V Hellu se kovaly další zbraně, nyní se na ně pokoušela dohlížet Niya se svou mladší sestrou. Byla pověřena oběma vůdci, přeci jen padlí andělé většinu času Lucifera neakceptovali jako jednoho ze svých. Vlastně od té doby, co z něj přestal být Samael.

Niya vzala jeden z ukovaných mečů do ruky a pokusila se s ním švihnout. Cítila jeho sílu, kterou do něj Hellští kováři dávali. Jednalo se o spojení andělské a demonské technologie, což je dělalo silnějšími. A nejen to, tím pádem je mohli používat nejen démoni, ale všichni obyvatelé Hellu. I když někteří preferovali jiný styl boje. I na ně se pamatovalo.

Siyany pohlédla na svou novou zbraň, rudě zbarvený luk, jež vypadal jako ukovaný ze samotných plamenů pekelné výhně. Zamilovala se do něj a všechno v ní se kroutilo. Tak moc si ho chtěla vyzkoušet. Kovář jí luk podal, i když dívka nejdříve pohlédla na svou sestru. Ovšem její zapálený výraz pro meč stačil jako odpověď. Zbraně si vybrali své nové majitele, jako kdyby věděly, co se bude dít dál.

Najednou se však ozvala siréna, kterou nikdo nečekal. Dokázala by vyděsit i mrtvého, až takovou sílu měla. Většina z bojovníků, kteří se zrovna ve zbrojnici nacházeli, se přikrčili. Jednalo se o instinkt, který jim dovoloval přežít. I Niya se Siyany popadli zbraně. Jako první však z místnosti vyběhla starší ze sester. Musela se postarat o malé děti, kterých bylo v Hellu také nespočet. Mířila si to po paměti, ale jak démoni tak i padlí andělé panikařili, tvořili neprostupnou cestu. Opatrně se je snažila odrážet na stranu, dokud nezahlédla svou malou svěřenku. Svírala v pažích úplně první luk i s malým toulcem. Byla otočena k bráně, odkud se siréna ozývala. Niyu to úplně přivařilo na místě, najednou jí bylo jedno, že do ní ostatní vráželi. Jako kdyby viděla samu sebe, když se poprvé snažila bránit zlu. Když se malá dívenka otočila, žena mohla zahlédnout zářící očka. Cítila se pro to stvořena.

...

Rafael nadskočil, když se ozvala siréna. Věděl, že jeho vzkaz Lilith vezmou vážně, ale tohle úplně nečekal. Rychle vytáhl telefon a vytočil Dorotheu. Jakmile se ozval zvuk zvednutého hovoru, řekl pouze: "Aktivujte štít. Hned!" Poté to položil a obrátil se k Abramovi, jež byl stále mimo. V tu chvíli však Rafaela napadlo něco šíleného. Přeci jen jeho přítel žil většinu času jen z alkoholu. Bral to jako takový polibek z pravé lásky, který ani nezkoušel. Nebylo by to vhodné, nebo alespoň to si snažil namluvit. Pozvedl skleničku a nalil do ní hnědý obsah lahve. Měl je v kanceláři především kvůli Luciferovi, sám se jich snad nikdy nedotkl.

Přešel k jeho lůžku, dodával do něj pravidelně živiny, aby mu nezemřel před očima. Protože kdyby se tak stalo, nejspíše by se vydal Lilith sám, jen pro klid duše. Nemohl by být bez něj. I proto mu nadzvedl hlavu a opatrně mu nalil alkohol do úst. Téměř okamžitě obě znamení začala zářit. Jako kdyby se to snažila analyzovat. Abramovi se také vracela barva do tváří. Muž si začínal myslet, že to zafungovalo., především i proto, že si to z celé duše přál. Musel se však držet při zemi. Otočil se od něj, aby se mohl uklidnit.

Až po nějaké chvíli uslyšel hluboké nádechy, jako kdyby se něco změnilo. Tak rychle se snad nikam nevrátil. Abram měl mírně pootevřenou pusu a sbíral vzduch do plic. Snažil se totiž probudit všechny své smysly. Rafaedl se podíval na obě strany krku, kde měl znamení. Přestala zářit a zčernala. Z toho bude dost možná tetování na celý život, pomyslel si a přemýšlel, zda mu to vůbec vadilo. Najednou ho však někdo chytl za ruku. Až poté se Rafael vzpamatoval a podíval se do modrých lagun, jež si přál spatřit tak dlouho.

Abram chtěl něco říct, ale nešlo mu to, i když vyprahlost hrdla necítil. Znamenalo to, že se o něj Rafael staral. I když netušil, co se vlastně stalo. Rozhlédl se v rámci zorného pole a snažil se identifikovat, kde se nacházel. Mírně se pousmál, když zjistil, že se jedná o Rafaelovu pracovnu. Opatrně nadzvedl druhou ruku a po břiše ji přiblížil k muži. Ukazováčkem mu naznačil, aby se k němu přiblížil.

V tu chvíli se však ozvala další rána sloučená se sirénou. Rafael od něj chtěl ustoupit a nechat ho odpočívat, ale Abram stále svíral jeho ruku. Nevadilo mu to, ale nechtěl, aby se jeho lidem něco stalo. Stejně jako jemu. Ležící muž stále nemohl mluvit, hlasivky se mu ještě neprobudily. Z jeho výrazu však poznal to, co se mu snažil říct. Nechoď, odpověděl si Rafael v hlavě. Nahnul se k němu a políbil ho. Mohlo to být poprvé a naposledy, co to udělal. I proto si to chtěl užít, dokud měl šanci. Abram byl chvíli překvapený činem, ale po chvíli se vzpamatoval a začal spolupracovat. I sám to měl v plánu už nějakou dobu, ale Rafael to jen urychlil. Zvuk sirén jako kdyby se najednou úplně rozplynul.

Když jejich okamžik skončil, Rafael se přiblížil k jeho uchu a pošeptal: "Varuju tě. Umři ještě jednou a předložím to personálnímu jako emocionální týrání." Jeho slova donutili Abrama ke smíchu. Sice to znělo mírně přiškrceně, ale už to bylo lepší. Cítil v sobě sílu, o které před chvílí ještě ani nevěděl. Mohla se objevit díky němu, pomyslel si briskně. I když ho to donutilo přimhouřit oči. Takový přeci nebyl, nesměl být. Bylo to zakázané.

Rozhodl se zvednout, možná proto, že se mu až k poslednímu vláknu mozku dostal velice ojedinělý zvuk. Děsové bubny byly pro démony jako vábnička. Znamenalo to, že skrze bránu prošel někdo bez kapky Hellské krve. Rafael se mu rozhodl pomoci, i když byl stále v mírném opojení z minulého okamžiku, kdy se mu v podstatě rozsvítil celý svět. A Abram to na něm viděl. Nejen proto, že se mírně usmíval, což viděl i přes mírně zakalený zrak. Bolest, kterou cítil, vlastně ani nechápal. Ovšem svaly se rozhodly protestovat.

Ještě chvíli trvalo, než se posadil. I tak však musel být opřený o zeď. Konečně měl alespoň pořádný rozhled po místnosti. Až teprve tehdy si všiml přistýlky, která se krčila v rohu místnosti. Rafael neopouštěl svou pracovnu. Kvůli mě. Nevěděl jestli ho to více děsilo, nebo byl naopak rád. Dokázal by se smířit s myšlenkou na to, že byl zamilovaný do anděla, jenže ostatní ne. Bylo to proti kodexu, křížení potomků bylo od první války zakázáno.

Ale nejen kvůli citům se ho snažil probudit a vyzvednout ze světa mrtvých. Od první války se připravoval Hellský systém, který dokázalo aktivovat jen pár lidí. Jednalo se o spojení technologií Nebes a Hellu. I proto je dokázalo spustit silné pouto mezi těmito lidmi. Pamatoval na to i kodex, který obsahoval mini pravidlo o vztazích. Byla to berlička, kdyby se Abramovi něco stalo a nedal se už zachránit ani magií.

"Rafaeli..." ozval se poprvé jeho hlas po velice dlouhé době. Nestihl však říct nic jiného, protože se v dáli ozval další z bubnů. Abram se chytil za hlavu, snažil se tomu zvuku odolávat. Dokud na neucítil podivné teplo, které vycházelo z jednoho místa. Rafael jej chytil za ruku a snažil se mu ulevit od bolesti. Ale jako kdyby to démon vůbec nechtěl. Poprvé za dlouhou dobu nechal zmizet kouzlo, které překrývalo jeho křídla. Přitáhl Abrama k sobě a schoval jej pod ně. Vytvářelo totiž bariéru, přes kterou zvuk nemohl proniknout.

O chvíli později však muž v jeho objetí vzhlédl. V očích viděl nejen bolest, ale také strach. Věděl, že tohle mohlo být naposledy. Venku začala zuřit válka a on byl v podstatě k ničemu. Abram nemohl jít ven a pomoct svým lidem a Rafaela držel u sebe. Nebylo to správné.

"Měl bys jít pomáhat svým lidem, ne se starat o starého démona, kterého stačí předhodit pekelným psům." Jenže za svá slova si vysloužil akorát spalující pohled, který se mu propaloval až do břicha. Věděl, co chtěl říct, na to už ho znal dlouho. Nyní to však bylo jiné, jeho mozkem nekoloval alkohol, kromě té trošky, kterou do něj Rafael nalil.

"Tady někdo zapomíná, že jsem starší než on. A mimochodem, nikam tě házet nehodlám. Ještě tě potřebuji. Možná nás právě válka donutí změnit některá pravidla," dořekl s mírným úsměvem. Obvykle se tvářil velice vážně, ale nešlo to. A to se opravdu snažil. Tentokrát to byl Abram, který začal. Pokud by ho měl opravdu ztratit, tak si to hodlal náležitě užít. I proto se mírně nadzvedl a začal ho líbat na krku. Obě ruce naráz sundal z uší, aby zjistil, že v jeho objetí bylo skutečně ticho. Jednu z nich mu dal po triko a přejel z břicha na záda. Cítil napětí, které vycházelo z toho, že něco takového Rafael nečekal. I proto se zastavil a tiše hlesl: "Máš strach, co na to řekne kodex? Sám jsi řekl, začala válka. Je to možná jediná příležitost."

V tu chvíli se křídla mírně rozestoupila, ale hluk to nijak nepřivolalo. Rafael se mírně snížil k němu a pohlédl mu do očí. Viděl také slzu, která mu tekla po tváři. Abram mu ji setřel a pohladil ho po zarostlé tváři.

„Čekal jsem skoro dvě stě let, přičemž jsem tě několikrát málem ztratil..." Zbytek však nestihl doříct, protože se druhý muž nemohl dívat na to, jak se hodlá mučit. Nejen padlý anděl čekal tak dlouho. Najednou se však Abram začal třást. Netušil, co se to s ním děje, ale příval energie, který cítil, si nemohl nijak vysvětlit. Nemohl se pořádně nadechnout, až tak to bylo silné. Luskl prsty a místnost se proměnila na nějakou dobu v pevnost. Bez nutnosti být v jeho objetí. I když si to užíval.

Přiblížil se k němu a políbil ho. Konečně cítil dostatek síly, aby mu mohl splnit přání, které mu na očích viděl. A které cítil při prvním polibku, když se probudil. Nyní mu to dávalo všechno smysl. Rafael stáhl křídla, téměř nevědomky. Ale ticho, které kolem nich panovalo, nemohlo vzniknout jen tak. Všiml si mírných modrých záblesků, které se kolem oken a zdí ukazovaly. Věděl, že za to mohla Abramova magie.

Abram si nemusel sundávat vršek, protože byl celou dobu bez něj. Především kvůli tomu, že bylo zničené a většinu času byl stejně přikrytý dekou. I když Rafael ho často nechával odkrytého.

„Máš pravdu, Abrame," ozvalo se z jeho úst ve chvíli, kdy se na chvíli odtáhl. Zadýchaným hlasem mu v podstatě potvrzoval jeho slova. Zvedl se i spolu s ním a opřel ho o zeď. Obě ruce mu chytil a dal mu je nad hlavu. Z Abramových úst vyšlo jen hlesnutí. Začal stejně jako ho předtím začal škádlit Abram. Líbal ho na krku a postupoval níže. Prsty vytvořil mlhová pouta a připevnil je ke zdi. Démon se mírně kroutil, ale podle toho, jak zrychleně dýchal, poznal, že mu to není nepříjemné. S pohledem do očí mu rozepínal kalhoty a hodlal ho obšťastnit. Jenže předtím než to stihl, Abram pouta rozbil a vrhnul se na něj. Rychle ho zbavil nejen trika, ale také kalhot. Probudil se v něm ten pravý chtíč, který dlouho nechával spát. Jako kdyby se v něm probudil ten pravý démon, který si bral, co bylo jeho. Nyní to něco byl však Rafael. Chytil ho pod krkem a položil na stůl. Jakmile se jejich těla spojila, jako kdyby se něco změnilo. Přirážel jako kdyby to mělo být poprvé a naposledy. I když ve skutečnosti se pouze zbavoval veškeré nasbírané frustrace.

Ve vzduchu se začala vznášet podivná atmosféra, která dokonce vyrušila i jeho magii použitou na místnost. Jim to však nic nezkazilo. Ono tělesné spojení přišlo s tím duchovním. Jako kdyby se yin a yan konečně spojilo v jeden celek. Přesně tak se cítili i oni dva. A to i tehdy, když Abramova ruka stále vytvářela mírný tlak na Rafaelův krk.

„Seru na kodex. Miluju tě, ty bastarde," dokázal ze sebe dostat Abram mezi steny. Rafael ho za ruku stáhl k sobě, což vytvořilo ještě větší napětí. Skrze polibky mu předával steny, které se znásobily. Cítil to stejně, ale v tu chvíli nedokázal promluvit. Ještě chvíli trvalo, než to skončilo.

...

Mimo jeho kancelář se však stále odehrával konflikt, který museli všichni řešit. Niya se snažila najít Rafaela, nebo alespoň Lucifera. Ovšem ani jeden nebyl k nalezení. I proto si musela poradit sama. Vzala několik vojáků a vydala se k hlavní bráně. Dokud nezahlédla mladíka, jak se snažím projít ven. Poznávala ho, především proto, že jí o něm řekla sestra. Jednalo se o svěřence Abrama, i když se Niye na něm něco nezdálo.

„Quinne, kam běžíš? Quinne," křičela za ním, ale nic se nedělo. Připadalo jí, že byl v transu. Až teprve po chvíli jí došlo, že to, co viděla na oblečení byla krev. Netušila, co se dělo, ale musela to zjistit. Navíc, pokud by jeho změnu zavinilo zmizení Abrama, tak se to muselo rychle napravit. Jenže i to nebylo zatím úplně možné. Věděla o stavu, ve kterém se nyní jeho mentor nacházel.

Chtěla se vydat za ním, ovšem všimla si trojice nemrtvých, kteří se Bůh ví proč objevili u jejich bran. Nemohla tam své lidi nechat bez pomoci. I proto vytáhla nový meč a rozběhla se k nim. Musela se bránit. I když stále myslela na krev, kterou měl na sobě. Nyní to však musela posunout na jinou kolej. Bylo známo o nemrtvých, že se jich úplně lehce nelze zbavit. K ženě se jeden z nich pokusil připlazit do zad, když se zbavovala jednoho před sebou. Naštěstí její spolubojovníci byli dobře vycvičeni. Otočila se ve chvíli, kdy se jí začal sápat po krku. Mečem ťala do místa, kde by se mělo nacházet srdce. Doufala, že ho vyřadí z provozu. Jenže obyčejná ocel proti němu nefungovala. I proto se mírně zašklebila. Stále se proti ní natahoval. Aktivovala proto runy, které se na meči nacházely. Jakmile se dotkly jeho šedivého těla, začal z něj stoupat dým. V tu chvíli jen vytáhla a pokusila se ho seknout znovu. Jenže příšera ji zastavila z posledních sil. I proto neváhala ani minutu a od boku vytáhla dýku. Ovšem nezamířila s ní před sebe, nýbrž za sebe, kde slyšela další skřeky. Cítila, že něco zasáhla, což znamenalo několik chvil navíc. Kterých se rozhodla využít. Vytrhla meč nemrtvýmu ze sevření a pořádně se rozpřáhla.

Jakmile hlava padala k zemi, rukou si otřela krev z obličeje. Doufala, že oddělení od těla mělo stačit, aby zrůdu zabila. Nyní však čekala další, nebo si to alespoň myslela. Nechala zbytek těla s obří ranou padnout na zem a otočila se na druhou stranu. Kde však leželo další bezhlavé tělo. Ovšem všimla si také toho, že přišla o jednoho bojovníka. Ležel a nad ním se skláněl nemrtvý. Vypadalo to jako kdyby hodoval, přeci jen jeho masem by se dokázal uzdravit. Niyu to však natolik rozhněvalo, že se k němu rozběhla. Ostatní jen upřeně zírali, jako kdyby jim někdo naservíroval krutou realitu přímo na talíři. Jenže pro padlou strážkyni to bylo něco jiného. Chtěla ho pomstít. I proto se na příšeru vrhla. První úder dokázala nasměrovat tak, že oddělila paži, kterou nemrtvý vytahoval orgány z těla. Dalším už zamířila přímo na hlavu. V tu chvíli se však otočil hlavou přímo k ní. Zarazilo ji, že v očích stále viděla lidské emoce. Jako kdyby se onen člověk nacházel uvězněný uvnitř. Nemohla zaváhat a jakmile sekla směrem ke krku, v nitru se omlouvala. A to i přesto, co jim bylo o nich řečeno.

Až když měla čas se pořádně nadechnout, dokázala se podívat okolo sebe. Její spolubojovníci byli potlučeni, zranění a jeden z nich stále ležel na zemi. Ovšem stále to znamenalo, že dokázali zastavit několik nemrtvých. Pohlédla na svůj špinavý meč, který pořád zářil. Cítila sílu, kterou jí propůjčoval a ona tu svou zase chladnému kovu. V tu chvíli v dáli spatřila mladíka. Byl k ní zády, ale i tak ji to donutilo projít branou, za kterou se nacházel nepatrný portál. Nemrtví tudy přijít nemohli, rozplynuli by se.

Niya se otočila k jednomu stojícímu vojákovi a kývla na něj. Ihned pochopil, že by za ní měl přijít. Přeci jen se jednalo o strážkyni. Natáhla k němu ruku s mečem a on jej automaticky převzal a otřel. Až když byl teprve čistý, vrátil jí jej. Mohl se ještě hodit. Zvlášť když hodlala jít za Quinnem.

"Mám jít s vámi, madam?"

"Není potřeba, Itare. Myslím, že to zvládnu. Spíše se dejte dokupy, kdyby náhodou přišel další útok."

"Rozkaz. Postaráme se o ostatní a zaujmeme pozice," dořekl a mírně se uklonil. Poté už ji nechal samotnou. Ani na vteřinu neodvrátila zrak z mladíka, který bez hnutí stále stál u portálu. Nebo se jí to alespoň tak zdálo. Nyní už jí však nebránilo nic se k němu rozejít. Vrátila meč k pasu.

Nešla nějak rychle, ale jako kdyby se vůbec nepřibližovala. Věděla, že Hell dokázal být zrádné místo, i proto byla ráda, že měli nejaké strategické místo. Jakmile se jí však zdálo, že už byla blízko, mladík zmizel. Promnula si oči, ale nic se nezměnilo. Quinn si jen hrál s její myslí. Anebo prošel portálem. Ale co by sakra chtěl na Zemi?