„A tohle má být vtip, že jo?" Prohlásil Abram ve chvíli, kdy si to dovnitř nakráčely obě ženy. Ani jedna nevypadala tím nápadem tak nadšená, ale o jejich rozhodnutí se nejednalo. Jen plnili příkazy, které dostaly. Jakmile ho Siyany položila na Abramovu postel v podstatě mu naznačovalo, že teď se jednalo o jeho problém. Byl také démon, což znamenalo, že tam Nea nemusela zůstávat o nic déle, než bylo potřebné. Ženy se na sebe podívaly a jakmile na sebe kývly, rozhodly se nechat Abramův hněv na někdy jindy. Ani jedna neměla sílu něco takového řešit. Jakmile se za nimi zavřely dveře, oddechly si. Možná i jako odměnu se rozhodly využít bar, jež se nacházel jen kousek od nich. Tedy pokud se využila síla jejich křídel, což na cestě zpátky spolehlivě dokázal nahradit portál vytvořený na rychlé cestování po Hellu. Nebylo to sice nic příjemného pro žaludek, ale sloužilo to jako místní taxík, ovšem bez zbytečného placení a řečí řidiče.

Za to Abram si stále myslel, že se mu to celé zdálo. Poškrábal se na zarostlé tváři a pohledem stále neuhnul od ležícího mladíka. Něco na jeho tváři bylo, co mu musel nechat. Jako kdyby ho už někdy viděl, ale nemohl si vzpomenout. Možná to bylo právě množstvím svěcené vody, které od příchodu padlých andělů do tehdy krásně prázdného Hellu, vypil.

„Seru na to," zaklel pro sebe. Bylo to pro něj jako dýchat, i když by to nejspíše neměl říkat před Rafaelem. I když to byl jeho kamarád, stále měl blíže k jeho bratrovi. Lucifera si oblíbil více, přeci jen s ním mohl závodit v pití. Nyní to však muselo stranou. Popadl nádobu podobnou kbelíku a luskl prsty. Voda, pomyslel si posměšně, jako kdyby měl na mysli něco úplně jiného. Ale tohle nyní opravdu potřeboval, nebo spíš jeho nový svěřenec. Věděl o tom, že démoni se měli starat o nováčky, ale nevěděl, že to zahrnovalo i veterány. Rozhodl se to však řešit až jako druhý krok. Především proto, že se mladík začal svíjet v bolestech. Abram viděl přeměnu jen jednou a to, když si jí procházel právě Rafael. Bylo to úplně něco jiného, než když z nějaké ložnice slyšel bolestné skřeky. Na ty se dalo zvyknout. Na samotný pohled na měnící se tělo však ne.

Ze stolu popadl hadr a namočil jej do vysoce nealkoholické vody. Nepotřeboval ji úplně ledovou, tou by jeho tělo vystavil akorát dalšímu šoku, který by už nemusel vydržet. Což také nebylo příliš neobvyklé. Někteří proměnu v padlé anděly prostě nevydrželi a proměnili se v prach, který se sebral a vysypal se do kráteru padlých.

Přešel k posteli a opatrně si vedle ní klekl. Jeho kosti zapraskaly, zvukem to spíše připomínalo bortící se skálu. Nevěnoval tomu však pozornost, přeci jen už také měl svůj věk. Kvůli kterému však doufal, že také dosáhne zaslouženého klidu. Ten mu však nebyl dopřán. Nejradši by zavolal Siyany zpět, aby si ho odnesla, ale ona za to nemohla. Což si uvědomil ihned poté, co odešla. Možná bych se jí měl omluvit, nebo to už je moc lidské? Zvažoval možnosti, možná i proto, že ještě neudělal nic dobrého. Z myšlenek ho vytrhl nepříjemný zvuk. Mladík sebou trhnul tak, že nohou nakopl čelo postele. Bylo pevné, ale vypadalo to, že měl větší sílu, než se dalo předpokládat. Přiložil mu hadr na čelo, akorát chvíli poté uslyšel syčení. Nebylo divu, jeho tělo reagovalo vysokou teplotou, což v Hellu bylo naprosto normální. I proto látku znovu oddělal a namočil ji. Udělal to tak několikrát, dokud to dělalo zvuk. Bylo to třeba, alespoň na mírné zmírnění příznaků přeměny.

V jednu chvíli se však mladík dostal do takové křeče, že Abramovi vyrazil nádobu z ruky a skoro ho shodil. Naštěstí jeho reflexy byly stále aktivní, i proto ho nepraštil. Nevěděl, co by s ním měl dělat, i proto se dal na instinkt. Ten většinou fungoval. A pokud ne, stále měl patro chytřejších lidí, které kdykoliv mohl požádat o pomoc. Sice by to považoval za mírně slabošské, ale přežil by to. Pokud by tím zachránil černovlasého mladíka. Měl je už předtím takové, nebo je získal až po přistání na Zem? Měl však otázky, na které by ani on nedostal odpověď.

Opatrně se zvedl a přešel okolo postele na druhou stranu. Podle znamení na jeho krku se dalo poznat, jak na tom s proměnou byl. Jakmile by zmizelo, byl by osvobozen od bolesti. Jenže to jeho bylo stále rudé a vykazovalo známky světélkování. Přesně toho se démon bál. Jednalo se o samotný začátek všeho. To nejhorší ho ještě čeká. Stejně tak jako bezesná noc, kterou měl jistě před sebou. I proto neváhal a vytáhl ze své skromné knihovny jednu z edukativních knih. Nedělal to příliš často, o čemž svědčil i větší nános prachu. Sfoukl jej a posunul si křeslo blíže k posteli. Kdyby se náhodou něco dělo, aby byl u něj.

„Nikdy bych neřekl, že se zrovna ze mě stane chůva," řekl si v podstatě sám pro sebe. I když tušil, že některé stěny v sobě obsahovaly odposlech, jemu se většinu z nich podařilo odhalit během prvních několika let. I proto si nemusel úplně dávat pozor na to, co říkal. A to, i když většina Hellu bylo jedno velké tržiště s informacemi. Což se andělům předem neříkalo, protože by je to odradilo s nimi obchodovat. Oni však nebyli hloupí a samozřejmě se to vědělo.

V tu chvíli, ale co se jim začali objevovat padlí před branou, museli to začít řešit. Nikdo totiž netušil, co to udělá s rovnováhou samotného světa. V tu dobu to netušil ani mladý Abram, jež se ještě držel matčiny sukně. Nad tím však nyní muž nechtěl přemýšlet, stálo by ho to hodně přemáhání, aby nevytáhl svou poloprázdnou láhev s alkoholem. Jednalo se sice o démonský alkohol, jež už na něj neměl žádný efekt, ale nyní by snesl cokoliv. Jenže jeho hlava zareagovala rychleji, než by mu vůbec bylo příjemné. Tělo bylo totiž zvyklé na pravidelné dávky alkoholu. Všechno ho začínalo bolet a on se s tím hrdě snažil srovnat. A to i když byl naštvaný. Ne na mladíka na posteli, ale na toho, kdo vydal onen rozkaz.

Vzhlédl zrovna ve chvíli, kdy ležící mladík otevřel oči. Až teprve tehdy si všiml, že jeho oči světélkovaly. Naklonil se nad něj a chytil ho za ruku. V té chvíli, co to udělal, ho mladík křečovitě stiskl a zaklínil mu tím ruku ve svém stisku. Abram ani nehlesl, nebyla to bolest, která by se nedala vydržet. Se zaujetím a mírným strachem sledoval, jak se mu do oříškové barvy naplavolala nová barva. Viděl ji už mockrát, ovšem ne až tak zářivou, že musel málem odvrátit zrak. Zalévala mu všechnu přítomnost jeho původní barvy a schovávala ji pod nános zlaté. Znaku všech padlých andělů. To však ještě neznamenalo, že byl ze všeho venku. Podíval se na jeho křídla, která však byla stále stejná. Luskl prsty a v ruce se mu objevil hadr. Nepoužíval svou magii na takové maličkosti, ale nyní neměl na výběr. Jakmile mu ho však chtěl položit na čelo, mladíkova volná ruka ho zastavila. Netušil, co to sakra dělal.

V tu chvíli ho pustil. Abram mírně klopýtl, ale ustál to. Něco takového ho nemohlo vyvést z rovnováhy, a přesto z něj nespouštěl zrak. Neměl zkušenosti s přeměnou mladých padlých, ale i tak někde vzadu v mozku cítil, že něco bylo špatně.

„Co kdyby ses uklidnil a zase si sakra lehnul?" Abramův hlas mladíka mírně zpomalil. Jako kdyby někoho takového vůbec nečekal. V očích však měl plameny, o kterých si byl jist, že tam nic takového předtím nebylo. Postarší démon přimhouřil oči, čímž se mu svět okolo zpomalil zrovna ve chvíli, kdy se proti němu rozběhl. Neměl na výběr, musel ho sundat. Nehodlal si nechat ubližovat jen kvůli tomu, aby mu nepochroumal peříčka. Na to nebyl stavěný. Natáhl ruku před sebe, aby ho chytil za hlavu a udržel ho od sebe dostatečně daleko. Jenže ani tehdy nepřestával. Mladík se snažil o výpady, které mu však nepomáhaly. Abram totiž dokázal ovládnout jeho tělo, dokud měl spojení s jeho tělem. Což ho také vyčerpávalo.

V jednu chvíli se mu tak zatmělo před očima, že si myslel, že je konec. Ani po litrech svěcené vody se necítil takhle zle. Za celou dobu, co žil. Nebo si alespoň myslel, že je něco jako živoucí bytost. Dokonce i jeho křídla ve vitríně začala protestovat. Jako kdyby je jeho tělo podvědomě volalo. To však nemohl dopustit, měl své důvody k tomu, aby se jich zbavil.

Vše se zbarvilo do černobíla. Výbuch jeho energie v místnosti způsobil něco nevídaného. Jeho svěřenec konečně padl na zem a vypadalo to, že jeho přeměna pokračovala. Jako kdyby někdo vzal kus uhlí a začal jím přejíždět po bělostném peří. Nejen to, vypadalo jinak. Ovšem Abram měl trochu jiné problémy. Hněv, který skrýval pod návalem kouzel, se dostával na povrch. Podíval se na sebe do zrcadla a spatřil stvůru, kterou byl. Nebo alespoň, kterou býval, než potkal Rafaela.

V mozku stačilo zmínit jeho jméno a najednou věděl, co musel udělat. Zabezpečil mladíka, aby si neublížil, případně nikomu jinému. A až teprve odešel. Přehodil si kapuci přes rohy, což nebylo tak jednoduché. Zuřivé oči mu to stejně nezakrylo. I proto ho většina lidí na chodbě míjela obloukem, pokud se to dalo. Případně chtěli lézt po stropě, jen aby se vyhnuli jeho hněvu. Ani vlastně nemusel přemýšlet nad tím, kam mířil. Jeho cíl byl více než jasný.

Abram vrazil do místnosti zrovna, když Rafael jednal se svým bratrem. Ten ho pozdravil zvednutím číše, ale druhý muž nebyl zrovna nadšený jeho přítomností. Ovšem Lucifer věděl, proč byl jeho démon tak naštvaný, přeci jen na to měl talent. Vědět drby dříve než všichni ostatní, bez toho by to totiž nebyla ta pravá zábava. Rafael se na to však pokusil jít jako vždy diplomaticky. Dokonce schoval i svá křídla, což dělal, pokud se snažil být laskavý. Poté zvedl zrak a klidným tónem promluvil k jejich návštěvě: „Vysvětlíš mi laskavě, co tě donutilo sem takto vrazit?" Ovšem jeho způsob komunikace staršího muže jenom více naštvala. Udělal několik kroků blíže k Rafaelovi, což donutilo Lucifera se zvednout. Dokázal by ho ochránit, kdyby se Abram o něco pokusil. Rafael mu však naznačil, že je to v pořádku. Chtěl si ho vyslechnout.

„Kromě toho, že jsi mi na krk hodil andělské děcko?" Odpověděl mu na jeho otázku s pocitem, že by mohl plivat síru. Najednou jeho přítel pochopil, co ho tak nahněvalo. Tušil, že by mohl vydržet déle, ale tohle překvapilo i jeho. I tak se ho však zeptal: „Kde ses dozvěděl, že se jednalo o můj příkaz?"

Rafael se jako první otočil na svého bratra, ale ten vypadal, že se jen dobře bavil. V podstatě pro něj připravil skvělou show. Vlastně to ani nemohl popřít, že se jednalo o jeho příkaz. I proto se mírně pousmál a otočil se na totálně naštvaného Abrama. Ten se však nebavil, právě naopak. Sice považoval Rafaela za férového chlapa, ale nyní mu pil krev. Dokonce jeho hněv odhalil i jeho pečlivě schované trojroží, což Rafaela donutilo přejít k muži blíže. Podobně naštvaného ho už dlouho neviděl, ale neděsilo ho to. Chtěl ho uklidnit, ale jak ho znal dlouho, tak věděl, že v tomto stádiu už mu nepomůže nic jiného než vypustit páru. I proto se nebál do něj ještě více rýpnout.

„Někdo s tvým pitím musel něco udělat, navíc, když sis za parťáka vybral toho snad nejhoršího padlého anděla, co se dal najít. Lucifere, já ten tvůj pohled cítím i v zádech. Jestli mě chceš proklínat, tak se můžeš přidat k těm, kteří zůstali na nebesích. A co se týká tebe, Abrame. Toho kluka budeš opatrovat jako oko v hlavě, stejně jako to dělají ostatní démoni. A to bez diskuzí," Rafael tím jejich rozhovor skončil, věděl, co se jeho příteli honí v hlavě. Stalo se to jeho prokletím, když padl z nebe na zem. I když někteří to považovali spíše za dar, on to tak neviděl. To však neznamenalo, že by na něj měl být měkčí. Spíše naopak. Což však postaršího démona akorát ještě více naštvalo. Měl chuť se ztřískat, ale tím by vložil přesně tu munici, kterou oni chtěli. A proto vymyslel jiný způsob. Který však byl o mnoho vražednější. Ale mohl popustit uzdu svých pravých schopností, které skrývalo jeho trojroží.

Znamenalo to však opustit svého svěřence, ovšem až po kontrole, zda je skutečně v pořádku. Zvládl by to, i kdyby byl rozžhavený doběla, přeci jen to bral jako svou povinnost. Nechtěl mu odpustit, že na něj zaútočil, ale jakmile se vrátil do jeho pokoje, podlomila se mu kolena. Kolem něj byla krev, vlastně to byla jediná věc, kterou v tu chvíli vnímal. Nejen její pach, ale také to, jak mu zbarvila zatím stále bílá křídla. V ruce držel nůž a část z nich byla pryč. Když ho spatřil, upustil jej na zem a jen tam v šoku stál. Abram v duchu zaklel a jeho hněv opět musel ustoupit do pozadí. Tohle nemohl jen tak opustit, nevzal by si to na krk. Navíc v tom viděl sám sebe. V tu chvíli ho zabolely jeho jizvy, které si způsobil sám, když si svá křídla odstraňoval. Na to však měl mladík dost času, aby se rozhodl. Podíval se, jakých částí se zbavoval a viděl, že všechny byly již kompletně černé a vycházela z nich mírná oranžová záře.

Nebyl zrovna zběhlý v první pomoci, ale zranění křídel zvládl ošetřit poměrně snadno. Doufal, že se to bude hojit stejně dobře jako před lety, když je ošetřoval poprvé. Tenkrát to bylo u mnohem staršího člověka, ale věděl, že konstituce se věkem příliš neměnila. Nebo v to alespoň doufal. Když byl hotov, s prsty stále od krve si promnul spánky. Hlava mu třeštila jako při nejhorší vopici. A přesto nevěděl, jak ji vypnout. I proto popadl jeden ze svých hadrů na podlahu a utřel se do něj. Mladík spal na posteli a jeho křídla byla již skoro kompletně černá. Rozhodl se, že počká, dokud nebude proces hotov a potom odejde. Jeho hněv totiž stále potřeboval vybít. A to mohl jen na jediném místě. I proto se zatím svalil do křesla a hleděl na jeho třesoucí se tělo. Nemohl pro něj udělat víc. Vůbec netušil, co to Rafaela po tak dlouhé době napadlo.

Asi zapomněl, co se stalo tehdy. Vlastně on byl jediný důvod, proč svá křídla bývalý archanděl skrýval. Onu myšlenku se však pokoušel Abram zapudit a raději se soustředil na mladíka. Který mu tak moc připomínal jeho syna. A přesně to se stalo poslední kapkou, po které místnost opustil předčasně. Bouchl za sebou dveřmi a vstoupil do nejbližšího portálu. Připadalo mu, že se nemohl nadechnout.

Až když nohama vstoupila na pevnou zem a jeho tvář ovanul čerstvý vítr, jež v sobě nesl pozůstatky deště, teprve tehdy se pořádně nadechl. Mířil si to na jedno místo, které by v podstatě mohl nazvat i svým cvičištěm. Sice to pro nováčky bylo smrtelné, ale většina z nich to dokázala přežít. Abram se mírně pousmál a zamířil k místu, kde nechávali svoje meče. Předtím než hrobku s podivným znakem otevřel, tak se mírně pomodlil. Přeci jen to byl jeden z nich, i když nebyl natolik starý, aby si ho vůbec pamatoval.

„Díky kámo," hlesl směrem ke stále pootevřenému hrobu a zahladil za sebou stopy. Lidi by ho mohli považovat za vykradače hrobek, a to nyní opravdu nepotřeboval. Přehodil si meč i s dalšími věcmi ve vaku přes rameno a vydal se směrem své pomsty. Nyní už ho hnala jen čirá nenávist, kterou musel vybít na tvorech, kteří si lítost nezasloužili.

Zastavil se až na samotné hranici válečného území, kterému se většina lidí vyhýbala. I sám démon musel uznat, že cítil podivné vibrace. Nebylo divu, když se také jednalo o místo, kde se shromažďovaly všechny příšery. Kdysi by řekl, že být z Hellu byla sranda, ale nyní už to neplatilo. Musel být ten dobrý, dodržovat kodex, jež vznikl poté, co Rafael padl z nebe a místo něj se tam dostal Azazel. Ne tedy, že by ho měl nějak rád, ale aspoň ho měl pod dohledem. Stejně jako ostatní démoni.

Mírně se oklepal a z vaku vytáhl nejen meč, ale také dýky, které používal nejčastěji. Všechny pod jeho prsty rudě zazářily. Nebylo to žádným speciálním kovem, ale tím, že mu v žilách kolovala démonská krev, díky které mohl používat svá kouzla. To ho nyní nesmělo rozptýlit. Na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jakmile je znovu otevřel, jeho oči získaly svítivě modrý nádech. Nechal proudit svůj hněv celým tělem. Stačilo jen jediné. Vrhnout se vstříc netvorům, které bylo třeba zlikvidovat.