však běžet jako on, to by mě slyšel. Nakonec jsem ho dohnala až na střeše. Stál na kraji a koukal dolů.

„Co to sakra děláš?" zeptala jsem se.

Otočil hlavu na mě, ale z kraje neodstoupil.

„Nic, co by tě mělo zajímat." řekl potichu.

„No, pokud chceš skočit a zabít se, tak se o to zajímat musím. Máme tě tu na starost."

„No a? Stejně mě tu nechcete." konec jeho věty nebyl zřetelný, ztratil se ve vzlyku.

„Jak si na to přišel?" udělala jsem k němu opatrně krok.

„Jednoduše. Nikde nechtějí někoho, kdo má na svědomí tolik životů, jako já."

„Nemaš na svědomí nikoho. Přece tě obvinili nepravém, nezabil jsi." řekla jsem, co jsem četla v jeho spisu.

„Možná jsem nikoho nezabil přímo, ale můžu za trápení hodně lidí." Rukou si přejel přes tvář. Sice jsem na ní neviděla, ale byla jsem si jistá, že si utírá slzy.

„Proč si to myslíš?" Byla jsem jen pár kroků od něj.

„Protože nejsem blbý." naklonil se dopředu, jakoby měřil vzdálenost k zemi. Musela jsem co nejrychleji zakročit. 

„Podívej. Vím že se ti zdá že jsi v nevýchodný situaci, ale když teď slezeš dolů, můžem si o tom promluvit. Tohle je teď bezpečná zóna, můžeš mi říct cokoliv." Už jen kousek.

„Mluvíš jak televizní psycholog. Máma Otise ze Sex Education."

„Odkud myslíš že tyhle keci asi mám."

Kluk na kraji střechy se uchechtl. Poprvé za poslední minuty.

„Ty ten seriál sleduješ?" tozhodla jsem se odvést jeho pozornost.

„Neováděj pozornost." Prokoukl mě.

Sakra.

„Snažím se tě zachránit."

„Nepotřebuju."

„Podle mě jo."

„Ne." posunul se víc dopředu. „Jsem rozhodnutý."

Stiskla jsem nenápadně jeden z korálků.

Tohle sama nezvládnu.

V tu chvíli jsem se vrhla dopředu a popadla ho za ruku. Celou svou váhou jsem zatáhla do zadu. Oba jsme spadli dozadu. Peter mě zavalil tak tvrdě, až mi to vyrazilo dech. Ale lepší, než kdyby se zabil. Rychle jsem nás přetočila. Teď jsem mu klečela na hrudi a držela jeho ruce za hlavou.

„Shuri!" ozval se braškův křik. „Dostal jsem tvé nouzové volání."

Běžel k nám i Okoye a její družinou. Ještě na sobě měl tu jeho hroznou, fialovou, noční košili. Na okamžik se zarazil nad naší pozicí, ale hned se vzpamatoval.

„Chtěl se zabít." vysvětlovala jsem. „Skoro skočil ze střechy."

„Proč?"

„Ptej se ho sám."

Koukla jsem se na kluka pod sebou. Jeho tvář byla ledově klidná. Když ho pak Okoye vedla do pokoje, kde měl od teď být pod dohledem, než se to ráno vyřeší, došlo mi, že nekladl žádný odpor.

Něco na tobě je. A já zjistím co.

Slíbená část z pohledu Shuri je tu, přesně jak jsem slíbila 😁

Anabeth