To by však nebyl on, aby si neukousl příliš velké sousto. Hrnulo se na něj několik Stínů, kteří měli navrch. Nejen díky tomu, že se dokázali odhmotnit, ale také díky jeho citům. Vybíjel si zlost, ale ne všechno jím bylo. Ve chvíli, kdy se potřeboval nejvíce soustředit, se mu před očima zjevil obraz jeho syna. Abram nemohl couvnout, protože by ho to jistě zabilo. A to nemohl dopustit, ani v případě, že by Rafaela skutečně nenáviděl. Na to bylo jejich pouto za ta léta až moc pevné. Uvědomoval si to i on sám, i když to odmítal. Raději se zaměřil na myšlenku na svého syna. Ohnal se znovu mečem, aby od sebe odehnal jeden ze Stínů, ale toho za sebou už si nevšiml. Nestihl se tak rychle otočit, jako kdyby měl čistou mysl.

Najednou však padl na kolena, jeden netvor jej vytvořil v podstatě ze vzduchu a podrazil mu jím nohy. Nedalo se tomu bránit, ani ten nejlepší bojovník nebe by to nedokázal. Abram se však nehodlal vzdát. Dokud v dálce nezahlédl zlatý záblesk a neuslyšel mávání křídly. Zabodl celou silou meč do země, aby kolem sebe vytvořil neproniknutelné obranné kouzlo. V uších mu začalo hučet, nedokázal to spojit se žádným z tvorů. Vycházelo to totiž z něj, jako kdyby se ho jeho vlastní síly snažily ochránit. Nakonec však v modrém kruhu přeci jen padl na zem. Hleděl na oblohu a přemýšlel, zda je to naposledy, co vůbec viděl nebe. Jeho hněv pomalu opadával a myšlenky se mu vyjasňovaly. Konečně mohl v klidu přemýšlet, i když to mířilo jen k jednomu člověku. Padlému andělovi, kterého považoval za přítele. A který mu několikrát zachránil krk. Nakonec zavřel oči a kdyby mohl, poslal by své rozloučení Rafaelovi do Hellu. Na to však neměl energii.

Ovšem přesně v tu chvíli Rafael padl ve své pracovně na zem. Po chvíli se dokázal alespoň zvednout na kolena. Nemohl snést bolest, která se mu rozlévala v hrudi. Jako kdyby právě ztratil někoho hodně blízkého. Až poté mu to došlo. Opřel se o tlusté sklo a nechal drápy levé ruky přejíždět po skle. Dokonce i roztáhl křídla, kterými lehce mávl. Slzy na obličeji doplňovaly to, co se mu poté vydralo z hrdla: „ABRAME."

Na Zemi však stále nikdo neprohrál. Cizinec, kterého Abram zahlédl předtím, než upadl, se pomalu přibližoval k místu, kde ležel. Musel se ohánět mečem, jinak by tvory temna neodehnal. Sice mu křídla bělostně zářila, ale to nebylo vše. Jednalo se pouze o dočasné řešení, oslepením svého nepřítele. Navíc, pokud se chtěl dostat přes bariéru, která však každou chvíli ztrácela svou moc, musel je zabít. Udělal dva kroky vzad a zhluboka se nadechl předtím, než znovu poslal meč proti svému nepříteli. Stín to nečekal a jeho hmotná forma se nestihla přeměnit zpět. Tím pádem jej ostří zasáhlo v plné ráži. Ihned poté se rozpadl, jako kdyby někdo rozbil zrcadlo. Při dopadu na zem se však i střepy změnily na pouhý prach, se kterým si následně poradil vítr.

Až poté se konečně dostal k muži. Jakmile nehrozilo bezprostřední nebezpečí, bariéra se vypnula. Sehnul se k démonovi a vzal jej za ruku. Hledal jakékoliv známky života, i když byl chladný jako kus ledu. Nenapadlo ho nic lepšího než ho profackovat. Občas to pomáhalo.

„Sebastiane?" Ozval se tichý naprosto zlomený hlas. Sklánějícího muže to překvapilo, i proto se na chvíli oddálil a otočil se od něj zády. Zvedl ruce k obličeji a vytáhl telefon. Nepotřeboval ho, i když s ním vypadal alespoň trochu jako pozemšťan. Navíc na něm měl několik informací, které nyní potřeboval. Očima je procházel a přemýšlel. Dokonce by se zdálo, že mu po tváři stekla slza. Nikdy by to ovšem nepřiznal. Po chvíli ze zadní kapsy vytáhl věc podobnou tužce a otočil se zpět k muži, jež se snažil zvednout. Musel ho zastavit, protože by si ho mohl ublížit. Mladík stáhl křídla za sebe a zhluboka se nadechl. Tohle zvládneš, nejsi přeci srábotka. Přesvědčoval se v duchu, mezitím co udělal několik kroků zpět k němu.

Abram si ho po chvíli všiml, jakmile mu vstoupil do zorného pole. Nemohl uvěřit svým očím, což ho přimrazilo na místě. Čímž dál mladíkovi čas provést, co potřeboval. I tak se na něj však otočil a snažil se promluvit: „Jak je to sakra možné, Sebastiane? Vždyť jsem..." nestačil to doříct, protože se jeho kůže dotkl hrot speciálního pera. Začal mu kreslit po krku, jako kdyby se snažil mu vytvořit tetování. Zanechávala po sobě zarudlé tahy, od kterých stoupal kouř, vypalovalo se mu to do kůže. Abram ani nehlesl, snažil se přežít další bolest, kterou nečekal. Nevěděl, o co se snažil. Jakmile však byl hotový, tak tiše hlesl mužovým směrem: „Promiň mi to, otče."

V tu chvíli padl Abram zpět na záda. Znamení na krku mu stále doutnalo a postupně černalo. Sebastian se však zvedl a bez dalšího slova roztáhl křídla a zmizel v oblacích. Jeho čin byl dokonán. Alespoň tedy tak, jak mu bylo nařízeno. I tak se chvíli předtím než zmizel, podíval zpět na ležícího muže.

...

V Hellu se mezitím probudil mladík z mrákot. Povlečení pod sebou měl naprosto promočené od potu. Nevěděl, kde se nacházel a nebyl v okolí nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Cítil se ale jinak, jako kdyby se mu mozek snažil naznačit, že se něco v jeho životě přeci jen změnilo. Bolest na koncích křídel byla ještě znatelná, ale nebyla nic proti tomu, když se pokusil hýbnout hlavou. Připadal si, jako kdyby se mu někdo snažil zatloukat hřebíky přímo do hlavy. I proto raději zůstal ještě nějakou chvíli ležet. Hleděl na tmavý strop a snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Vše, co měl, však byly fragmenty, které jako celek nedávaly vůbec žádný smysl. Viděl v nich muže. Když se na něj však snažil zaměřit svou pozornost, bolest se znatelně zhoršila.

Přeci jen se pokusil zvednout, možná především proto, že na stole na druhém konci místnosti, něco začalo blikat. Chtěl, aby to přestalo, protože to jeho mysl až nepřirozeně přitahovalo. Jakmile se však s motáním hlavy dokázal posadit, mohl se konečně rozhlédnout kolem sebe. Nejednalo se o žádný luxus, ve vzduchu se vznášel podivný pach, jež však poznával. Svěcená voda, pomyslel si a mírně si odfrknul. Nahlas by to říct nedokázal, už takhle se mu jazyk kroutil, jen o tom přemýšlel.

Jako poslední si pamatoval ránu a velký záblesk. Nedokázal si to s ničím spojit, přeci jen andělům se to nestávalo. Poté mu to však začalo pomalu docházet. Pohlédl na svá tmavá křídla, což ho rozhodilo. Nejen, že na nich byla jeho vlastní zaschlá krev, ale také barva byla úplně jiná. Nyní připomínaly spíše barvu uhlí než bělostných mraků. Na chvíli zavřel oči. Doufal, že se mu to všechno zdálo. Jenže jakmile je znovu otevřel, tak mu to přidalo až moc skutečné. Což mu dokazovala i bolest, kterou cítil. Představivost měl sice velkou, ale na tohle by si netroufl.

„To ses dostal do pěkné kaše, ty blbe. Seděl sis na nebesích a nyní to kolem tebe smrdí jak zatuchlý kostel. Spokojený, Quinne?"

Během svého nadávání se také pokusil zvednout. Hned jak to šlo, pokusil se natáhnout křídla. Škubalo ho v nich, ale jakmile s nimi švihnul, místností zazářilo podivné světlo. Ona chybějící pera i s kusem křídla, které si v zápalu přeměny odřízl, začaly pomalu dorůstat. Málem to neustál, vlna bolesti ho však nemohla pokořit. Na to na ni byl až moc zvyklý. Jakmile se kolem něj opět rozhostila tma, odhodlal se udělat první krok. Připadal si stejně jako malé dítě, které se učí chodit. Mírně zavrávoral, když se jeho noha zvedla ze studené podlahy. Ale nakonec to přeci jen zvládl a pomalým tempem se blížil ke stolu. V čemž ho podporovala zvědavost a mírný hněv, jež nosil v sobě. Jako kdyby se jednalo o příměs, kterou si nesl každý obyvatel Hellu.

Jakmile se dostal ke stolu, opřel se. Cítil se jako po několika kilometrech a to přitom přešel jen místnost. Od postele to bylo jen několik kroků. Těch nejsložitějších. I přes mírně rozmazaný pohled vztáhl ruku na blikající předmět. Měl oblé hrany, a přesto se mu zdálo, že to nemohl být telefon. Vzal jej do ruky a spíše mu to připadalo jako kámen, který se dal najít někde u řeky.

Nevšiml si ani, když se ve tmě otevřely dveře. Byl stále fascinovaný předmětem, který se tolik lišil od všeho co znal. I když tím už si asi nemohl být jistý. Přeci jen stále nevěděl, kde se nacházel. To se však mělo brzy změnit, protože do místnosti opatrně vstoupila žena. Chtěla zkontrolovat, jak se vedlo Abramovi přežít mladého anděla. Procházela jen kolem, ale ticho ji znervóznilo. Ale jakmile vešla dovnitř, všechno se v ní sevřelo. Cítila podivný zápach, který naznačoval, že se v tom pokoji stalo něco špatného. Navíc tam byla tma, kterou neprosvítilo ani světlo z chodby. Zkřivil se jí obličej, když jí noha mírně uklouzla na něčem rozlitém po zemi. Nehlesla, netušila, co měla očekávat. Raději však vytáhla dýku a nechala zmizet křídla. Mohly být víc ke škodě než užitku. Hrotem dýky zavadila o několik peříček, ale pohledem stále přejížděla po místnosti. Doufala, že si zrak brzy zvykne na neprostupnou tmu. Až po malé chvíli udělala krok vpřed.

Temnota před ní se rozestoupila a ona zahlédla siluetu postavy stojící u stolu. Přimhouřila oči, ale nebylo jí to nic platné. Mírně švihla rukou a dýka se proměnila v meč. Nemohla si být jistá ničím, i když jejich bránou by klasický anděl jistě neprošel. I v naprosté temnotě by dokázala spatřit jejich mírnou záři, jež vycházela především z křídel.

„Kdo jsi?" Ozval se mužský hlas bez toho, aniž by se otočil. Siyany to mírně překvapilo, myslela si, že neznámý je stejně oslepen jako ona.

„To bys mi mohl spíš říct ty. Kde je Abram?" Stačila jedna věta, aby se otočila směrem k ní. Stále zůstával ve tmě, kromě jeho očí. Padlí andělé většinou tak zářivé oči nemívaly. I proto se na něj dokázala jen dívat, bez toho aniž by byla schopna něco udělat.

„Mám lepší otázku. Kdo je sakra Abram," jeho hlas mírně zahřměl místností. Najednou se jí rozsvítilo a pochopila, co se tam vlastně dělo. Musela ho jako první uklidnit, nemohla tam mít běsnícího padlého anděla, který byl stále absolutně mimo. I proto se jim přidělovali mentoři, kteří je měli provést celým procesem. Vypadalo to však, že tentokrát to bude muset dívka udělat sama. Jako obvykle se na chlastajícího démona nemohla spolehnout. Nechala meč, aby se opět zmenšil na dýku. Všimla si totiž jeho očí, které na ní byly zaměřené.

„Věci se změnily. Budeš si muset zvyknout na život ve tmě. Stal ses padlým, protože ses nehodil nebi v jejich boji proti dobru. A Abram je tvůj mentor, který tě opatroval během tvé přeměny. Jen netuším, kam zmizel."

Mladík na chvíli zavřel oči, což usuzovala pouze z toho, že mírná záře jeho očí zmizela. Snažila se na něj jít tak, jak jí bylo naučeno. I když to bylo těžší, protože jeho mentor si s ním během přeměny vytvářel pouto a poté na něj reagoval smířlivěji. Něco ji však zaskočilo. Nebyl agresivní, spíš hledal způsob jak jí pomoci.

„Vzpomínám si na nějakého muže, který tu byl. Blouznil jsem, nejspíše jsem ho i praštil. Ale on se nebránil, pouze mě vždy položil zpět na postel. Ovšem pak se vrátil naštvaný, že si musí něco zařídit. Probudil jsem se už sám."

„Jsi snad nejklidnější padlý anděl, kterého jsem kdy potkala."

„Zdá se mi to, nebo jsem na tebe udělal dojem? A mimochodem..." nedořekl a luskl prsty. Místností se konečně rozhostilo světlo. Mohla si ho konečně prohlédnout. Usmíval se a nebylo divu. Křídla měl uhlově černá, složená za zády na důkaz klidu. V tu chvíli si připadali jako ptáci. Nejen ona hleděla na něj. Mladík se díval i na ni. Nevypadala tak, jak mu líčili bratři. Popisovali bytosti Hellu jako odporné zrůdy.

„To bych neřekla, za tu dobu jsem tu potkala mnoho padlých andělů. Ale jednou možná jo, pokud se budeš snažit," mírně se pousmála a ucítila vznikající napětí, kterému se dlouhé roky vyhýbala. Její sebekontrola musela nastoupit a začít se bránit, nechtěla ublížit nevinnému. Patřilo to k jejímu prokletí, kterého se nedalo zbavit. I proto si raději odkašlala a mírně jiným tónem se vrátila k věci: „Měli bychom najít tvého mentora. Budeš ho potřebovat."

Netušila, zda ho má vzít s sebou, uvědomovala si však, že měl v sobě kompas, který ho k nim mohl dovést. Jen ti nejsilnější andělé a démoni mohli vidět vlákno, pouto, které je spojovalo. Znamenalo to však riskovat jeho vnitřně oslabený organismus při cestě portálem na Zem. Jinou cestu však momentálně neviděla, protože netušila, zda se zastřihlými křídly bude moct létat. Navíc pohled na divoký Hell mimo brány města by ho mohly vyděsit. Stejně jako všechny před ním.

...

Avšak jakmile skončily na tvrdé zemi, její doprovod jako kdyby ztuhnul. Vydal se směrem, kterým ho táhl instinkt. Žena pokrčila rameny a vydala se přímo za ním. Až po nějaké době jí došlo, kam to vůbec mířili. K výskytu ohavných potvor, které kdysi obývaly temné kouty Hellu. Odplivla si, ale nezastavovala. Místo toho si raději připravila svou dýku, protože to znamenalo, že přijde na řadu boj. Rozhlížela se po okolí, aby si byla jista, že se k nim nic nepřiplíží. Vlastně si ležícího muže nevšimla, narozdíl od jejího společníka. Mladík se rozběhl k ležícímu muži. Byl to ten, jež u něj seděl během přeměny. Cítil to. Ale něco bylo špatně. Nehýbal se a jeho tělo mírně poochřadlo. Navíc si všiml, že mu chyběl i kus rohů, měl na nich otisky něčeho ostrého. Tak moc se jich chtěl dotknout, ale raději zakřičel na ženu: „Siyany, mám ho."

Rozeběhla se směrem k nim. Ale jakmile Abrama uviděla, věděla, že tohle nebylo dobré. Raději by ho viděla v nějaké hospodě než bez známek života. Až po chvíli si všimla podivného znamení na krku. I proto si k němu klekla a snažila se ho neutralizovat. Jenže ono znamení začalo zářit.

V tu chvíli se Abram nadechl, jako kdyby se spojily andělské a padlé síly a tím ho přivedly zpět. Podívala se však na jeho oči a všimla si, že nyní připomínaly spíše popel. Něco bylo špatně, navíc se stále nehýbal.

„Musíme ho vzít zpět. Není jiná cesta."

Jenže místo odpovědi se mladý padlý anděl zhroutil na zem. Bolest jim zmíjela. "Musíš si pospíšit. Přestávám ho cítit." Po chvíli se dokázal zvednout, i když na několikátý pokus. Bolest nepřestávala. Stálo ho to většinu síly, kterou měl. I proto staršího démona musela nést Siyany. Co si neudělám sama, to nemám. To ještě netušila, že démon vypadal lehčí než ve skutečnosti byl. Jako kdyby se v něm nashromáždil všechen alkohol, který vypil. Začínala být docela ráda, že neměl křídla a nechtěla si představovat, co by se s nimi dělo, pokud by Abram zemřel. S nimi už by ho ale neunesla, takže za jeho rozhodnutí byla i docela ráda. I tak by ocenila pomoc, jenže mladého anděla nemohla prosit.

Chvíli ji trvalo než si vzpomněla na dívku z řádu. Vytáhla telefon a pomocí tajné zprávy ji poprosila o pomoc. Poslala jí i informace o tom, kde se nacházely. Jen věděla, že bude trvat na tom splnit kodex. Což znamenalo prodloužení cesty do budovy řádu místo toho, aby zamířila do nejbližšího portálu. Odfrkla si, což přilákalo nejen mladíkovu pozornost.

„Myslela jsem si, že mě uvidíš ráda, když jsi mě zavolala," ozvalo se přímo za ní. Její slova následoval smích, který zněl až příliš zvonivě. Ovšem Siyany na to měla vlastní odpověď, kterou hodlala

„To bylo spíš na pana omdlím si a všechnu práci nechám na ženské."

„A tebe to v Hellu ještě překvapuje?" Zvedla jedno obočí a mezitím přemýšlela, jak ho dostanou zpět do řádu. Bylo to daleko a poblíž nebyl žádný portál, který by mohly použít. Jediné, co mohla udělat, bylo použít kouzlo, při kterém si jich nebudou všímat normální lidé. Ale ani to jim příliš nepomohlo. Pořád to znamenalo ho odnést. Po vlastních.

„Vlastně ani ne. Pomůžeš mi teda s ním?" Zvedla mírně zrak a i když toho přes několik pramenů vlasů neviděla, dokázala si moc dobře představit její výraz. Nepřiznala si to, ale pracovalo se jí s ní lépe než s kýmkoliv jiným. Ovšem, když se ho snažila její pomoc zvednout, zaťala zuby a poté mírně zaklela. Ovšem to, co vypustila z pusy jako další, nečekala ani ve snu.

„Bože můj, to žere malé démony, že je tak těžký?"

„Starý démon, co navíc chlastá svěcenou vodu. Vlastně se ještě divím, že se nepropadl rovnou do Hellu." Mírně se pousmála a konečně byla schopna ho zvednout. Sice vnitřně nadávala, ale nemohla ho tam nechat ležet. To se odporovalo s jejich kodexem. Stejně jako tam nechat mladého padlého, díky němuž Abrama vůbec našly.

...

Měly co dělat, aby ho tam vůbec dotáhly. Navíc, když s sebou měli ještě mladíka, který se přidržoval jedné z žen. Ještě, že obě měla křídla, mohly je použít jako další paže. Ovšem netušili, že jakmile vstoupí na půdu řádu, bude tam na ně někdo čekat. Onen padlý anděl, který většinou neopouštěl Hell a pokud ano, bylo to velice vážné. Nejen proto byla většina řádu na nohou a sledovali každý krok dvojice stále nesoucí těžkého démona.

Rafael se k nim otočil a jakmile viděl v jejich náručí Abrama, přispěchal jim na pomoc. Jakmile ho však držel odnesl ho přímo zpátky tam, kde bude v bezpečí. Nejen ono znamení na jeho krku totiž znamenalo předzvěst blížícího se konfliktu. Navíc ho moc dobře poznával a věděl, že jej mohl každou chvíli ztratit. Což nehodlal dopustit.