Když se měl vrátit portálem zpět do Hellu, nejprve se mu nechtělo. Nevěděl, co se stane, až Semaliona předá Rafaelovi. Přeci jen to byl stále jeho syn, i když byl na druhé straně. I tak se vydal dobrovolně, do teď tomu ani sám nechtěl věřit. Stále však v něm dřímaly myšlenky na to, že se jednalo o taktiku, kterou neměl nikdo prohlédnout. Vlastně by se tomu ani nedivil. Možná byl i obraz jeho syna jen vytvořen k tomu, aby lépe pokořily Hell, ale i lidi. Nedokázal si však připustit, že by to tak opravdu bylo.

Semalion natáhl ruce a Abram mu na rukách vytvořil pouta, která nedokázal rozbít. Přeci jen to byl stále anděl, i když mu nejspíš kolovala trocha krve démonů. I proto se nebál, že by cestu démonskými portály nepřežil. Přeci jen už jimi jednou prošel za ním.

Jakmile však vstoupili na domovskou půdu, uviděl pouze zkázu a ucítil ohromnou bolest. Spousta padlých vojáků na obou stranách. Abram se nedokázal nadechnout, avšak viděl větší skupinu utvořených v hloučku. Nechápal to, ale jeho intuice se ho rozhodla vést i nyní. Cítil podivnou příchuť v ústech, že by se mohlo jednat o někoho jemu blízkému. Syn za cenu někoho jiného. To by nedokázal skousnout. Hlavně ne, kdyby to mělo být Sebastian versus Rafael. Rafael! Máchl rukama do podivných pohybů a vytvořil kolem Semaliona klec, ze které se nedal dostat. Okamžitě zapojil svoji intuici, aby se napojil na toho, koho hledal.

Na chvíli zavřel oči, ale jakmile je otevřel, viděl žlutě. Dávalo mu to naději, že se jednalo o správného člověka. I když to také samozřejmě mohl být jeho učeň. S ním měl více mentální než emociální pouto, které se však dalo vyhledat mnohem lépe. Potichu zaklel a pokusil se vzpomenout si na pocit, jež cítil, když ho padlý anděl políbil.

Mohly by kolem něj lítat bomby a on by stejně dokázal myslet jen na blízké lidi. Až tak dobré srdce Rafael měl. I proto se staral o několik zraněných vojáků. Pomocí svých sil je zbavoval bolesti a přenášel ji na sebe. Věděl, že ve velkém množství by mu to mohlo ublížit, ale nepřipouštěl si to. Dokud nepocítil podivný tlak v hlavě. Netušil, co se mu to dělo. Donutilo ho to však vzhlédnout. U brány zahlédl Abrama, jak se rozhlíží. Než stačil něco udělat, další zraněný mu zatarasil výhled.

Abram se mezitím vrátil k Semalionovi a rozhodl se ho odvést na místo, kam chodil velice nerad. Cely poblíž další propasti.

...

Zničehonic se před ním objevily obávané sestry. Siyany se svou starší sestrou Niyou. Věděl, co jejich příchod měl předpovídat, navíc když na sobě obě měly brnění. Nejednalo se o něco lehkomyslného, bojovnice měly zakázáno posvátnou zbroj obléknout jindy než v přímém ohrožení životů. Starší ze sester kývla směrem k němu a pouhým dotykem ho dokázala přesvědčit o tom, že dokázaly zabezpečit většinu dětí, které měly v Hellu. Přeci jen samy se bránit nemohly. Niya však měla na srdci ještě něco, poznal to na ní. I proto Abram pokynul rukou, že měla možnost.

„Andělé zaútočili na obranný štít, který vytvořili magici. Pokud do něj udělají díry, budeme mít seriózní problém. Potřebujeme někoho, koho se Azazel a Lilith přeci jen trochu bojí. A ty jsi dle Rafaela důvod, proč to vlastně všechno začalo. Myslím, že by bylo dobré, kdybys jí vzal vítr z plachet. Navíc máme jedno z jejich zvířátek," dořekla a ukázala na Semaliona zavřeného za mřížemi. Abram ho tak nemohl vidět. Bolelo ho to, jako kdyby ho snad zradil.

„Jen běž, tati, já budu v pořádku." Snažil se ho uklidnit Semalion. Už dávno nepotřeboval převlek Sebastiana, stačilo mu, že uvnitř tlouklo srdce jeho syna. Zevnějšek už byl jen detail. Rafael na něj kývl, aby šel. Věděl, že chtěl odebrat břímě z jeho ramen tím, že onen rituál udělá sám. Chytil ho však za ruku tak pevně, že mu předal jasný signál. Snažil se mu naznačit, že očekává jeho návrat. To stejné si přál Abram, ale v této válce nebylo nic jasné. Navíc, když nemohli ani použít portály, protože byly z bezpečnostních důvodů zavřené.

Muž se ještě naposledy podíval na svázaného mladíka a poté se nechal vést ženami za malou skupinkou vyšších démonů smíchaných s anděly. Vypadali velice odhodlaně. Na to, že je čekal let z Hellu na povrch. Jednalo se o nepříliš stabilní průchod, který se kdykoliv mohl propadnout. I proto se tehdy začaly používat portály. Bez průchodu totiž existovala už pouze jediná cesta ven. Skrze pekelná stvoření, které nebyly ani vyobrazené v jejich knihách.

Svištění prvních křídel mu v podstatě dalo signál, že byl čas jít. Všichni po zuby ozbrojeni měli co dělat, aby je silná křídla unesla. Nechtěli spadnout do propasti, která se na začátku cesty ven nacházela. Nebylo z ní návratu.

Abram z toho měl špatný pocit, cítil, jak se mu na krku sráží studený pot. Chtěl své obavy někomu říct, ale vlastně netušil, jak to podat. Většinou byl ten, kdo se spoléhal spíše na svůj mozek více než na pocity. Ale tentokrát cítil, jako kdyby se něco změnilo. Jeho vnitřní bariéra, která se celé roky schovávala za bariérou alkoholu a dalších věcí, se konečně rozestoupila a nechala proudit jeho pravé já. A pokud chtěl ty dobré věci, musel se smířit i s těmi špatnými. Tak to prostě chodilo. I proto nastražil uši a slétl až na konec všech. Chtěl se ujistit, že pokud se něco stane, bude moci dostat všechny lidi do bezpečí. Cítil na sobě něčí pohled, ale v tu chvíli ho to nezajímalo.

Siyany sledovala Abrama, protože si chtěla být jista, že se po aplikaci run opravdu nezbláznil. Když však viděla, jak se rozhlížel, začínala si myslet opak. Ještě nějakou chvíli však trvalo, než se zastavil ve vzduchu a jen mával křídly, aby nepadl dolů. Vypadal tak přirozeně, jako kdyby o ně nikdy nepřišel. A oproti němu mladá dívka to obdivovala. Až poté si všimla, že se rozhlížel kolem sebe. Dokázala z něj vycítit napětí, kterým si procházel. Nechala kolem sebe proplachtit nejen svoji sestru, ale také několik bojovníků. Chtěla se dostat k Abramovi, aby zjistila, co se děje.

„Co se děje?" zeptala se ho potichu, aniž by to zachytila ozvěna. Nesměla znervóznit ostatní. Mohla kolem nich vytvořit alespoň malou zástěnu, ale i to samotné by mohlo způsobit pozdvižení. Siyany mu pohleděla do očí a spatřila strach, který tam nikdy dříve neviděla. Nezakrýval ho, neviděl v tom žádný smysl.

„Mám pocit, že je tohle past, jak nás odříznout od vstupu na Zem. Slyšíš to praskání? Je jiné než to, co je obvyklé." snažil se jí vysvětlit situaci bez toho, aniž by zněl jako starý blázen.

Dívka se zaposlouchala do praskání, které obvykle připomínalo spíše bublání vody. Chtěla ostatní zastavit, ale už bylo příliš pozdě. Dostali se do zúžené části, která se začala propadat. Siyany a Abram několikrát mávli křídly. Museli něco udělat. A to i když se z jejich úst vykradlo několik nadávek, které nebyly určené pro cizí uši. Démon okamžitě aktivoval svou magii a snažil se kolem nich vytvořit prostor, aby se dostali ven. I tak však viděl, jak na několik z vojáků začaly padat kameny. Dívka se mezitím snažila dostat všechny ven. Svět kolem nich se zpomalil a všechna pozornost se koncentrovala jen do toho jediného okamžiku.

Po chvíli usilovného držení kamenů si Abram všiml toho, že jeden z padlých andělů začal padat do propasti. I proto se střemhlav vydal za ním. Věděl, že chvilka nepozornosti na cíl magie nebude vadit. Uvnitř sebe cítil, že ji stále ovládá. Využil toho k záchraně mladíka. Sice ho to stálo spoustu sil navíc, ale když ho držel v náručí, věděl, že udělal správně. Jakmile ho však položil na nejbližší zem, uslyšel za sebou hrozné zvuky. Podobaly se vřískání pekelných tvorů, které dokázalo blízké osoby i ohlušit. Rozhlédl se a spatřil Siyany, jak se snažila zachránit svou sestru. Ostrý kus kamene jí nařízl křídlo a než se stihla vzpamatovat, velký balvan ji s sebou táhl do propasti. Křik patřil její sestře.

Snad poprvé viděl, že se z dívčiných rukou vznesla magie. Sytě rudá linka mířila rovnou k padající ženě. Zachytila ji a pomalým tempem vznášela výše. Abram byl skeptik, nevěřil, že by takový náraz mohla přežít. Ale nemohl se k dívce ani přiblížit. Kdyby svou nekontrolovanou magii zaměřila na něho, byl by s ním konec. Ještě chvíli trvalo, než dokázala oddělit balvan od těla své sestry. Když se tak stalo, spatřila poškození, která to napáchalo. Alespoň mohla svou sestru pohřbít tak, jak se na válečnici slušelo.

Siyany jí přenesla za ním a dál se věnovala pomoci ostatním. Jako kdyby se na ni ani nechtěla podívat. Za to muž se toho chopil s vervou. Ten, kterého zachránil, ležel v bezvědomí opodál. I proto měl času kolik potřeboval. Zavřel jí oči, i když věděl, že by se do nich neměl dívat. Smrt nebyla nikdy hezká, ale onen strach mu na mysli nejspíše už zůstane. V uších mu stále zněl její křik, snažil se ho totiž identifikovat. Bolest, kterou z něho cítil, se mu zavrtávala až do kostí. Sáhl na Niyinu ruku a na chvíli zavřel oči. Pomalu ztrácel kontakt se stěnou, kterou vytvořil. I proto se rozhodl od ní na chvíli vzdálit. U padlých nebylo jasné, kdy přesně se začnou proměňovat v prach. Doufal, že to však nepropásne, aby její sestře přeci jen něco zůstalo.

Siyany nechala vztek ustoupit do pozadí a na místo, kam přenesla svou sestru, se ani nepodívala. Nyní se musela řídit tím, co jí Niya dokázala naučit. Prioritou se staly další životy. Navíc musela pracovat rychle, Abramova stěna dokázala zachytit jen ty větší balvany. Využila svá silná křídla a začala vyprošťovat všechny, které se dalo. I ty mrtvé, stejně jako to udělala u ženy. Cítila mírnou únavu, přeci jen magii, co ji kolovala v žilách nikdy nepoužila. Nebylo to třeba, většinu času stačil meč nebo slova. Najednou ji někdo chytil za ruku. Postarší démon si všiml jejího zamyšlení, i proto se jí snažil dostat zpět do reality. V tu chvíli naštěstí už měl opět plnou kontrolu nad stěnou, kterou vytvořil.

Siyany se podívala na jeho ruce, které měl celé od krve. V tu chvíli neudržela několik slz v očích a nechala je padnout do propasti. Byla za její sestru a všechny, kteří padli.

„Doděláme to?" zeptal se tiše Abram, i když viděl v jakém stavu se nacházela. Nemohl to od ní chtít, ale sám věděl, že žal se dal prací snadno zaonačit. Což ho dostávalo zpět do myšlenek, když truchlil pro svého syna. A to i přesto, že Sebastian už tou dobou jistě byl jako Semalion v nebi. Což ovšem muž nevěděl. Abram zatřásl hlavou a pustil jí ruku.

„Pro padlé a jejich milované," u posledního se jí zatřásl hlas. Dokonce se z jejích očí dostalo několik slz, které již nedokázala zastavit. Znovu použila svou sílu, tentokrát na to, aby dostala nejen ty živé, ale i mrtvé vojáky ze sutin. Nyní však již nebyla rudá, nýbrž zelená. Abram na to dokázal chvíli hledět, než se zaměřil na jejich cíl. Věděl jediné, že nyní se nemohli dostat na Zem a pomoct řádu s bojem.

...

Dorothea čekala na jakékoliv posily. Sledovala údaje o padlých a to ještě nevěděla o tom, že pomoc nemohla dorazit. Někteří před zavřením došli skrze portály, ale ti hlavní zůstali uvízlí v Hellu. Chytila se za spánky a přemýšlela co bude dělat. Okolní města by nestihla zareagovat, kdyby je požádala o pomoc. Navíc museli hlídat štít a jistě měli i své vlastní problémy. Vzhlédla a podívala se na svůj meč v rohu místnosti. Vždy, když to udělala, vzpomněla si na svého manžela. Vyrobil ho pro ni, vložil do něj dokonce i kus sebe, aby ho měla vždy při sobě.

„Máme problém."

„Nějaký, o kterém už nevím?" Nechtěla být zlá na své vlastní lidi, ale už jinak nemohla. Emoce a nevyspalost v ní přebíralo kontrolu nad všemi úkony, jež její tělo vykonávalo. Mladík se na chvíli zarazil. Nikdy ji v takovém stavu neviděl.

„K městu se slétají andělé..." Nic jiného již nebylo třeba. Dorothea se zvedla a pohlédla z okna. Pohlédla k obloze a skutečně spatřila ty, o kterých doufala, že se tam neukáží. Jenže to se spletla. Navíc, takto je mohli vidět i obyčejní lidé. I proto svůj další pohled věnovala právě živým ulicím, na kterých se však vůbec nic nezměnilo. Jako kdyby je snad neviděli. Žena ani nevěděla, zda by ji to nemělo spíše těšit, než děsit, ale i tak s tím hodlala něco udělat. Minimálně mohla vyslat žádost o pomoc. Neposadila se zpět za svůj stůl, ale jen vyťukala něco do klávesnice a po posledním ťuknutí do klávesnice konečně zvedla zrak.

Mladík v jejích očích spatřil odhodlání a především chuť bojovat. Dodávalo mu to potřebnou odvahu, kterou nyní potřebovali všichni členové řádu. Rozhodně byl rád, že ředitelka nepatřila k těm, kteří by utíkali z boje.

Dorothea se v koutě na chvíli zastavila, než vzala meč do ruky. Nevěděla, zda s ním bude umět ještě zacházet, ale jakmile se kovu dotkla, pocítila vlnu energie. Pomocí své magie nechala od ruky zjevit své brnění, které bylo k těmto účelům přizpůsobené.

„Připraven?" pověděla, když se k němu již v plné zbroji otočila. Nečekal to, i když vždy slyšel legendy o tom, jak jejich ředitelka bojovala se zlem. Do té chvíle to však bral jako povídačky. Najednou však před ním stála jako opravdová bojovnice. Mírně se uklonil a následoval ji z místnosti.

Budova řádu byla až podivně tichá, většina z nich bojovala s monstry, kteří už pod ochranným štítem byla.

...

Ve stejnou chvíli, co se začala část štítu propadat, se za nimi začal otevírat portál. Jako kdyby ty dvě věci spolu souvisely. Na Zem dosedlo několik z andělů, ale portálu ještě chvíli trvalo, než ukázal své příchozí. A tak Dorothea s několika druhy musela čelit princi temnot a jeho poskokům. Nikde neviděla Lilith, předpokládala, že ta se na celý incident hodlala dívat z povzdálí. Vlastně by se tomu ani nedivila, vždy si našla nějakého obětního beránka na špinavou práci.

„Vrať se, odkud jsi přišel. Tady na Zemi nemáš co dělat."

„Poloviční parchant mi bude říkat, co mám dělat. Znal jsem tvé rodiče. Křičeli, když jim jeden z mých lidí podřezával hrdlo. Což by se mělo stát každému, kdo způsobí to, že se lidská verbež spojí s anděly nebo tou lůzou z podzemí."

Dorothea za sebou slyšela a především cítila, jakou vlnu nenávisti v nich jeho slova vzbudila. Všichni členové řádu byli buď napůl lidé anebo spojení anděla s démonem. I tak ona sama. Za tu spoustu let už se však naučila brát jeho narážky jako komplimenty. Čím víc mlel, tím méně ho poslouchala. Hněv mu totiž dělal dobře.

„Kde máš páníčka, čoklíku?" řekla s naprosto ledovým klidem a čekala, jak na to zareaguje. Nazývala tak všechny, kteří sloužili té nejhorší osobě na čiré planetě. A to i když to byla matka jednoho z padlých andělů.

„Na tvou zkázu ji nepotřebuji. Kde máš ty svoje zachránce." Ušklíbl se, jako kdyby o tom něco věděl. Jenže v tu chvíli se před ním objevila žlutá koule. Nemusela se ani otáčet, aby věděla, komu patřila. Stačilo se na několik zaměřit a spatřila okrový nádech, který měl jedině Abram.

„To sis dal načas, starochu."

„Taky tě rád vidím, Theo." Postavil se vedle ní a když spatřil výraz na Azazelově obličeji, tak mu to vykouzlilo úsměv na tváři. Přeci už s ním ten blázen nepočítal. Vytáhl meč, jež začal modře žhnout. Několik z andělů začalo couvat. Nebylo divu, když jim vyhrožoval andělským ostřím Michaela, který mu půjčil Rafael. O kterém netušil, kde právě byl.

„Myslím, že bys měl své lidi následovat. Tohle neskončí dobře, pokud se rozhodneš bojovat. Já tvoje praktiky přežil, myslíš, že to stejné bude platit pro tebe?"

Spousta z andělů se dala na útěk. Abram členy řádu donutil, jedním pohybem ruky, vyčkat. Nebylo třeba útočit na slabochy, kteří si chtěli zachránit krk. Vrásky jim spíše měli dělat ti, kteří tam zůstali. Věděl, že dojde na útok. Azazel nebyl z těch, který by se jen tak vzdával. To však nepočítal s tím, že se tam Abram ukáže.

Po chvíli Azazel zvedl svou hůl mírně nad hlavu. Všichni věděli, co to znamenalo. Ve stejnou chvíli dal postarší démon ruku dolů. Bitva začala.