Dlouhou chvíli jsem ještě zůstal před domem Liama a promítal si v hlavě vše, co se právě stalo. Nedokázal jsem tomu uvěřit, nakonec jsem se však konečně uklidnil a vydal se dovnitř — za Liamem. Zajímalo mě, co všechno ví, co všechno mu Louis řekl, hlavně taky jak a kdy ho o tohle požádal. Měl jsem v hlavě až moc nezodpovězených otázek, na které jsem potřeboval odpověď.

„Konečně jsi tady?" Ozvalo se z domu, když jsem za sebou zavřel dveře a začal se zouvat. Vůbec jsem nevěděl, co bude dál, co budu dělat, jak to všechno bude a hlavně proč jsem u Liama. Proč — proč se to všechno stalo, všechna ta úzkost mě svírala víc a víc, a já měl pocit, že už ani nemůžu dýchat. Na chvíli jsem se zastavil, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Bylo to, jako by se ze světa vypařil všechen tak potřebný kyslík; točila se mi hlava.

Nevěděl jsem, co na to mám říct, co odpovědět, a tak jsem prostě zůstal tiše. Tašku jsem nechal u dveří a pomalu se vydal hledat Liama, kterého jsem našel v obýváku na gauči.

„Já jen chci říct, že tohle nebyl můj nápad, já jsem tohle nechtěl-" Snažil jsem se vysvětlit celou situaci, ale on mě přerušil.

„Harry, myslím, že nikdo z nás tohle nechtěl. Louis se prostě občas chová jako dítě, vezme si toho na sebe víc, než zvládne, a pak se nedokáže ovládat; vždy to posere. Já ho varoval, říkal jsem mu, že se nemá vracet do práce tak brzy, po tom — co se stalo. Jenže on mě nikdy neposlouchá, on nikdy neposlouchá, je naprosto paličatý a vždy si myslí, že všechno zvládne. Varoval jsem ho znovu, když jsem se dozvěděl, že si tě vezme k sobě. Říkal jsem mu, že to nezvládne, že na to ještě není připravený. Chápu, proč to udělal, chápu, že ji v tobě viděl a chápu, že ti chtěl pomoct, ale — tohle už bylo moc. On — on nikdy nedokázal oddělit pracovní život od toho osobního."

„Ty děláš, jako bys ty vždy dokázal oddělit pracovní život, od toho osobního!" Ozvalo se z druhé strany domu, načež jsem sebou polekaně trhl a snažil se najít původ toho hlasu.

„To je ale něco úplně- Říkal jsem ti, že nemáš poslouchat!" Snažil se ohradit, ale nakonec jen vykřikl tohle. Takhle zpětně musím říct, že je to vtipná vzpomínka.

„Jste oba stejní, vlastně jste jako bratři, to proto jste kamarádi už tak dlouho." Vydechl blonďatý chlapec, který se objevil ve dveřích do obýváku, s širokým úsměvem.

„No promiň! To není pravda, a ty to víš, já nejsem v ničem jako Louis. On vždy od problémů utíká-"

„Zatím co ty jim běžíš naproti, chápu, chápu." Smál se pobaveně. Došel až k Liamovým zádům, položil si ruce na jeho ramena a obdaroval mě velkým úsměvem.

„Já jsem Niall, jsme spolu s Liamem něco jako pár, vlastně spolu skoro žijeme, ale já bohužel ještě dodělávám školu v Irsku, takže tu nejsem vždy, jen občas, takže se nemusíš bát." Vysvětlil s úsměvem, vlastně se hodně usmíval.

„On je taky ten, co pořád mluví, takže se nemusíš bát toho, že by to mělo být nějak trapné, Niall se o to postará, je schopný mluvit úplně o čemkoliv."

„To není pravda." Procedil blonďák, Niall, mezi zuby a očividně silně stiskl Liamovo rameno, jelikož ten bolestně sykl a jeho ruku rychle oddělal, načež ji nepustil.

„Každopádně to, co udělal Louis, je pěkná prasárna, chová se jako debil, což on vždy najde nějaký způsob, jak ukázat, že je idiot." Pokroutil Niall nevěřícně hlavou.

„Ne vždycky, teda — on takový na mě nebyl, ne před tím."

„Myslíš, jakože před tím, než se s tebou vyspal?" Vyhrkl Niall, což mě docela zarazilo, nevěděl jsem, že už se z mého tajemství stalo naše tajemství.

„Promiň, Louis mi to řekl, a Niall vždy pozná, když se mu snažím lhát, nechtěl jsem mu to říct, jenže on vždy musí vědět všechno — a hlavně by se měl naučit držet jazyk za zuby, že?" Zatahal Liam za jeho ruku, kterou ještě stále držel ve svých rukou.

„No promiň, já to nemyslel zle, navíc jsem myslel, že na skupinovém sezení mají být lidi upřímní." Smál se pobaveně.

„Tohle ale není — skupinové sezení, vlastně bys tu ani neměl být, takže si pojď hezky sednout tady vedle mě a buď tiše, než tě vyhodím z domu."

„To bys neudělal." Konstatoval Niall, ale udělal přesně to, co mu řekl. Bylo to úsměvné, oni dva byli skvělý pár.

„To je ale další věc, o které s tebou chci mluvit, Harry — já odmítám být tvůj psychiatr, a to z jednoho prostého důvodu; protože ty psychiatra nepotřebuješ. Takže ano, já budu posílat každý měsíc email tvojí matce a papírově to tak můžeme zařídit, ale jinak budeme jen spolubydlící lomeno známí lomeno kamarádi, dobrá? Pomůžu ti, protože tohle Louis podělal, ale potřebuji i tvoji pomoc. Chci, aby sis zkusil najít práci, to je jediná moje podmínka toho, že tu zůstaneš, protože Louis z tebe dělá něco, co nejsi, podle mě jsi naprosto v pořádku Harry, a myslím, že toho dokážeš víc, než si myslíš. Takže chci, aby sis vážně zkusil najít práci a žít jako tvoji vrstevníci. Co na to říkáš?"

„Jo, já myslím, ano, to můžu udělat, chci to udělat, protože — jo. Souhlasím, a děkuji ti - vám, za všechno, a samozřejmě ti budu platit nějaký nájem, až si najdu práci, a prostě — prostě se omlouvám, že jsem tady. Pokusím se postavit na vlastní nohy a najít si nějaké bydlení, nebo něco takového."

„Dobře, myslím si, že se ti to bude líbit, ale nemusíš mít strach, o peníze tu nejde, tvůj pokoj byl stejně volný — pro hosty, a hlavně to nebyl tvůj nápad, nechci, aby sis myslel, že na tebe tlačíme, dobře? Zkus se dát do pořádku, a až se na to budeš cítit, prostě to zkus. Uvidíš, všechno to nějak půjde a my ti rádi se vším pomůžeme, zvládneš to."

Jen co to dořekl, okamžitě se mi v hlavě promítl sen, který se mi zdál předchozí noc. „Věř, že to zvládneš," řekla ona žena v mém snu. V tu chvíli se mi vybavil celý můj sen, bylo to šílené, netušil jsem, jestli to spolu mohlo nějak souviset; každopádně i přes to, že to bylo trochu strašidelné, to bylo hlavně hezké.

„Harry, dáš si kávu, nebo čaj? Mám dobré sušenky, které by ti mohly zvednout náladu, co ty na to?" Zeptal se mě po chvíli povídání Niall.

„Určitě si dám rád nějaký čaj, můžu ti s tím pomoct, jestli chceš." Nabídl jsem mu, ne jen ze slušnosti, ale možná i pro to, že v Liamově přítomnosti jsem byl pořád trochu nervózní, za to Niall působil tak mile a uvolněně, že jsem měl pocit, jako bychom se už dávno znali.

„Jasně, dáš si taky?" Otočil se i na Liama, který ho ale odmítl s tím, že si půjde něco vyřídit do pracovny, a že to určitě zvládneme společně sami. Byl jsem za to rád, ne že bych měl něco proti Liamovi, on vypadal jako dobrý chlap, dokonce bylo vidět, že se chová slušně a hezky i k Niallovi, z čehož jsem měl radost. On nebyl vůbec jako Louis, oni nebyli jako já a Louis, oni se očividně milovali, a drželi se za ruce, i když seděli přímo vedle sebe, byl tam stále ten nepatrný kontakt, který ukazoval tomu druhému, jak moc pro sebe znamenají. Dokonce než Liam odešel, chytil Nialla za bradu a dlouze ho políbil, a to šel jen do pracovny — ve stejném domě, jen jiná místnost. Tohle byl ten rozdíl mezi nimi a námi, my jsme nebyli jako oni, vlastně nevím, co jsme byli my s Louisem, protože on vždy dělal věci tak, jak se to hodilo jemu. Vždycky to začal a vypadalo to, že by z toho mohlo něco být, a pak z toho při první příležitosti vycouval.

„Jak jste se s Liamem —" nestihl jsem ani dokončit větu, když mi skočil do řeči.

„Poznali? Dali dohromady?" Nadzvedl obočí, když máčel čajový sáček ve svém hrnečku.

„No, jo."

„Vlastně to nemá daleko od toho, jak jste se poznali s Louisem vy. Měl jsem autonehodu, a Liam mi byl doporučen jako psychiatr, poté, co jsem se snažil řešit své problémy s psychologem, který na to však zdaleka nestačil. Poznali jsme se, já k němu chodil na sezení, a po nějaké době jsem si uvědomil, že z mojí strany je to něco víc, než jen pacient a psychiatr. Proto jsem se to pokusil ukončit, utnout veškerý náš kontakt, jenže Liam si našel online můj profil a kontaktoval mě tam. Zajímalo ho, co se stalo, já to samozřejmě nechtěl říct, protože to bylo hloupé, cítil jsem se hloupě, že jsem cítil něco k člověku, který mi měl pomoct. Nakonec jsme spolu zašli na kafe, nějak jsme si to vyříkali, on tehdy neřekl, že je to z jeho strany stejné, jen, že by se mnou chtěl zůstat v kontaktu, ne jako pacient a doktor, ale jako známí. Neměl jsem proč to odmítnout, věděl jsem, že se to může pěkně podělat, protože se mi líbí a něco k němu cítím, ale ukázalo se, že to nakonec nebudu já, kdo to podělá. Víš, znali jsme se už několik měsíců, jako známí, chodili spolu na kafe, na různá setkání, udržovali jsme kontakt, a pak v zimě jsme spolu jeli na hory. Měl to být nevinný výlet, s pár jeho přáteli, ale jak se ukázalo, Liam pro nás naplánoval něco jiného. Prvně řekl, že úplnou náhodou nikdo z jeho přátel nejel, ale já hned poznal, že lže, a že to už od začátku plánoval jako výlet jen pro nás dva. Byl slušný, nebyl ani moc rychlý, mohl jsem mít i svoji ložnici, ale tu jsme nakonec ani nevyužili, nebylo proč — já to pouto k němu cítil už dlouhou dobu, a když se vyslovil i on, nebyl důvod se držet zpátky. Od té doby jsme spolu tak nějak začali chodit, přespával jsem tady u něj, jenže pak jsem se zase musel vrátit do školy, a tak jsme dlouhou dobu udržovali vztah na dálku. Bylo to šílené, několik nocí jsem kvůli tomu probrečel, bylo to vážně těžké, ale nakonec jsme to překonali, a i když je to tak občas i teď, už to není tak dlouhá doba. Navíc si s Liamem věříme, takže už to pro mě není tak těžké, jako předtím. Už toho za sebou máme tolik a věřím, že tohle nás jen posiluje." Vyprávěl mi s úsměvem, u čaje se sušenkami, které mi během toho nabídl.

Přál jsem jim to, i když nějaká část mě jim to záviděla. Záviděl jsem jim to, že jim to vyšlo, a bylo mi líto toho, že já a Louis jsme neměli takový příběh, neměli jsme vlastně nic. Bylo tam hodně krásných vzpomínek, ale taky spousta chvilek, kdy se Louis choval jako idiot.

Nikdy jsme vlastně nebyli spolu, ani jsme spolu nerandili, byli jsme jen jako spolubydlící s výhodami, protože on chtěl všechny benefity vztahu, ale nechtěl vztah. Kdyby chtěl vztah, měl tolik příležitostí k tomu, se vyslovit, jenže ono to nešlo, ne dokud jsem byl u něj. Několikrát když jsme byli spolu, připadal jsem si, jako bychom už byli dlouho ve vztahu, možná i v manželství, jenže Louis mi vždycky připomněl, že nejsme, on to vždycky utnul, jako by to nakonec ani nechtěl. Na jednu stranu si nedokázal pomoct, a na druhou stranu se bál.

„Já vlastně nevím, co jsme s Louisem byli, nebyli jsme pár, i když jsme se tak často chovali. Víš, přišlo mi, že on chtěl jen společnost, víš, vědět, že o něj někdo stojí, a že by mě mohl mít, kdykoliv by chtěl, jenže nikdy mi neřekl, že by to vážně chtěl. Nikdy to neudělal doopravdy, nikdy jsme nebyli doopravdy ve vztahu, on nakonec vždy vycouval. Já vážně nevím, co jsem kdy pro Louise znamenal, protože on mi to nikdy neřekl, on nikdy neřekl, že by se mnou chtěl být a že mě nechce ztratit, nebo něco takového, abych věděl, na čem jsem. On tohle nikdy neudělal, byl tam ten kontakt, a byl na mě většinu času vážně hodný, a kupoval mi věci a všechno tohle, jenže — v poslední době; v poslední době se choval vážně divně, a já ani nevím proč, protože mi nikdy nic neřekl. Nikdy nic neřekl, a dopadlo to takhle. Ten poslední večer, zachránil jsem mu zadek, protože se šíleně opil na té slavnosti, kde byl i Liam, protože to vyhrál on a ne Louis, takže se opil a celou dobu mě ignoroval. Nakonec jsem ho odtamtud odtáhl a odvezl jsem nás k němu, i když nemám řidičák. On nějakou dobu spal, pak se probudil a chvíli jsme se bavili, a pak — se to stalo. Neměl jsem mu dovolit, aby to udělal, jenže já myslel — myslel jsem si, že se pak něco změní, že třeba to potom uvidí jinak a že možná pak budeme spolu jako pár, jenže hned jak jsem se vzbudil, Louis tam nebyl. Přišel mi jen říct, že se mám obléct, že jedeme do jeho kanceláře a že mi chce někoho představit, i když já se s Liamem seznámil už ten večer. O tom Louis ani neví, protože se po celou dobu bavil s kýmkoliv jiným, než se mnou. Louis s Liamem se o něčem bavili, a pak mi Louis prostě a jednoduše oznámil, že — podle jeho slov by bylo nejlepší, kdyby moji léčbu převzal Liam. To je vše, jen tak se mě chtěl zbavit, jako bych pro něj nic neznamenal, jako by to pro něj nic neznamenalo, nic z toho. Liam to odmítl a řekl, že bychom si to měli vyříkat, jenže my s Louisem od té doby nemluvili, zavezl mě zpátky k němu, já si sbalil své věci, zatímco on čekal v autě a odvezl mě k Liamovi. Já ani nevím, proč to udělal, protože kdybych se ho na to zeptal, rozbrečel bych se, a to jsem nemohl dovolit, nechtěl jsem ukázat, že mě tím ranil, nechtěl jsem mu ukázat, že vyhrál." Kroutil jsem hlavou se znechuceným výrazem.

„Nemyslím si, že vyhrál, Harry. Podle toho, co mi Liam říkal, Louis už si toho prožil vážně hodně, a pokud je to tak, jak si myslíme, Louis se jen bojí. Takže si nemyslím, že někdo vyhrál, i když chápu, že to co udělal, ti hodně ublížilo, a že se zachoval jako hajzl, to já vůbec nepopírám, a ani neříkám, že se s ním máš ještě někdy bavit, pokud nechceš, vůbec nechci, aby sis myslel, že ho teď nějak ospravedlňuji, nebo očisťuji od viny, tak to není. Jen bych rád poukázal na fakt, že se Louis zamiloval do Zoe, a žili spolu u něj vážně dlouho, takže když zemřela, Louis uvnitř zemřel s ní. Po její smrti měl dlouhou pauzu, vypadalo to, že už se nikdy nevrátí ke své staré práci, a lidi to chápali, všichni jsme si mysleli, že by to tak bylo nejlepší, protože Louis nebyl připravený. Když se vrátil do práce, bylo to moc brzy, on se s tím do teď nevyrovnal, dusí to celou dobu v sobě a myslí si, že to bude v pohodě, ale nebude. On ji nenechal jít, nenechal ji odejít, nechal si to všechno, nechal si to všechno doma, aby mu ji to stále připomínalo a utápěl se tam v tom. Liam mu říkal, že ji musí nechat jít, že se musí smířit s tím, že je pryč, a že už se nevrátí, jenže Louis to nedokázal. Takže pokud si jen představíš, jakou bolest to způsobilo Louisovi, když ji ztratil a s ní tak velký kus sebe, přijdeš taky na to, proč už nechce nikomu dát tu stejnou příležitost. Nechtěl tě znovu ztratit, bál se na tebe upnout, jako se upnul na ni, bál se do tebe zamilovat, jenže — Harry, podle mě si Louis nedokáže přiznat to, že se do tebe už dávno zamiloval, a právě teď — tě ztratil. On sám si zařídil to, čeho se nejvíc bál, že se stane." Vysvětlil mi, a já měl pocit, jako bych to celou dobu věděl, jenže bylo těžké to vidět, když mi Louis neustále ubližoval tím, že mě od sebe odstrkoval.

Byla to těžká situace, a já nevěděl, co bude dál, netušil jsem, co mám dělat dál. Ještě před chvílí byla moje hlava plná toho, jaký je Louis hajzl, že nechápu, jak mi to mohl udělat a že už ho nikdy nechci vidět, jenže když jsem si uvědomil, že to co řekl Niall, je nejspíš pravda, netušil jsem, co bude dál.

Nic z toho nezměnilo fakt, že Louis udělal to, co udělal, ale už jsem alespoň dokázal vidět důvod, proč to udělal. I když to bylo těžké, tomu uvěřit, že by to udělal jen proto, že se bál, i tak jsem si nebyl jistý, jestli s ním chci mít ještě někdy něco společného.

Nikdo mi totiž nemohl zaručit to, že se Louis někdy změní, protože já ho nemohl změnit, on se musel změnit sám, a to by prvně musel vidět všechny chyby, které udělal, pak se nad sebou zamyslet, a až pak se mohl nějakým způsobem změnit, což nebyl úkol na jedno odpoledne. Louis sám potřeboval pomoc s tím, nechat ji jít, a až se pustí minulosti, pak teprve si mohl užívat přítomnost a budoucnost s někým jiným, než s ní. Protože ona už tam pro něj nebyla, ona už ho nepotřebovala, nepotřebovala jeho lásku, protože už odešla, byla pryč a Louis si ten fakt musel uvědomit a přijmout ho. Musel ji nechat jít.

Nevěděl jsem, jestli sám Louis tohle ví, nebo jestli někdy vůbec bude schopný to vidět a být schopný to všechno změnit. Nic z toho jsem nemohl vědět a nikdo mi to ani nemohl zaručit, takže pokud jsem mu chtěl ještě dát šanci, musel jsem si být vědom toho, že by se nakonec mohlo stát to stejné, a že by mi znovu mohl ublížit. Musel jsem přijmout ten fakt, úplně stejně jako on a být připravený to zvládnout, pokud to udělá znovu. Netušil jsem, jestli se tomu riziku chci znovu vystavovat, ale pokud jsem chtěl s Louisem někdy mít plnohodnotný vztah, musel jsem to alespoň zkusit. Pokud..

----------------------------------------------------

Zas a opět mi po pul roce mrdá, a tak tu máte druhý díl ABDL2. 

Bylo mi az moc lito toho coveru :)) 

Tak snad se líbí!

A snad Vas to stale baví <3

Miluju to, i kdyz to tak nevypada, kdyz vzdy na pul roku umru :D 

Ale fakt to miluju, je to moje dite <3

Miluju Vas <3