Muž zahalený v černém hávu stále přecházel po místnosti. Nepřestával přemýšlet nad tím, co se mu snažilo nebe naznačit. Útok na jednoho z nich se jim nepodobal. Už skoro celých dvě stě let byl klid. V tu chvíli ho něco napadlo. Vytáhl z posledního zamčeného šuplíku podivnou knihu, která se žádné z běžných Hellských nepodobala. Nebylo divu, vzal ji při své cestě dolů. Mohl se na to připravit, přeci jen už dole měl svého bratra a tušil, jak to chodí. Začal v ní listovat, neměl moc času. A přesto ho vyrušilo, když někdo vzal za kliku. I za tu dobu, co už dole byl, si stále nezvykl. Panty zavrzaly a on rychle knihu schoval. Mohl to být naprosto cokoliv.

„Vidím, že jsi svého démona přeci jen našel," dořekl příchozí a hlasitě se zasmál. Poznal v něm svého bratra, kterého všichni oslovovali jinak než on sám. Oddechl si a vytáhl své tajemství z bezpečného místa. Mezitím ukázal na skříňku v rohu místnosti, většinou si k němu Lucifer chodil jen pro pití a drby. Vlastně ani netušil, jak se dostal tak vysoko aniž by hnul prstem.

„Samaeli, sakra, prostě si sedni a mlč. Whisky je ve skříňce." Lucifer se mírně otřásl, Rafael ho tím jménem osloval pouze tehdy, když se nesoustředil. Vycházelo to především z toho, že na to jméno byl zvyklý. Ale nakonec povytáhl obočí a s naplněnou sklenkou se uvelebil ve svém obvyklém křesle. Doufal, že z něj přeci jen něco vypadne. I tak se musel zeptat na něco naprosto absurdního, nebo se to tak alespoň Rafaelovi zdálo.

„Čekal jsi snad někoho jiného?" Ušklíbl se.

„Spíše se obával. Abram má na sobě tohle a nikdo nesmí vědět, že na dně mého šuplíku leží andělská kniha. Způsobilo to chaos."

„Co na něm sakra dělá andělská runa, vždyť s jeho krví ho může zabít. Nebo hůř..." ukončil svou větu v půlce. Oba si uvědomovali, co by to znamenalo. Už jen to, že se Abram dlouho neprobíral, bylo podivné. To byla chvíle, kdy Rafael viděl svého bratra, že odložil skleničku a vzal do ruky knihu. Jednalo se o protějšek té, co svíral padlý archanděl.

Andělská runa lze z kůže vypálit pouze za pomoci kopí, jež svírá samotné zlo v Hellu. Ale ani to se nemusí stát zárukou. Použitím jakékoliv runy vyjma zapomínací andělé mučí démony. Ti se poté přeměňují na bytost nepatřící ani do jednoho světa. Nepamatují si své blízké, zlata nit v jejich mozku je dovede k šílenství. To stejné se děje u mnoha lidí, pokud je už samotná síla runy nezabije. Někteří se však mohou dostat do stavu nefilim a runy používat na zvětšení svých schopností.

Lucifer hleděl do knihy a sáhl po skleničce, tohle bylo moc i na něj. Sice ho otec kdysi vykázal, ale mohl udělat i něco podobného. Najednou si myslel, že nebyl zase tak hrozný. Ovšem netušil, co mohlo být ono kopí, přeci jen jeho považovali za právě zlo. Kopnul do sebe obsah skleničky a až poté knihu naklonil k Rafaelovi, jež vypadal, že také něco našel.

„Dva stejné texty, jen otočené strany," hlesl Rafael a dotkl se černé knihy. Spálila ho, i když už měl Hell pod kůži. Stále patřil k těm, kterým v krvi kolovala andělská krev. A to i když s kapkou Hellské, kterou získali proměnou. I díky ní se mohli v klidu pohybovat v podsvětí. Ona kapka jim také dokázala zbarvit křídla do černa. Ovšem to stále neřešilo Abramův problém. Až poté Rafaela něco napadlo. Lucifer zrovna dosedal zpět na židli s doplněnou skleničkou. Vzal mu ji a na jeden hlt vypil. Potřeboval kuráž k tomu, co hodlal udělat. Mohl by průběh runy zastavit, kdyby mu v těle kolovala alespoň kapka andělské krve.

Neváhal ani minutu, řízl se do dlaně a nastavil ji nad jeho ústa. Potřeboval to do něj dostat, věděl o jeho závislosti na svěcené vodě. Ale tohle bylo jiné, mohla to být konečná. Vlastně nechápal, jak jeho tělo dokázalo snášet litry něčeho tak nebeského. Nyní to však bylo jedno. Vzal do ruky podobný nástroj, jež použil předtím anděl na vytvoření runy a obrátil mu krk. Nejen totiž varování našli v knize. Mohli se pokusit jeho tělo dostat na neutrální úroveň. Jenže to však mohlo zničit každou snahu o jeho záchranu a proměnit jej v člověka. Nepřipouštěl si to, potřeboval ho. Stejně jako tehdy, když ho zachránil před ním samotným.

„Rafaeli, co to sakra děláš?" Zakřičel mladý démon, jež se musel bránit útoku. V očích mu viděl hněv, který tam předtím nebyl. Abram se ho snažil uklidnit, ale nevedlo se mu to. Spíše mu připadalo, že mladík blázní. Nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Lucifer byl jediný se zkušenostmi, ale ten se nikde nedal nalézt. Jak obvyklé, pomyslel si úsečně. Vždy, když toho padlého někdo potřeboval, zmizel.

„Zabil jsi mě a kvůli tvým chybám jsem tady," zavrčel směrem k démonovi. Což ho položilo na kolena. Odhodil meč, věděl, že soubojem se to nevyřeší. Trávil u jeho postele dny i noci a toto měla být jeho odměna?

Rafael v hněvu popadl odhozený meč a zasadil ránu. Jedno z jeho křídel najednou padlo k zemi. Nemohl proti tomu nic dělat, pokud to mělo anděla uklidnit. Abram ani nehlesl, i když uvnitř umíral bolestí. Věděl, že jinak by ho nezastavil. Připravoval se na další ránu, věděl totiž, že musela přijít. Ovšem jakmile zavřel oči, začal se v jeho nitru rozšiřovat vztek. A když zahlédl ostří u svého obličeje, hmátl po něm. Krev kapala na zem, ale ve svém stisku nepolevoval. Nepřátelské oči Rafaela najednou měly stín, jež tam předtím nebyl. Vypadalo to, že se konečně probouzel. Chvíle, na kterou démon čekal.

„Omlouvám se, Abrame, nevím, co to do mě vjelo," dořekl a snažil se namířit ostří proti sobě. Jenže to by jej démon stále nesměl držet. Nebylo divu, dostával se pomalu do šoku nejen z bolesti, ale také spíše ztráty krve. I proto Rafael snížil jednu ruku a sjel po meči níže. Čímž se také pořezal.

Jejich krve se na meči spojily a ten začal podivně zářit. Ani jeden z nich netušily, co se děje. Kromě toho se na obou stranách začala vypalovat znamení, které používali na zlepšení svých schopností. Jakmile to skončilo, Rafael ho raději pustil, čímž dal Abramovi příležitost.

„ABRAME, NE!" Ale zastavit ho už nedokázal. Druhé křídlo dopadlo na zem k tomu druhému a démon se na křičícího muže mírně usmál. Chvíli poté dopadl na zem a omdlel. Jeho tělo už nedokázalo unést bolest. Tentokrát to bylo na Rafaelovi, aby se o něj postaral.

Ošetřoval mu rány na zádech, ale nelepšilo se to. Navíc zahlédl své oči v zrcadle. V tu chvíli se rozhodl svá křídla schovat. A vyrazit za svým bratrem škemrat o pomoc. Jako syn samotné Lilith mohl dělat mnohem více. Jenže Lucifer ho vyhodil z kanceláře s podivným znakem na papíře a tyčkou, která připomínala tužku.

Cítil moc, jež se mu rozpínala v hrudi. Téměř nic si nepamatoval, ale tohle mu připomínalo mírně domov. Sice oni měli trochu jiné runy, ale doufal, že to bude fungovat. Jinou možnost neměl.

...

Mírně otřásl hlavou, aby vzpomínku zapudil. Nechal Lucifera ji položit na jeho břicho, aby na ni pořádně viděl. Nemohl se splést a jeden dotek, jež se dal přirovnat k uhlíku, mu bohatě stačil. Zhluboka se nadechl a nakreslil první tah, odkud už nebylo cesty zpět. Jakmile tělo poznalo, o kterou runu se jedná, začala rudé žhnout. Stejně tak andělská, pouze jinou barvou. Jako kdyby se jim skutečně povedlo najít ekvivalenty.

„Nebojíš se, že se probudí jako člověk?" Poznamenal u okna stojící Lucifer. Nemohl se na celý proces dívat, vracelo mu to vzpomínky. Dokázal je v sobě zamknout natolik, že ho nebudily ze snu. Ale jen díky tomu, že na to měl o mnoho času navíc. Většina z nich se točila ohledně toho jak padl na tvrdou zem s bolestí na hrudi.

Něco podobného si pamatoval i Rafael, každý padlý si tím musel projít. Nynější Hell však měl výhodu, že se o ně měl kdo postarat. V dobách, kdy přišel Lucifer nic takového nebylo. Musel si probojovat cestu do temnot. Dal démonům tak dlouho kýžený řád, který jim dal nový smysl života. Ti však nyní Rafaela netrápilo. Snažil se dodělat svoje dílo, klepala se mu však ruka. Chtěl poprosit svého bratra o pomoc, ale jeho mozek mu říkal, že by to měl být on.

Jakmile byl proces hotový, místnost ozářilo světlo. Mohlo to znamenat prakticky cokoliv. Jenže Lucifera trápilo něco jiného.

„Útok na démona znamená válku, doufám, že to víš, Rafaeli."

„Vím," hlesl a zvedl ruku s papírkem do vzduchu. Švihl zápěstím, díky čemuž najednou zmizel. Podobný postup se používal pouze mezi místy, které mezi sebou nemohla komunikovat. Což nyní Rafael využil. V podstatě se po dvě stě letech znovu pouštěl do krutého krveprolití. Nebylo však zbití, jeho přítel ležel stále v komatu, každým dnem jim mizelo několik lidí. To však nebylo nejhorší. Na Zemi také začínala panika. Řád byl v plném nasazení, dostával od nich informace o vraždách běžných lidí, ale také z jejich vlastních řad. Nemohl to už dále přehlížet, navíc když proti nim stála královna temnot Lilith a její věrný společník Azazel. O kterých netušil, jak se sakra dostali do nebe. Ale už ho nic nepřekvapovalo.

Otočil se proto na bratra a s mírně zvednutou bradou prohlásil: „Myslím, že je na čase splnit úkol Brina. A tím ukončit jejich působení jednou provždy." Byla to pouhá slova, kdyby je však doplnil činy, mohl se dostat opět do nebe. Kodex byl v tomto nemilosrdný a připadalo mu, že každý čin byl po zásluze potrestán.

„Nechám své lidi vyzbrojit. Ty se spoj s řádem a zeptej se jich, jak rychle mohou aktivovat ochranný štít. Bude potřeba," nařídil stále vládce Hellu. Lucifer své postavení nepoužíval, ale nyní bylo potřeba vzít věci do vlastních rukou. Dokonce otočil skleničku dnem vzhůru. Nemohl vést lidi opilý, i když už na něj neměl takový účinek jako dříve. Před odchodem se ještě ohlédl a prohlédl si svého mladšího bratra. Už jen z postoje poznal, že se mu do další války nechtělo. Navíc stále cítil konexe, některé z nich stále považoval za své přátele. I po téměř dvě stě letech, co již s nimi nebyl.

Nové zprávy však v Hellu způsobily chaos. Hluk prací se zdvojnásobil, bar vyprázdnil a všechno se dalo do pohybu. Dokonce se otevřela i stará zbrojírna, která od posledních konfliktů zapadala prachem. Siyany se svou sestrou se snažily udržet chaos na uzdě. Ale vymykalo se jim to kontrole. Někteří věděli, proč je neorganizoval sám jeden z nejvyšších padlých andělů. Místo toho se mezi ně postavil Lucifer. Což však ani jednu ze sester příliš neuklidnilo. Přeci jen oba měli trochu jiný názor na konflikt. Siyany však věřila tomu, že ohledně spravedlnosti Rafael svého staršího bratra přeci jen poučil.

Niya kývla na několik mužů, kteří stáli blízko vstupu do propasti. Potřebovala, aby se vyzbrojili, stejně jako ostatní. V propasti byl jeden z portálu, který andělé mohli použít jako zbraň proti nim. Už dlouhá léta byl však nepoužívaný a zašlý natolik, že spousta nevěřila tomu, že ještě vůbec fungoval. Ovšem ti nejstarší o něm stále věděli. A pokud by se dostali k lidem, kteří jej dokázali opravit, měli by vyhráno. Ovšem i Hell měl své přátele. Jednalo se především o řád, ale i lidi mimo. Někteří potomci démonů se separovali, ale jistě by přišli na pomoc. Věřila tomu, protože s těmi nejvyššími byla v kontaktu. Byli důležití při obraně nejen města, především i kvůli údržbě štítu.

Niya zastavila běžícího mladíka, stačilo jej chytit za rukáv. Měl co dělat, aby se mu neroztřásla kolena, spousta z nich se jí bálo. Nesla se pověst, že dokázala zabít několik desítek démonů na jeden zátah. Což bylo předtím než se dostala do Hellu a stali se z ní její lidi. Nyní by to stejné nejraději udělala s nebem. Jen aby věděla, že by to konflikt vyřešilo. I ona však měla strach. Z toho, co provede Azazel po boku samotné Lilith.

„Najdi převozníka. Dej mu toto, ať zahájí plán útěchy," promluvila na něj vlídnějším tónem, než kterým mluvila na vojáky, či případně na svou sestru. Nechtěla, aby se před ní rozpadl. Shánět jiného posla by bylo složité. Plán útěchy nebyl první volbou, ale jednalo se o aktivování některých zbraní, které dokázali od první války sesbírat. Míchaly se v nich technologie obou světů, i proto bylo lepší, když je měli v rukou oni. I když jen málo lidí o nich vědělo. Starý muž zahalený do staře vypadajícího roucha, kterému se přezdívalo Převozník měl varovat skupinu, která věděla, jak s tím zacházet. Znamenalo je však probudit z jejich tvrdého spánku. Jež trval skoro dvě stě let. Niya mu do ruky ještě strčila váček s těžkým předmětem. Neptal se, o co se jednalo. Stačilo mu vědět, že to měl předat dál.

...

Abram byl stále v kómatu, jako kdyby se snažil zaspat celou tu prapodivnou válku. Možná se jen snažil o jeho klasický vstup, kterým by ochromil všechny v místnosti. I když většina lidí ani nevěděla, kde se vlastně nacházel, Rafael jim nechtěl dávat další příležitost. Prostě se choval, jako kdyby odešel na zem chlastat, případně na misi. Nemohl dole nikoho držet. Vzpomněl si na varování, že by se z Abrama mohl stát člověk. Padlý anděl musel zkontrolovat jeho učně, protože věděl, že pokud bude jeho učitel v takovém stavu, zanechá to stopu i na něm. Sám to zažil. Možná i proto měl takové schopnosti, kdyby nebylo Abramovy krve, nejspíše by vůbec nepřežil. I tak si stále nemohl odpustit, že ho tehdy kousl a sál z něj krev. Jako nějaké krvesavé stvoření, které normálně zabíjely lovci.

„Quinne?" Zeptal se do tmy, netušil, zda v místnosti někdo byl. Sice by mohl použít své síly, ale nechtěl vzbudit zlý první dojem. Přeci jen se jednalo o přítelova učně.

„Kdo jsi?" Ozval se hlas ze tmy, kde podle obrysu poznal postel. Chvíli nevěřil, že by slyšel jeho hlas, dokud neaktivoval svoje síly. Na chvíli dokonce zapomněl jak se dýchalo.

„Ty...jsi jeho učeň?" zasekl se na chvíli starý padlý anděl. Mladíka to však vytáčelo, protože netušil, co se sakra dělo. Zvedl se z postele a lusknutím rozsvítil světlo. Poprvé tak stanuli tváří v tvář. Ovšem Rafael zbledl natolik, že by se i andělská křídla tvářila šedivá. Chtěl někoho zavolat, ale mladík místo toho roztáhl křídla a snažil se vypadat hrozivě. Jenže Rafael na něj zíral jako na ducha, který mu měl dělat Posla smrti. Přesně čehož se bál, oči mu přesně tak zářily. Ovšem ovládání světla k nim nepatřilo, i když každý padlý anděl byl speciální. Především i pro kapku krve jejich mentora. Úlohu, kterou Abram zatím neměl příliš čas objevit. A to Rafael doufal, že by ho mohl dostat zpět na cestu, na které byl předtím, než začal být. A nyní mu ležel v bezvědomí na gauči v jeho pracovně.

„Brine?" Zkusil to znovu, když muž naproti němu nic neřekl. Ovšem to jméno vyvolalo akorát chvíli, kdy mladík schoval křídla za sebe a padl na kolena. Chytil se za hlavu a křičel: „CO MI TO DĚLÁŠ?"

Jenže Rafael nedělal vůbec nic, jen tam stál a díval se na to, jak mladík trpěl. Nevěděl co dělat, většinu práce s padlými nechával na svých lidech, případně jeho bratra. Neměl sílu mu ani odpovědět, v krku se mu vytvořil knedlík. Jako kdyby se ho minulost snažila udusit a onen slib v jeho srdci přebíral kontrolu.

„Předávám ti zpět tvůj úkol." Vyšlo z něj, i když svůj hlas vůbec nepoznával. Uvědomil si, že se dostal do podivného transu. Dokonce když zvedl ruku do výšky, všiml si, že mu prsty mírně zčernaly.