„Jak se dnes cítíš?" zeptal se mě hned další sezení. Choval se, jako by bylo všechno v naprostém pořádku a my se znali už několik let. Nechápal jsem sice, k čemu mu tahle otázka bude, když ji zodpovím, ale rozhodl jsem se přistoupit na jeho hru a spolupracovat.

„Cítím se dobře, jako každý jiný den, v který se mnou matka nemluví. Je to fajn, mít od ní zase na chvíli klid." odpověděl jsem s úsměvem, který jsem ale nesměřoval jemu, nýbrž svým propleteným prstům. Nepoznával jsem se. Celou dobu jsem se naprosto přetvařoval, nevím proč, nechtěl jsem, aby poznal mé pravé já.

„A nechtěl bys mi něco říct o svém dětství? Co si třeba vybavíš jako první, když se řekne 'dětství'?" zeptal se mě po půl hodině, během které jsme si společně povídali.

Chtěl jsem něco odseknout, jako, že to není jeho věc, nebo že si nic nepamatuji, ale jen co to dořekl, se mi vybavila jedna z nejhorších vzpomínek.

Viděl jsem přímo před sebou, jak otec mlátí moji nevlastní matku, přičemž ji má ohnutou o gauč a znásilňuje ji. Brečela, samozřejmě, kdo by taky nebrečel, kdyby mu tak ubližoval jeho milovaný, ale já nic neudělal.

Dělal mi jistým způsobem dobře pohled na to, jak trpí, za to všechno, co mi kdy udělala; vrátilo se jí to, na což jsem čekal celou dobu. Už jsem tak nějak přestával věřit, že existuje nějaká spravedlnost, ale jak se ukázalo, i když trochu později, přeci jen. Karma vše vrátí.

„Harry? Jsi tu se mnou?" vnímal jsem jeho hlas, ale před očima měl pořád tu scénu. Možná, kdybych jí tehdy pomohl, nebyla by na mě taková.

„Harolde, poslouchej mě laskavě." ozval se znovu, což bylo jako naráz. Okamžité uvědomění toho, že stojí pár desítek centimetrů ode mě a sleduje mé vytřeštěné oči.

„Oh, jsi zpět." usmál se potěšeně a vydal se zpět ke svému křeslu, na kterém po celou dobu seděl.

„Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby tvá matka přišla příště s tebou a podepsala papíry k tomu, na čem jsme se společně dohodli, protože tohle nemá absolutně žádnou cenu. Za celou dobu co tu jsi, jsem nepoznal ani kousek z tvé osobnosti, protože jsi najednou někdo úplně jiný." kroutil nade mnou hlavou a já se snažil spojit si dvě a dvě dohromady, abych vůbec pochopil, o čem to mluví.

„Co tím jako chcete říct?" vyhrkl jsem vyděšeně, když mi začalo docházet, před čím mě doma matka varovala.

„Výtečné, vítejte, Harolde Stylesi, prosil bych si vaši nefalšovanou přítomnost po celou dobu sezení." pronesl sarkasticky.

„Nebudu u vás bydlet, na to okamžitě zapomeňte!" vykřikl jsem, aby si konečně uvědomil, že i já se dokážu hezky vybarvit, když je potřeba.

„Nevidím jinou možnost. Nemám díky svým stálým pacientům tolik času, kolik bych potřeboval, a tak si tě na nějakou dobu vezmu k sobě a budu sledovat tvé chování, po dobu mého volna."

„Ne." zakroutil jsem hlavou a frustrovaně se uchechtl, hned na to jsem se tiše zasmál a snažil se zadržet slzy, které se mi draly do očí. Nechtěl jsem, aby si mě někdo začal všímat, když jsem si zrovna zvykl na to, že jsem všem ukradený. Vyhovovalo mi to tak, potřeboval jsem mít nějaké soukromí a čas sám na sebe, což by zmizelo, kdybych se nastěhoval k němu.

„Nemáš bohužel na výběr." pokrčil rameny, jako by ho vůbec nezajímal můj názor a něco si dál čmáral do svých papírů.

„To bude pro dnešek vše, takže, jak jsem řekl, příště i s matkou, dobře?" nadzvedl obočí, jestli mu rozumím, na což jsem jen krátce kývl.

„Máš se jak dostat domů? Mohl bych tě svézt, vzhledem k tomu, jak venku prší." poukázal na velké okno za sebou a já si až v tu chvíli všiml, že opravdu prší.

„Matka na mě čeká dole."

„Vážně? To je skvělé." Spojil na chvíli s úsměvem ruce, načež začal vytahovat nějaké papíry. Až v tu chvíli mi došlo, co jsem to vlastně udělal.

„Dojdeš pro ni ty, nebo budu muset já?" pobídl mě po chvíli ticha a já se rozhodl, že tentokrát si prostě nenechám srát na hlavu.

„Dojdu pro ni." potvrdil jsem, rychle se zvedl a přímo vyběhl z jeho ordinace, která pro mě představovala mučírnu.

Nechal jsem tam sice svůj oblíbený svetr, ale za tu oběť to stálo, už jsem se tam prostě nemohl vrátit. Nechtěl jsem u něj bydlet, i kdyby to mělo být jen na měsíc, rozhodně jsem nehodlal bydlet u cizího člověka, o kterém jsem nic nevěděl.

„Můžeme jet." Zamumlal jsem rychle, abychom už byli konečně doma, což se vyplnilo a já o několik desítek minut později seděl na posteli ve svém pokoji. Pod svými volnými kraťasy jsem měl kytičkovanou plenku a v nich zapnuté své puntíkované bodyčko.

Zrovna jsem si povídal s Timothym, když začala matka vyřvávat mé jméno přes celý dům. V tu chvíli jsem z ní měl vážně strach, jelikož jsem ji ještě nikdy neslyšel křičet takhle hlasitě. Vyšla schody do patra a rozrazila dveře od mého pokoje, které jsem si myslel, že jsem zamknul.

„Ty zmetku! Okamžitě se zvedni, sbal si své věcí a táhni do auta, než ti nakopu prdel!" vykřikla, otevřela moji skříň, ignorujíc mé osobní věci a vytáhla velkou cestovní tašku, na které byly slunečnice.

„Cože? To mám jako bydlet na ulici?" zeptal jsem vyděšeně, nevěřil jsem, že by byla schopná to někdy opravdu udělat, i když o tom často mluvila.

„Ne, půjdeš k Tomlinsonovi, on už se o tebe postará a radím ti dobře, snaž se, nebo až se vrátíš, pošlu tě přímo na psychiatrii." zavrčela a následně odešla.

Nechala mě tam samotného se svými myšlenkami, které mi nedaly ani na chvíli pokoj. Neměl jsem na výběr, buď on, nebo psychiatrie, a tam jsem rozhodně nechtěl skončit, takže jsem si začal pomalu balit, dokud jsem neměl vše potřebné zabalené ve velké tašce.

„Máš tam všechno? Nehodlám se pro tebe vracet, takže se znovu zamysli, nebo budeš celou dobu bez toho." Upozornila mě, když zavřela kufr auta.

„Mám všechno." protočil jsem nad ní s povzdechem očima. Byla vážně otravná, a to jen kvůli tomu idiotovi. Zajímalo mě, jak se to sakra dozvěděla, ale rozhodně jsem neměl v plánu se jí na to ptát.

______________________________________

Myslím, že není co dodat, snad se líbilo :)