Abramův učeň cítil bolest, jako kdyby mu srdce pukalo. Ztrácel svého učitele a jejich pouto se přetrhlo. Jakmile bolest ustala, nahradilo ji prázdno. Takové, že mladík si myslel, že se zblázní. Vzhlédl a na polici bunkru našel velký střep. Neváhal ani minutu a řízl. Zbavoval se křídel stejně tak, jako to tehdy udělal Abram. Nezvládal to a doufal, že se mu mozek nerozpadne na milion částí. Nejednal s rozmyslem, ale také nebyl někdo, kdo by ho zastavil. I tak by ho viděli spíše jako zhrzeného mladíka, který se snaží zbavit se bolesti.

Ale i když křídla ležela opodál a záda se mu postupně hojila, necítil se o nic lépe. Nechtěl si sáhnout na život, minimálně ne v bunkru plném lidí, i proto přes veškerá varování vyběhl ven. Neměl už co ztratit. Když však viděl, co se s Hellem stalo, zpanikařil. Otáčel hlavou a hleděl na zatopené části lávou. Ten zbytek, který nebyl pod hladinou, se ztrácel v kouřových clonách, případně z nich zbyly jen rozvaliny. Na každém kroku cítil smrt. A to bez jediného pohledu na tekoucí krev. Najednou tušil, co se stalo. Rozběhl se a věřil svému instinktu. Jakmile se však začal přibližovat bitevnímu poli, ucítil silný závan smrti. Nevěděl, zda ho někdo následoval, ale cítil se, jako kdyby on sám krvácel. Což už nějakou chvíli nebyla pravda. Jeho schopnost uzdravovat se přebrala na chvíli kontrolu a nedovolila mu zemřít.

Zastavil se, aby nabral dech. Cítil něčí přítomnost za sebou, ale jeho pohled patřil jen scenérii před ním. Nejen kvůli běhu se mu nedostávalo vzduchu. Rozdrcené srdce mu říkalo, že byl na správném místě. Potřeboval se o tom však přesvědčit. Nejen proto se vydal vpřed.

Ještě chvíli však trvalo, než se dokázal dostat blíže. Jako bezkřídlé stvoření čelil novým překážkám. Které ho i tak nezastavily. Našel Abrama s Rafaelem. Tedy to, co z něj zůstávalo. Padlý anděl hleděl do země, neměl sílu pohlédnout na přicházejícího. V rukách třímal lahvičku, kterou nosili všichni u sebe, kdyby se něco takového jejich bližním přihodilo. Kdyby se Quinn pokusil pohnout, nejspíše by padl na zem. Kolem něj bylo až příliš rušivých elementů, ale on se dokázal soustředit jen na jednu. S každou vteřinou se cítil prázdnější. Stejně jako se ztrácelo Abramovo tělo.

Když se mladík rozhlédl, spatřil, že to stejné dělalo hodně lidí. Nabírali kousky duše, aby se na ně nezapomnělo. Každá svítila svou vlastní barvou. Tolik padlých. Jeho mysl to neuklidňovalo, právě naopak. Rozhodl se pro ten nejhorší osud, co jen šel. Navíc věděl, že již jednou zemřel. A nyní mohl následovat svého přítele a učitele v jedné osobě. Shledat se znovu s Abramem. Na druhé straně, pokud vůbec něco takového existovalo. A on věřil, že ano. I díky knihám, které v pokoji jeho mentor měl. Brin i jeho druhé vtělení se smísilo do jediného okamžiku. Obzvlášť když udělal poslední krok směrem do propasti, která nyní byla plná lávy. Nezavíral oči, nebál se. Věděl, že se dostane do dobrých rukou.

Navíc věděl, že jeho úkol byl splněn. Nebo v to alespoň doufal. Ve chvíli, kdy padal, už mu to však bylo jedno. Roztáhl ruce a nechal se nést rovnou na špičaté krápníky, které ležely až na samém dně.

„Uvidíme se doma, kamaráde." stihl říct v posledních chvilkách. Jeho myšlenky nepatřily pouze Abramovi, ale také lidem, které znal ještě jako Brin. Všechno s ním začalo, tak to mělo také skončit. Nemohl by žít jako pomatený v novém světě, kde by neviděl toho jediného, který ho zachránil. A předstírat? To radši smrt.

...

Rafael se chytl za srdce. V hlavě slyšel to poslední, co si Quinn myslel. Nemohl jej zastavit, nezůstávala mu na to síla. Najednou měl pocit, že ho všichni nechávali ve špatném snu. I přes třesoucí se ruce a bolest na hrudi musel dokončit to, co začal. Dlužil mu to. I když by se raději zhroutil na jeho tělo a oplakával ho. Což vyvolalo neposednou slzu, která padla do plnící se baňky. O které doufal, že ji nikdy nebude muset použít. Abram se ztrácel pomalu, jako kdyby vlastně ani nechtěl. Rafael ho naposledy pohladil po rozpadající se tváři a nabral poslední část jeho duše.

Jakmile zmizel úplně a zůstal po něm jen černý prach, věděl, že byl čas. Musel se vrátit do pozice vůdce, kterého ostatní potřebovali. Přetáhl si šňůrku od baňky přes hlavu, aby měl Abrama blízko. Opatrně se zvedl, ale jeho ztuhlé tělo protestovalo. Cítil podivnou slabost, kterou si nedokázal vysvětlit. Od té chvíle, co měl milovaného blízko srdci, doufal, že se to začne zlepšovat. I tak však musel udělat první krok směrem ke svým lidem. Nebo alespoň části, která přežila masakr.

Dal si načas, nyní už nemělo smysl někam spěchat. Hrozba byla zničena. Společně s plány a vizemi, které si někteří vysnili. To však byl úděl války. Ani kdyby všechno pomocí magie vrátili do původního stavu, nikdy to nevrátí duše, které již opustili jejich svět. Rafael pohlédl na seskupené lidi. Zhluboka se nadechl, ale jeho zrak se zaměřil na spoustu baněk, které se jim houpaly na krku. Sám se dotkl té své. Než však stihl promluvit, objevil se vedle něj jeho bratr. Lucifer mu položil ruku na rameno a kývl. Nakonec před něj předstoupil a rozhodl se zaujmout jeho místo. Aby Rafael mohl truchlit. Nebylo to obvyklé, aby Lucifer chodil takto potrhaný, a nejen na oblečení mu šla vidět únava.

„Dnes jsme dosáhli vítězství za obrovskou cenu. Naši milovaní padli za svobodu, kterou si ani nebudou moci užít," když svůj krátký monolog dokončil, luskl prsty. Všechny baňky se v jednu chvíli rozzářily. Netušil, jakou magií se mu to povedlo, ale Lucifer se při pohledu na rozličné barvy mírně pousmál. Viděl každého člověka, kterému patřila ona esence. Otočil se k Rafaelovi a pochopil, co se bratrovi stalo. I proto přešel k němu a objal ho.

„Naši milovaní nám zůstanou v srdci, stejně jejich sarkasmus," pošeptal mu Lucifer a poprvé donutil muže k malému úsměvu. Vzpomněl si na to, jaký Abram vlastně byl. Případně jaké by měl poznámky k této situaci.

Uběhlo několik dní, při kterých se všichni pokoušeli obnovit komunikaci se Zemí. Potřebovali vědět, jak na tom byli. Ale nedařilo se. Rafael se uchyloval do své pracovny, kam nikoho nepouštěl. Stále z peřiny cítil jeho vůni, bylo to jediné místo, kde si dovolil truchlit. I když by to měl být hlavní štáb. Mohl si na kůži namalovat runu zapomnění, ale tou by se nic nezměnilo. Navíc cítil změny, které přicházely. O kterých věděl, že nebudou příjemné. Pro nikoho z nich.

Jeho křídla začala bělat, prach na jeho krku změnil svou barvu na modř podobnou té, kterou měly Abramovy oči. Rafael ještě neotřel poslední slzy pro svého milovaného a musel připravit své lidi na návrat domů. Tedy pokud se mu tak dalo říkat, přeci jen jej už přes dvě stě let neviděl. Věděl, co to znamenalo a co musel udělat. A hlavně, že už nikdy neuslyší jeho smích. Musel se však tvářit jako lídr, kterým se po příchodu do Hellu stal. Nejen od smrti svého bratra Michaela. Siyany se rozhodla svou sestru odnést s sebou stejným způsobem jako Rafael Abrama. Většina padlých andělů měla na krku podobnou lahvičku. Jednalo se o poctu jejich mrtvým milovaným. Kouzlo, které vyvolal Lucifer na shromáždění stále fungovalo. Když se na padlé začalo myslet, baňka se zbarvila do jejich barev. Jako kdyby byli všichni pospolu.

Rafael s sebou neměl příliš věcí, ale to málo, které ano, patřilo spíše Abramovi. Především těch několik knih, které mu zatěžovaly záda. Nakonec vak položil na zem a ohlédl se na jeho současný domov. Jen za pár dní se jim povedlo obnovit spoustu z rozbitých budov. Navíc za poslední dvě dekády nic jiného neznal.

„V černé jsem byl větší fešák," prohlásil Rafael tiše, aby trochu rozvířil napjatou atmosféru. Neměl náladu na vtipy, ale tohle se naučil od Abrama. Sarkasmem zakrývat tu největší bolest, kterou jeho ztráta opravdu byla. A navíc to byla pravda, cítil se jako vykoupaný v Savu. Navíc každé místo, které zbělalo, začalo pálit. Jako kdyby mu Hell dával poslední sbohem.

„Tos rozhodně byl," ozvala se dívka za nimi. Pamatoval si ji, zastřelila jednoho z vlků, kteří otrávili Abrama a jeho skupinku. Podal jí dýku, kterou sebral ze země a kývl. Stačilo to jako poděkování za její činy. I když ona sama v boji někoho ztratila. Poznal to podle růžového prachu v lahvičce na jejím krku. Znal majitelku té esence. Nikdy však neměl tolik času si s ní promluvit. Což možná byla chyba.

Nyní stačilo jen vkročit do světelného mostu a těšit domů. Jenže většina už byla doma v Hellu. Otočil se na svého posledního bratra svírajícího dívku po jeho boku a kývl na něj.

„Chce se vám tam?" Padlo z Rafaelových úst, což nikdo nečekal. Viděl na druhé straně mostu Gabriela, nebo si to alespoň myslel. Azazel si myslel, že ho zabil. Ale nebylo tomu tak.

„Kdo chce jít, běžte. Andělé ani démoni už se nebudou dělit na špatné a dobré. Bojovali jsme bok po boku. Možnost volby si zasloužíme." Jakmile to dořekl, všiml si svého zmateného bratra. Ještě než se Lucifer dokázal odtrhnout, spatřil v jeho očích slzy. Nebylo divu, celých dvě stě let se držel zpátky a nyní mu z jeho milovaného zůstal jen modrý popel. I tak se však Rafael nevěděl rozhodnout. Pokud vstoupí do portálu, zanechá za sebou svůj život v Hellu. A pokud ne, už se do svého domova nikdy nevrátí.

Jakmile se však pokusil to slovo vyslovit, začal se mu zvedat žaludek. Už to tak nebral, jeho místo se nyní nacházelo v Hellu. I proto ze skupiny odcházejících vystoupil. Jakmile to udělal, jeho křídla získala opět černou barvu. Oddechl si, tentokrát to neprovázela taková bolest jako při první proměně. Pocítil nastupující pocit úlevy. Když však svýma jantarovýma očima vzhlédl, spatřil, že spousta z nich se také rozhodla zůstat. Někteří i tak prošli portálem, dokonce i někteří démoni následovali své milované do Nebe. Nezazlíval jim to, bylo to jejich rozhodnutí. Věděl, že Gabriel se o ně dobře postará. A když bude nejhůř, může si to kdykoliv jít zkontrolovat. Přeci jen stále měl v sobě obě krve.

Lucifer se k němu zezadu přiblížil a tentokrát na sebe neupozornil. Sledoval celou situaci jako kdyby se jednalo o nějaký film. Nevěřil svým očím, své touhy podívat se opět na nebesa však nebyla silnější. A to i když zahlédl kousek skrze most.

„Vypadá to, že budeme mít hodně práce, Lucifere," prohlásil Rafael bez jediného otočení. Cítil jeho přítomnost za sebou, i proto promluvil.

„Do koho bych se mohl navážet, kdybys mi fouknul? Navíc netuším, kam jsi schoval všechny zásoby mého oblíbeného pití. A to bych ti teda neodpustil."

I přes bolest v srdci se oba dokázali zasmát. Lucifer i tak myslel na svou matku, od které světu pomohl. Nevěděl však, co řeknou Semalionovi o jeho otci. Na toho zatím nikdo nepomyslel. Stále se nacházel v cele, která byla v podzemí. Netušil, co se dělo na povrchu Hellu. Snažil se vytrhnout ze svých pout, aby se pokusil zastavit bolest na hrudi. Blížil se stejné hraně bláznovství jako předtím Quinn. Vařila se v něm krev, ale mohl jen čekat, než mu někdo přijde říct, co se vlastně stalo.

Jeho čekání se nakonec vyplatilo. Ocelové dveře se otevřely a pustili dovnitř trochu světla. Dotyčný však zůstal stát ve stínu, ze kterého promluvil: „Tvůj otec a Brin jsou mrtví. Stejně tak jako Azazel a Lilith."

...

V Hellu a Nebi se začínalo vracet všechno do normálního poválečného stavu. Věděli, že než se všechno vrátí do normálu, tak to bude ještě trvat. Ale nikoho nenapadlo se podívat směrem k Zemi, navíc nebylo jak. Portály se jim zatím nepodařilo obnovit, potřebovalo by to síly obou stran. A oni netušili, zda tam vůbec ještě někdo zůstal. Navzdory tomu, že hlavní aktéři byli zabiti, nikdo to neřekl protivníkům řádu. Ti byli stvořeni k tomu, aby nadbytečné, což pro ně byli lidé, odstranili.

Ulice se plnily nejen těly obyčejných lidí, ale také nestvůr a členů řádů. Ti si nemohli nikoho zavolat na pomoc. Dorothea bojovala s nepřítelem jak jen mohla. Její lidé byli ochotni v boji padnout, ale to byla nepříjemná vidina, která ji budila z nočních můr plných mrtvých. Jenže netušila, zda vůbec zůstane někdo, kdo by si jejich oběť pamatoval. Navíc mezi normální lidi byly rozneseny zprávy o podivné nemoci. To jim mělo dát alespoň malou naději, že se schovají. Bojiště by tím pádem zůstalo prázdné. A to bylo přesně to, co zbytky řádu potřebovaly.

Unavená Dorothea otevřela záložní zbrojnici s tím, co měli pro stav nouze. O který se opravdu jednalo. Vytáhla kopii Michaelova meče, která se dědila z ředitele na jeho nástupce. Nebyl však obyčejný. Měl v sobě kousek z každého archanděla, dokonce i Lucifera. Jeho použití však mohlo majitele stát zdravý rozum. Což byla Dorothea ochotna riskovat. Pro přežití zbytku řádu a lidí ve městě, které měli ochraňovat.

Jednoho dne, když už si mysleli, že skutečně padnou, se většina příšer rozpadla. Stalo se tomu tak přesně ve chvíli, kdy se rudé nebe začalo zbravovat do svých klasických barev a slunce se vrátilo na oblohu. Nakonec onen meč nebyla nucena použít vícekrát. Jedno použití však mělo dopad na její tělo, čehož si všimla ve své pracovně. Pravá ruka jí mírně zčernala. Stačilo jí však zakrýt a vydat se za svými lidmi. Kteří měli konečně klid. Zakrvácení a zadýchaní lovci si konečně mohli oddechnout, i když jejich mozek z většiny zaplňoval smutek po padlých. Vyčištění oblohy jim však dávalo naději v lepší zítřek.

Až teprve po nějaké době zaslechli volání Hellu o opětovné propojení jejich míst. Tentokrát to však proběhlo bez dalších ztrát na životě, tedy kromě těch, které již byly učiněny.

I v neblahém osudu lze spatřit částečky světla,
a pokud nelze, je nutno si je vytvořit.

Abram