Ovšem, od té doby, co se odehrála první válka, se vše změnilo. Na Zemi nežili jen lidé, které bylo třeba chránit, ale i potomci andělů a lidí ještě z dob, kdy byla nastolena rovnováha. Dalo se předpokládat, že jakmile se jedna strana dostane do sporu s druhou stranou, vždy to někdo odnese. A proč ne zrovna smrtelníci, kteří jen vedou své životy, jak nejlépe umí. Od zrození prvních nefilimů však uběhlo již hodně času. Většina z nich svou podivnost nechtěla rozmnožovat, a tak jich mnoho vymřelo. Lidi neměl kdo chránit, čehož se rozhodla využít jedna strana na úkor druhé. Rozhodili strany vah, což přinášelo neblahé následky nejen pro lidi. Role se naprosto obrátily.

„Abrame? Máme práci." ozvalo se ode dveří, které si pamatoval, že za sebou zavíral.

Ale nyní tomu tak nebylo. Chtěl sice zvednout ruku a zavřít je svou silou, ale to by v nich nesměl někdo stát. Mírně pootočil hlavu a chtěl svým typickým sarkasmem danou osobu odpálkovat.

„Nechceš mi říct, že se ti blbci rozhodli udělat bum, že ne?"

Mírně se pousmál a znovu usrknul ze své černé sklenice. Nebyl si jistý, zda to zabralo, bylo totiž po nějakou dobu ticho. Když se zvedl, mírně se mu zatočila hlava. Ale co bylo horší, daná osoba tam stále byla. Přeměřil si ji pohledem a měl chuť se posadit zpátky. Vážně neměl náladu momentálně něco řešit. Chtěl jen svůj klid, který si jako starší démon snad zasloužil. Ovšem jeho nevítaná návštěva na to měla jiný názor. I proto promluvila vyšším hlasem než předtím.

„Mohl bys příště pít méně svěcené vody? Leze ti to na mozek, a dokonce ti bělají křídla."
Snažila se mu vrátit jeho vtipy, ale hlavně to muselo být rychle. Potřebovala pomoct s jedním případem. Ovšem začínala si myslet, že na to stejně zůstane sama, jako se dělo již dlouhá léta. Jako kdyby už ani nechtěl pomáhat, pomyslela si dívka po chvíli. Musela však doufat, že se ze starého mrzouta na konci života přeci jen anděl nestane.

„Tys ji pila taky? Jsi nějaká vtipná. Protože moje křídla jsou támhle ve vitríně," vysmál se jí a bez otočení ukázal na druhou stranu pokoje, kde skutečně jeho křídla vězela za sklem.
Nebylo příliš démonů, kteří by tak skončili, ale na to nebyl čas.

„Půjdu za někým, kdo je alespoň něčeho schopný. Blbý démone," znechuceně odfrkla a pomocí malého portálu, který ústil přímo do budovy blízko hranic města, se rozhodla najít onoho člověka, kterého sice nenáviděla, ale doufala, že bude alespoň trochu střízlivý.
Vlastně celkově na Zem nerada chodila. Přeci jen to bylo něco úplně jiného. Navíc většina lidí, i když neviděli její křídla, si od ní držela odstup. Nechápala to, pokaždé, když tam byla, měla pocit, jako by přitahovala všelijaká stvoření nebes. Člověk by čekal, že se bude jednat o něco hezkého, ale opak byl pravdou. Většina z nich byla naprosto odporná, se spoustou nechutného slizu, jehož se nedalo zbavit. I proto se žena vydávala k jejich spolubojovníkům v jejím ochranném obleku, který jí, ale také musel slušet. Jeden nikdy neví, kdy na něj nějaká potvora vybafne, pomyslela si a doufala, že tentokrát to bude jiné.

Chtěla zaklepat, ale jakmile se prsty dotkla povrchu dveří, zjistila, že vlastně byly otevřené. Zmocňoval se jí strach, který nebyl dobrým znamením. Vytáhla meč a křídla si nastavila jako potenciální štít, ale tak, aby s nimi v případě potřeby mohla nepřítele odhodit. Tiše našlapovala dovnitř, kde byla tma. Na to, že se jednalo o hlavní řád ochránců, to bylo velice podivné. I když si už za ty roky zvykla téměř na všechno, ticho ji stále děsilo. Předjímalo to smrt, tedy ve většině případů.

Žena si to mířila přímo do laboratoře, protože se jednalo o jediné místo, kam se dokázala nasměrovat. Sice i v tom případě lovila v paměti, ale neváhala vytáhnout ve svém mozku lehce zaprášenou složku. Zoufale potřebovala aktualizovat, ale k tomu se musela z této situace dostat živá a to zatím nebylo dáno. Její svítivě žluté oči byly ve tmě nepřehlédnutelné, jednalo se o kletbu, kterou si procházel každý padlý anděl. Dokázala je sice mírně schovat, ale vyčerpalo by ji to natolik, že by třeba poté nebyla schopna bojovat, což nemohla riskovat. Najednou v dálce zahlédla schody s mírně blikajícím světlem. Nepřidávalo jí to na klidu, ale stisk křídel i tak mírně povolila. Na chvíli se pod zdroj blikavého osvětlení postavila a mírně si oddechla. Stále myslela na jejich úkol, na který bohužel nemohla jít sama. Buď potřebovala démona, a nebo napůl člověka. Především kvůli jejich silám. Rychle z kapsy vytáhla telefon a podívala se, zda se na něm nenacházelo něco nového.

V tu chvíli však uslyšela podivné chrčení. Napjala všechny svaly a mečem zamířila směrem, ze kterého přicházelo. Zvuky se blížily k ní, nyní už chápala, proč bylo v budově temno. Jeden ze Stínů se odhodlal zhmotnit a nejspíše většina řádu uprchla. Alespoň v to tedy mohla doufat. Strčila telefon zpět do vnitřní kapsy kožené bundy. Rozhodla se vydat zvuku naproti. Krev se v ní pomalu začínala vařit, pohlcoval ji vztek, jež konečně mohla upustit. Normálně by za něj hrozilo přinejmenším potrestání, ale pokud se jednalo o boj či trénink, v tu chvíli nemohla dostat žádný trest.

Dostala se až do dlouhé neosvětlené chodby, kterou si ani nepamatovala, že by jí kdy šla. Na druhé straně se však najednou ozval skřek podobný řevu umírajícího zvířete. Zakryla si uši, ale ani to nepomohlo. Prošlo to skrz a její pohled se mírně zamlžil, celé místo se začalo houpat. Nemohla se však vzdát, stále musela ochránit lidi, dřív, než se to dostane ven. I proto sebrala všechny svoje síly a namířila si to směrem k němu. Během toho položila i druhou ruku na meč a hodlala jím netvora probodnout. Jedině tak si mohla být jistá, že jí neuteče. A hlavně mohla pokročit na další etapu zbavení se Stína. K čemuž potřebovala své schopnosti, aby se mu vyrovnala. Použít ohnivou střelu, kterou se naučila až po svém příchodu do Hellu.

Jen malou chvíli se nesoustředila a netvor jí zasadil ránu do hrudníku. Pustila meč, jež stále čněl z jeho těla. Padla zády na zem a smiřovala se s osudem. Nebyla neporazitelná, obzvlášť, když se jednalo o tak pomstychtivé stvoření. Snažila se nabrat tolik potřebný vzduch do plic, ale cítila, jako by jí někudy unikal. Stvoření to však nezastavilo a vydalo se směrem k ní. Vyražený dech a rozmazaný pohled ji přišpendlil na zemi. Nemohla nic. Cítila se natolik bezmocně, že by nejraději zavřela oči a nechala se stvořením pohltit.

Najednou se však zastavil. V očích měl děs, ale žena netušila proč. Stěží dokázala udržet otevřené oči. Dokud chodbu neproťalo ostré světlo, jež po chvíli zase zhaslo. Záchrana, pomyslela si před tím, než odpadla. Jako kdyby si to celou dobu tak plánovala.

Ovšem ta, jež jí přišla na pomoc, měla momentálně na práci něco jiného než záchranu. Dokonce musela použít své ohnivé schopnosti, kterým nedůvěřovala zase natolik, aby je používala v přítomnosti jiné osoby. Nyní však nebylo zbytí. Všimla si meče v jeho těle, což jí usnadnilo zabití netvora. Až když meč dopadl na hromadu prachu, který z něj zůstal, teprve poté se mohla jít věnovat ženě na zemi. Jako první si samozřejmě všímala křídel, bylo to důležité, aby ji mohla zařadit. K démonům se chovala jinak, ty většinou stačilo polít svěcenou vodou a měla vyhráno. S anděly, i těmi padlými, to však bylo úplně jiné. Většinou se s nimi nepotkávala. Tleskla dlaněmi o sebe a mezi nimi se objevilo rudé světlo. Dokonce i její oči se změnily. Potřebovala zkontrolovat, jestli stále dýchala, což nebylo jednoduché. Stále svou magii poznávala a nebyla si jí jistá na sto procent.

Zvedla ruce a nechala rudý kouř proudit až k jejímu tělu. V tu chvíli se nad ní objevil její nervový systém, jakoby měla přístroje na zobrazování. Kontrolovala každou část těla. Stejně, jako by to dělala s lidmi. Až po nějaké chvíli ji napadlo zkontrolovat plíce a to, zda má žena dostatek kyslíku. Netušila, jak dlouho v takovém stavu byla. Ale snažila se, co nejvíc pomoct. Nikdo jiný to za mě neudělá. A anděl už vůbec ne, pomyslela si a mírně si odfrkla nad představou, že by nějaký nefilim zachraňoval padlého anděla. Někteří z nich totiž neměli s padlými zrovna dobré vztahy. Hlavně ti, co pocházeli z krve pravých nebeských andělů. Protože jejich krev nebyla pokřivena místem jako byl právě Hell.

Na chvíli se odvrátila, aby se mohla zhluboka nadechnout, potřebovala se uklidnit. Jen to mohlo zajistit ženě hladký průběh, našla totiž příčinu toho, proč se neprobouzela a ožehlé vlasy na čele to nebyly. Když se otočila zpět, na hlavě měla viditelné své rohy. Nebylo obvyklé, že by je někomu ukazovala, ale ve většině případů se jednalo o zdroj její magie. Případně ukázku toho, z jakého démonského rodu pocházela. Potřebovala je a bylo jí jedno, kdo je uvidí. Jednu ruku položila ženě na čelo a druhou na břicho. Zavřela oči a začala se soustředit, což vyvolalo u obou rukou reakci. Přenášela se energie společně s hojícím kouzlem, jež vyvolávala.

Najednou se však vše vrátilo jako bumerang a dívku to odhodilo, což nikdy předtím nezažila. Hlavně, když ležící žena vypadala stále stejně. Musela na to jít jinou metodou. Popadla meč - stále od slizu Stína - a sevřela jeho špičku. Nedbala na to, že se sama pořeže, potřebovala vyvolat reakci jejího těla. Přiložila jej na její zápěstí, které téměř okamžitě zrudlo. Šířilo se to po celé ruce, což byl čas, kdy se mohla pustit do léčení znovu. Tentokrát, ale jinak.

Postavila se nad její tělo a obě dlaně nechávala směřovat směrem dolů. Vzpomněla si totiž na jednoho mága, který to dělal podobně. Tentokrát však ze svých prstů nechala proudit modrý kouř, zároveň hýbala pažemi tak, aby ho rozprostřela po celém jejím těle. Jakmile se dotkl prvního kousku kůže, tělo ženy začalo reagovat. Nepřestávala, ani když viděla, jak se mírně zmítá. Znamenalo to, že to funguje. Až když otevřela oči, přestala.

Siyany na ni nevěřícně hleděla. Myslela si, že skončí někde úplně jinde. Možná i mrtvá, ale cítila se lépe než kdy dřív. Až poté si všimla mladé členky řádu, která vyčerpáním klesla k zemi. Opatrně natáhla křídlo, kterého se mohla přidržet a opatrně dosednout. Byla to jen maličkost, oproti tomu, co pro ni udělala ona. Nebo alespoň to si myslela.

Ani jedna si nevšimla, že světla kolem nich několikrát zablikala. Řád se snažil vrátit světlo do celé budovy, ale ony jen hleděly jedna na druhou. Jako kdyby snad dokázaly komunikovat jen pomocí očního kontaktu. Siyanu to stále nepřestávalo udivovat, hlavně když zahlédla odhalené rohy na její hlavě. Přesto však v sobě měla i něco andělského, což jí vůbec nedávalo smysl. Slyšela jen o pár případech, kdy se démon sčuchl s andělem. Nestávalo se to tak často a ona vypadala až příliš mladě.

„Proč jsi vlastně přišla? Hádám, že to nebylo kvůli útoku," rozbila nakonec svými otázkami ticho, které se nad nimi stále vznášelo.

Vlastně za to byla i ráda.

„Náš radar zachytil dalšího vyhozeného anděla, ale padlý anděl nemůže jít sám."

„Takže prosit o naši pomoc, jak tak vidím."

„Správně." hlesla, protože to shrnula tak, že spíš ona zněla jako další netvor.

Ale možná to bylo jen tím, že ne všichni andělé s démony spolu nevycházeli. To stejné Hell s řádem, netušili, co od sebe navzájem čekat.

„Kdy vyrazíme?" zeptala se dívka, opřená o zeď.

„Nejsi na tohle trošku mladá? Děkuju za záchranu života, ale vážně víš, jak zacházet s mečem?"

„To mi lichotí, ale zase tak mladá nejsem. Brzo oslavím sté narozeniny, takže ano, s mečem vážně umím. A mimochodem, jsem Nea."

„Siyany." zamumlala.

I přes svou odpověď měla pocit, že jí vypadnou nejen oči z důlku. Z dálky by totiž řekla, že dívka nevypadala na více než patnáct let. Ukončila jejich debatu tím, že se začala zvedat. Musely se připravit na cestu, kam je mělo nasměrovat zařízení, které měla Siyany u sebe. Když se její nová společnice převlékala, mohla si jej pořádně prohlédnout. Připomínalo to spíše telefon smíchaný s drahokamem. Vlastně ani nevěděla, jak jej pořádně nazvat. V tom si Nea odkašlala, čímž přitáhla její pozornost. Až tehdy žena vzhlédla a všimla si toho, že se stěny kolem nich začaly opravovat. Bylo to kouzelné. Vlastně nejen to, jako kdyby budova měla vlastní opravný program. Dívka jí však chtěla ukázat něco jiného. Zamířila prstem na hromádku, kde leželo nějaké oblečení. Netušila, proč jí to nabízela, ale poté se zhlédla v právě opraveném zrcadle a pochopila. Nejen kalhoty, ale také všechno pod bundou měla buď roztrhané od Stína, a nebo na něm ulpěl jeho sliz. I proto to vděčně přijala. Poté už jen stačilo jejím velitelům nahlásit misi a konečně se mohla pustit do své původní práce.

Od té chvíle však byla připravena se nechat i zabít jen, aby anděla dostala živého. I proto byla ráda, že měla s sebou zrovna ji. Což před „mladou" členkou řádu raději neříkala. Přeci jen nechtěla mluvit ani o svém věku a to i tehdy, když věděla ten její. Natož o něčem takovém, stačilo, že ji chvílemi musela poslouchat její vlastní sestra. Ovšem její společnice nakonec promluvila, čímž ji vytáhla ze spirály, do které se pomalými kroky dostávala: „Myslíš, že máme vůbec šanci ho najít?"

„Je to anděl, ti se většinou ze zemského povrchu jen tak nevypaří," odvětila více sarkasticky, než měla původně v plánu.

Ale vypadalo to, že to Neu nemohlo vyvést z míry. Mírně se zašklebila a rukou přejela po svých rozích, předtím, než opustili prostory řádu.

„To je taky pravda. Mimochodem, kolikátý je to už tento rok?"

„Čtvrtý? Nevedu si statistiky. I když Niya by to vědět mohla," zarazila se, protože mluvila o své sestře, jako kdyby ji dívka měla znát.

To však netušila, že opak byl pravdou. I proto ji dohnala a tišším hlasem se Nea zeptala: „Jak se vůbec má, přeci jen už je to jak dlouho, co padla na Zem. Skoro stopadesát let..?"

„Ségra se má asi fajn. Kromě tedy toho, že její malá sestřička byla v nebi o celých padesát let déle. Což jí nemůžu dávat za vinu," u posledního slova si mírně odkašlala.

Některá slova byla stále těžká na vyslovení a stále si na jejich používání nezvykla. Stejně tak na podivné oblečení, které se v Hellu šilo.

„Spíše mě znervózňuje, jakou čistku nahoře provádějí. A mimochodem, dávej si bacha. Můžou tady být Stíny, které po sobě rádi nechávají, abychom to měli těžší."

Dívka vytáhla luk, který byl její nejlepší zbraní a zamířila si to hned za ženou, která se zničehonic rozběhla. Přeci jen Siyany věděla, co dělala. Jako padlý anděl musela spolupracovat s démony, kterým lidé stále nevěřili. Stejně tak jako ochránci lidí. Byli pro ně šedou zónou, do jehož tématu nebylo radno vstupovat. Vedle dívky se však cítila jinak, jako by ji dokázala přijmout lépe. Kolovaly jí v oběhu oba typy krve, což ji dělalo zároveň nebezpečnější, ale také přívětivější k oběma skupinám.

Jakmile spatřili místo, kam měly dorazit, obě se zarazily. Všechno bylo až podivně tiché. Anděl ležel na zemi, křídla volně položená vedle sebe. Na krku měl jasně viditelné znamení vyhozeného. Proto Siyany kývla na Neu, která se k němu přiblížila jako první a sáhla na něj. Kdyby to udělala Siyany, na místě by se proměnila v popel, což u dívky nehrozilo. Její démonská krev by ji měla ochránit.

„Máme společnost," poznamenala směrem k magičce, která se nyní plně starala o anděla.

Bylo to tedy na ní. Roztáhla křídla a vyletěla do vzduchu. Musela si dávat pozor, aby ji za ně nechytili a nestáhli na zem. Měla však v plánu něco úplně jiného. Vytáhla ostří, které se rozzářilo a seskočila dolů, čímž vyvolala rázovou vlnu. Mohla si tak rozvrhnout, jak se do nich pustí. Jenže vampýři se otočili k útěku a zůstali tam jen dva Stínové. I to však stačilo k tomu, aby se žena zadýchala. Nebylo jednoduché je sejmout, především pokud se dokázali rychle přeměňovat. A vzduch probodnout nemohla.

V tom se však kolem její hlavy prohnalo několik šípů, které dosáhly svého cíle. Jeden z dvojice se s bolestným kvílením rozpadl a druhý se vrhnul na Siyany, ovšem jeho hněv ho donutil se zhmotnit, čehož žena využila. Pomocí jednoho křídla ho mírně zablokovala před útěkem a probodla jej. I když ji stihl poškrábat, stále byla naživu a bylo jí lépe než při souboji v řádu.

A hlavně, nyní měla živého bojovníka za jejich věc. Tedy doufala, že svou přeměnu přežije. Siyany se rozhodla zapudit vzpomínky na to, jak to vypadalo, když to jejich tělo nevydrželo. Nemohla na to myslet, akorát by to přivolala. Raději pomohla dívce a přebrala si od ní již bezpečné tělo anděla. Jeho značku obalila kouzly, aby to vydrželo až zpět do Hellu. Znamenalo to tedy, že ji musela vzít s sebou.