„Vím, že nespíš." Špitl Louis těsně u mého ucha, uprostřed noci. Očividně ani jeden z nás nemohl spát, i když jsme se o to dlouho snažili. Já alespoň předstíral a tiše nehybně ležel, ale Louis? Ten se neustále převaloval, až si nakonec zapnul notebook a nejspíš pracoval. Netuším, jak dlouho jsme tam tak leželi, už jsem se příšerně nudil, zkoušel jsem dokonce i počítat ovečky, ale nic z toho nezabralo.

Zkrátka jsem měl vztek, ale ne takový ten agresivní, spíš vnitřní nesoulad s tím, co Louis udělal. Byl jsem na něj za to naštvaný, i když vlastně jen dodržel to, co slíbil, že se mezi námi už nic podobného nestane, v tom případě jsem ale nechápal, proč mě neustále provokuje.

„Proč předstíráš spánek?" Dodal těsně na to, ani mě pomalu nenechal se vzpamatovat z toho, že o mně nejspíš celou dobu ví – tedy, že celou dobu ví, že nespím. Cítil jsem se poněkud trapně, myslel jsem, že jsou mé herecké výkony natolik dobré, že vážně uvěřil tomu, že spím.

„Proč si se mnou neustále hraješ?" Oplatil jsem mu uštěpačně, možná až příliš rychle a hrubě, než jsem se stačil vzpamatovat a pořádně promyslet to, co se právě chystám vypustit z úst. Byl jsem rád, za to, že jsem to řekl, to ano, leželo mi to na jazyku už nějakou tu hodinku, ale i tak to byl šok.

„To že dělám?" Nadzvedl obočí, když se naše pohledy konečně setkaly. Otočil jsem se k němu, abych mu tak viděl do obličeje, nemělo cenu dál předstírat spánek, když už mě nachytal.

„A ne? Neustále na mě saháš, líbáš mě, snažíš se mě vzrušit, a pak to ukončíš. Proč to děláš? Čeho tím chceš docílit?" Snažil jsem se objasnit, co tím mám na mysli.

„O tom se teď nechci bavit." Utnul z ničeho nic celou debatu, aniž by se mi pokusil něco vysvětlit.

„Ale-" Pokusil jsem se rychle namítnout, což se mi bohužel nepodařilo, když mi Louis hned na to skočil do řeči.

„Alespoň pro tentokrát to respektuj." Pokáral mě, jako bych byl malé dítě, které mělo velký průšvih a stále provokovalo. Nic jsem mu na to neřekl, nechtěl jsem s ním vůbec mluvit, když mi nedokázal odpovědět na otázky, na které jsem se ho ptal.

„Chci, aby si se mnou šel na jeden večírek, jde o mého dlouhodobého přítele, dostane ocenění ve svém oboru a chce, abych u toho byl, jenže já tam nevydržím, pokud tam se mnou nebudeš ty." Změnil téma, jako by o nic nešlo.

Chtěl jsem mu nějak naštvaně odseknout, chtěl jsem se na něj vykašlat, zasloužil by si to, alespoň by se nad sebou pro příště zamyslel, ale nemohl jsem mu to udělat. Nemohl jsem ho jen tak odbýt, nedokázal jsem to.

„Kdy?" Zeptal jsem se rezignovaně.

„Zítra."

„Zítra?" Zeptal jsem se šokovaně.

„Vím o tom už nějaký pátek, ale nevěděl jsem, jestli tam vůbec půjdu, tak jsem tě nechtěl zbytečně otravovat."

„Proč jsi tam nechtěl jít?" Zajímalo mě.

„Já copak řekl, že jsem tam nechtěl jít?" Podivil se.

„Jde to na tobě poznat, nechce se ti tam ani teď, proto sebou bereš mě, abych tě zabavil."

„Jsi chytřejší, než jsem si myslel."

„Takže?" Nadzvedl jsem nekompromisně obočí.

„Tu cenu jsem měl dostat buď já, nebo on, a i když mu to přeji, ta cena značí můj neúspěch. Ta cena, je ukázka toho, že jsem ve své práci nebyl dost dobrý na to, abych si ji zasloužil."

„Vždyť je to jen nějaká blbá cena, nikdo z nich pravděpodobně ani neví, jak dobře svoji práci odvádíš. Koho zajímá nějaká cena? Myslíš, že půjdeš mezi lidi, ukážeš jim tu cenu a oni si tě budou více vážit? Ne. Až skončí celá ta slavnost a předání ceny, nikoho už nebude zajímat, tak proč ti na tom tak záleží?"

„Nejspíš z principu, jsme s Liamem jako malí kluci a vím, že vždy, když bude mít příležitost, mi připomene, kdo ji vyhrál. Že to on byl lepší, že on má doma cenu, kterou jsem mohl získat, že to on je lepší."

„Nikdo není lepší. Pokud odvádíš svoji práci dobře, pokud pomáháš lidem, pokud jsou s tebou spokojení, jak ti může někdo jen tak říct, že je lepší než ty? Nikdo nebyl u toho, když jsi těm lidem pomohl, nikdo nebyl u toho, když jsi pomohl mně. Nikdo nevidí, jak moc mě podporuješ a jak dobře se o mě staráš, to nikdo nevidí. Tak co vůbec ta cena znamená?"

„Asi je těžké to pochopit, ale až tam zítra budu, lidé budou koukat na Liama a poté na mě, budou sice oslavovat jeho úspěch, ale hlavně — každý uvidí můj neúspěch."

„Podle mě to bereš až moc osobně, přestaň to brát jako soutěž, není vám deset, tohle není žádná hloupá soutěž, jasný? Koukni se třeba na herce. Kolik je jich nominovaných na cenu, a pak jich vyhraje kolik? Tři, nebo pět? A co ti ostatní? Budou si celý rok, při každém natáčení říkat, že jsou špatní herci? Ne, protože vždy bude někdo lepší, než jsi ty, ale to rozhodně neznamená, že jsi špatný. Máš jen možnost se stále zlepšovat, někam se posouvat, nemůžeš být přeci hned nejlepší, takhle to nefunguje."

„Já vím, zlato, děkuji, jsi roztomilý, ale máš pravdu. Vím, že je to dětinské, pokusím se trochu více ovládat." Povzdechl si, přičemž mě jemně pohladil ve vlasech.

„Máš můj respekt, Louisi, a určitě i respekt ostatních lidí, kteří tě znají, to je přece víc, než nějaká cena."

„Toho si vážím." Usmál se na mě upřímně, načež si mě k sobě o něco více přitulil. Nechtěl jsem to dělat znovu, nechtěl jsem, aby si se mnou hrál a já do toho víc a víc padal, ale i přes to jsem se nechal.

_

Ráno jsem vstal dříve, netuším proč, neměl jsem nastaveného budíka, ale napadlo mě, že bych mohl Louisovi udělat radost a vytvořit mu jeho vlastní cenu, ode mě. Věděl jsem, že to nebude to stejné, ale neměl jsem co jiného na práci, tak jsem se pustil do výroby jeho vlastní ceny.

Netušil jsem, jak bude vypadat ta jejich, ale já vytvořil něco, co se podobalo medaili. Hodně, hodně třpytivé medaili, byla růžová, ani netuším proč, možná proto, že růžové třpytky jsem našel jako první.

Celkem se mi to líbilo, nevypadalo to zase tak strašně, jak jsem si myslel. Jasně, nebyla to žádná oficiální úžasná cena, ale bylo to myšleno v dobrém a vytvořeno od srdce.

„Co tu děláš?" Překvapil mě Louis, když už jsem ji měl hotovou a docela pyšně si ji prohlížel. Byla docela tlustá, a přesto lehká, takže ji mohl mít po celou tu dobu u sebe.

„Vytvořil jsem ti tvoji vlastní cenu." Ukázal jsem mu ji, s pyšným úsměvem, načež si ji ode mě Louis ihned převzal.

„To je vážně pro mě?" Zeptal se, se širokým úsměvem, když si ji ze všech stran prohlížel.

„Ano, můžeš si ji vzít s sebou, tajně, jen abys měl dobrý pocit, abys na ni mohl myslet, víš, že prostě — máš vlastní cenu." Snažil jsem se to nějak obhájit, i když mi to moc nešlo.

„Chápu, je to od tebe moc hezké, děkuji, Hazz." Políbil mě na čelo, načež si mě stáhl do velkého objetí.

„Jen nechci, abys byl zklamaný." Zašeptal jsem po chvíli šeptem

„S tímhle? Jak bych mohl, tohle rozhodně dá té jejich ceně na frak. Kde se na tohle hrabe nějaká jejich cena." Utahoval si z toho, ale bylo vidět, že ho to i tak potěšilo.

_

Louis nás vzal do města, kde jsme se společně prošli, nakoupili nějaké potřebné věci domů, skočili si na pozdní oběd a nakonec jsme namířili k němu, do jeho oficiální pracovny, kde pro nás měl úplně nové obleky, které prý zařídil den předtím. Netušil jsem, jak dokázal vybrat velikost, která mi přesně pasovala, ale raději jsem se neptal, odpověď by mě totiž nejspíš znepokojila.

Byl to úplně obyčejný večerní oblek v černé barvě, opravdu pěkný a elegantní, vypadal jsem v něm jako někdo úplně jiný, ale chápal jsem, že na takové akce se to nosí. Oběma nám slušely, měli jsme nejspíš ten stejný, jen v jiné velikosti, což zapříčinilo, že jsme vypadali trochu jako bratři, nebo možná, jako bychom měli svatbu? Až příliš jsem nad tím přemýšlel.

Hlavní pro mě bylo, že si Louis schoval cenu, kterou ode mě dostal, do vnitřní kapsy saka, aby ji měl po celou dobu u sebe, což bylo vážně milé, vážil jsem si toho.

_

Celý zbytek odpoledne se pak ale bohužel choval divně. Jen co jsme se dostavili na onu slavnost, či co to bylo, se začal chovat divně. Nebyl šťastný, jako ostatní, nebyl ale ani naštvaný, nebo nešťastný, spíš jako by byl z něčeho nervózní. Choval se jako někdo úplně jiný, jako by to ani nebyl on, což na tom všem bylo asi nejvíce zvláštní.

Stále opakoval, že je v pohodě, že to bude v pohodě, že se není čeho bát a mám se chovat, jako by se nic nedělo, přičemž jediný, kdo se choval jako naprostý magor, byl Louis. Chtěl jsem odejít, vážně jsem měl chuť se sbalit a prostě odejít. Zavolat si taxi a nechat ho tam, jenže já nemohl. Když jsem se na něj podíval, viděl jsem sebe, když se něco dělo a já se snažil dělat, že se nic neděje. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat napospas alkoholu a všem těm lidem.

„Už bys neměl pít." Upozornil jsem ho, když se jeho dočasná společnice šla přivítat s lidmi, kteří právě dorazili a já tak měl čas Louise varovat. Věděl jsem, že se stane něco špatného, cítil jsem to v kostech, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to stane až u nás doma.

„Co to povídáš, Harry. Já budu v pohodě, nemusíš mít starost." Mávl nade mnou rukou, přičemž zopakoval větu, kterou řekl za celý večer už tak desetkrát, a to vše teprve začínalo.

Netušil jsem, co mám dělat; na jedné straně stál Louis, který do sebe klopil jedno šampaňské za druhým, a na druhé – já. Nikoho jsem tam neznal, motala se mi z toho všeho hlava a měl jsem pocit, že brzy budu zvracet, i když jsem v sobě žádný alkohol neměl, na rozdíl od Louise, který si mě ani nevšímal, jemně pohupoval svými boky do rytmu tiché hudby a při tom se dál bavil s novými lidmi.

Připadal jsem si tak osaměle a zrazeně, když mě tam nechal samotného a sám se bavil s ostatními, jako bych vůbec neexistoval. Snažil jsem si namlouvat, že za to může alkohol, že kdyby byl střízlivý, tohle by mi nikdy neudělal. Kdo ví, jestli jsem tomu opravdu věřil, nebo se jen snažil uklidnit, abych z toho všeho nedostal záchvat.

Rozhodl jsem se, že ještě nějakou chvíli počkám, a tak jsem se posadil k našemu stolu, kde to všechno mělo vypuknout, až se lidé usadí, ale zatím jsem byl skoro jediný, kdo už seděl.

Nevadilo mi to, byl jsem rád sám, i když na mě všichni koukali, jako bych nebyl normální a já vážně nebyl. Normální by bylo, kdybych odešel a nechal tam Louise, aby se o svůj osud postaral sám, jenže já ho chtěl chránit a pomáhat mu, aby si to před těmi lidmi nepodělal, jelikož by to vážně uškodilo jeho práci. A to, i přes to, že mě ignoroval, jsem prostě nemohl nechat dopustit.

_

Uběhla hodina. Louis už v sobě měl asi tak deset sklenic a na celé kolo se smál špatným vtipům lidí, kteří mu dělali společnost. Měl jsem chuť ho konečně chytit za ruku a dotáhnout pryč, i když by to vypadalo divně, Louis už byl v takové náladě, že by se v klidu nechal.

Přísahal bych, že by se, se mnou ještě začal bavit a smát se všemu, co bych řekl, i kdyby to nebyl vtip.

Pomalu se schylovalo k tomu nejhoršímu, kdy opilý Louis měl pronést svoji předem připravenou řeč, ve které měl svému kolegovi pogratulovat, ale zatím to vypadalo tak, že spíš pozvrací pódium, než aby ze sebe dostal nějakou řeč, a tak jsem se rozhodl konat, i když jsem věděl, že musím být velmi opatrný, pokud se ho chci zbavit a zachránit mu tak krk. Opatrně jsem se zvedl ze židle, na které jsem seděl už nějakou tu chvíli a nepozorovaně se připojil k Louisově skupince.

Ten samozřejmě dělal takové hlouposti a vyprávěl tak špatné vtipy, že se prostě nikdo neudržel a museli se smát, jako by v sobě měli nějakou drogu.

„Prosím, omluvte nás na moment, musíme si ještě něco zařídit." Promluvil jsem zdvořile, chytil svoji oběť, kterou se stal Louis Tomlinson a po jejich souhlasu ho rychle odvlekl pryč z místnosti, než začne křičet, že tam chce zůstat se svými přáteli.

„Co to děláš? Harolde, já jsem se tam bavil se svými přáteli! Kde jsi vůbec celou dobu byl ty?" Zeptal se nechápavě, jako by si teprve uvědomil, že jsem s ním celou tu dobu nebyl.

„Představ si to, měl jsem chuť odejít domů hned na začátku, ale zůstal jsem tu kvůli tobě. Nemohl jsem tě nechat udělat nějakou blbost, a tak tě zachraňuji. Věř mi, i když se ti to teď možná zdá jako špatný nápad, zítra mi poděkuješ." Povzdechl jsem si, když jsem ho dostal až k autu a začal prohledávat vnitřní kapsy jeho saka, abych vytáhl klíče od auta.

„Nikdy jsem si nevšiml, že máš tak krásný oči." Zašeptal najednou tak blízko, až jsem mohl cítit jeho dech, který lehce páchl alkoholem.

„Co jsi to říkal?" Podivil jsem se ihned, ale on, jako by zapomněl, co vlastně řekl a začal se nekontrolovatelně smát.

„Ty jsi vážně opilý." Pokroutil jsem nad ním hlavou a otevřel mu dveře od auta, aby mohl nastoupit dovnitř.

„Já jsem Louis." Připomněl mi, jako bych ho snad neznal a opět se začal smát.

_

Bylo to neuvěřitelné, pomalu jsem ani nevěděl, co dělám, málem jsem několikrát naboural, nebo sjel ze silnice, ale nakonec, k mému překvapení, jsem nás oba dva dostal v pořádku domů. Naštěstí jsme nikde nepotkali policii, a tak jsem nechal auto před domem a vzal Louise opatrně dovnitř.

Ten byl samozřejmě úplně mimo, nedokázal pomalu ani chodil, natož aby vydržel chvíli v klidu stát, málem jsme se ani nedostali dovnitř, jelikož jsem ho musel neustále podpírat a zároveň ho od sebe odstrkovat, protože se mi v jednu chvíli pokoušel svléknout triko a když se mu to nepovedlo, vydal se níž. Naštěstí byl až příliš opilý na to, aby se mezi námi něco stalo.

To se ale bohužel mělo velice brzy změnit.

___________________________

Snad se líbilo! ♥️

Kdyžtak se omlouvám za chyby, ale přijde mi, že můj nový word jaksi vůbec neopravuje y/i a je tak trochu úplně k hovnu, takže pokud tam něco bude, tak mě můžete klidně upozornit. :D

Co si o tom myslíte?

A co myslíte, že se stane? 😏

Užijte si zbytek večera, dnešní den je speciální. ✨