Koukal jsem zrovna na nějaký ranní dětský pořád, který běžel v televizi, když se ke mně připojil i Louis, v obleku a kravatě. Většinou chodil v civilním, ale jednou za čas odcházel takhle upravený, jako by šlo o nějakou vážnou věc.

Nezajímal jsem se, Louis mi vždy řekl, že stejně tak, jako on nikde nemluví o mně, nesmí on nikde mluvit o ostatních, a já to chápal. Vážil jsem si ho za to, že opravdu dokázal udržet všechna ta tajemství v sobě.

Bylo mi jasné, že existují lidé, u kterých nezůstane nic jen u nich, většinou se vše dostane dál alespoň o jeden pár uší, ale u něj? On neměl potřebu pomlouvat a rozebírat životy druhých.

Byl tam jen od toho, aby jim pomohl, a na to bohatě stačil sám. Neměl žádné své komplexy, aby si je musel léčit na lidech ze svého okolí, a přesně to se mi na něm líbilo. Přál jsem si, aby bylo více takových lidí, jako byl on.

Přisedl si ke mně na pohovku, zrovna jsem žvýkal poslední sousto své snídaně, když na mě promluvil; „Která ruka, levá, nebo pravá?"

Do té doby jsem mu nevěnoval příliš velkou pozornost, ale jakmile řekl tohle, můj zrak se přesunul jen na něj. Věděl jsem, o co jde, nedělal to sice často, ale jednou za čas pro mě měl nějaké to překvapení, a tohle byl způsob, kterým mi ho vždy podával.

Na kratičkou sekundu jsem se zamyslel, načež jsem rychle vykřikl, že levou, jako by mi snad měl někam utéct, kdybych přemýšlel ještě o chvíli déle. Zajímalo mě, co to bude, opravdu moc, a on to moc dobře věděl, ale i přesto mě musel napínat.

„Určitě?" Nadzvedl s úšklebkem obočí. Věděl, že si budu stát za svým a stejně to vždy udělal, jako by ho bavilo mě provokovat.

„Ano!" Vykřikl jsem s lehkým smíchem.

„Co když je ale v pravé ruc-" Nestihl to ani doříct, když jsem ho přerušil.

„Louisi!" Okřikl jsem ho pobaveně, vážně to musel vždy zbytečně protáhnout, jen aby viděl, jak moc jsem napjatý.

„Dobře, dobře." Zasmál se krátce a konečně ke mně natáhl ruku s novými omalovánkami. Překvapeně jsem vypískl, když jsem je dostal do rukou, načež jsem mu ihned začal děkovat.

Věděl, že tímhle mi udělá radost, i kdybych nechtěl, musel jsem přiznat, že to byla dobrá taktika, dát mi dárek, aby pak mohl bez problémů odejít. Většinou jsem byl malinko naštvaný, ne na něj, ve skutečnosti to byl smutek, nechtěl jsem být doma sám, i přes to, že jsem chápal, že musí stále pracovat.

Nechtěl jsem být neslušný, nevychovaný, nebo rozmazlený, tak to vůbec nebylo, jen jsem byl zkrátka raději, když Louis mohl být se mnou. Nechtěl jsem ho půjčovat nikomu jinému, i když vlastně nebyl ani můj, jenže já to bral, jako by byl. Jen a jen můj.

„Vážně, moc děkuji." Zašeptal jsem v jeho náruči, do které si mě přivinul hned poté, co jsem mu radostí skočil kolem krku. Ani nespočítám, kolikrát jsem to slovo už řekl, ale měl jsem opravdu velkou radost, byť se to mohlo zdát jako maličkost, pro mě to znamenalo hodně.

„Máš vždy takovou radost, že si říkám, že jsem ani tu druhou věc kupovat nemusel, tobě by bohatě stačilo jen tohle." Konstatoval se širokým úsměvem, načež mi teprve došlo, co právě řekl.

Byl jsem jako štěně, které čekalo na pamlsek, snažil jsem se vypadat co nejvíce nevinně, abych ho tak obměkčil a dostal i druhou věc, kterou zmínil.

„Tady máš, prosimtě." Pohladil mě po zádech, když ukázal i druhou ruku, ve které se skrývaly úplně nové pastelky. Měl jsem jich sice už několik, ale takových potřeb na malování nebylo nikdy dost a Louis to věděl.

Ještě několikrát jsem mu upřímně šťastně poděkoval, když mě položil zpět na sedačku a nechal mě, si pomalu prohlížet všechny obrázky. Bylo těžké vybrat, který bych chtěl vykreslit jako první, bylo jich tolik a byly tak krásné. Dinosauří omalovánky byly mé oblíbené, hlavně pokud šlo o dětskou verzi dinosaurů, ti byli ještě roztomilejší.

„Už budu muset jít, tak buď opatrný, znáš to, říkám ti to vždy, neotevírej vlkovi, ani nikomu jinému, já mám své klíče, takže pokud bude někdo zvonit, neotevírej, dobře?" Pohladil mě po hlavě, načež tam chvíli ještě svoji ruku nechal položenou.

„Já vím, Louisi, říkáš mi to vždy, nebudu nikomu otevírat, rozumím, budu opatrný, nebudu dělat věci, které nesmím, nebudu dělat nic nebezpečného, pamatuji si to." Připomenul jsem mu s křivým úsměvem, věděl, že to nemyslím nijak špatně.

„Tak tu buď hodný." Zašeptal blízko mého ucha a následně mě políbil na tvář, ani jsem si nevšiml, kdy se přiblížil tak blízko. Byl jsem v sekundě celý červený, načež jsem ho konečně nechal odejít, i když to vypadalo, že ani jemu samotnému se pomalu nikam nechce.

Seděl jsem u stolu na zemi, vymalovával jsem si vybraný obrázek a soustředil se na to, jako by šlo o šíleně důležitou věc, což v podstatě šlo, ale spíš jen pro mě, nikdo jiný by to tak nebral. Chtěl jsem to mít krásné, rovné, přesně uvnitř políčka, aby na mě byl Louis pyšný.

Pobrukoval jsem si u toho neznámou melodii, televizní pořad zapomenutý někde daleko ode mě, byl jsem ve své krásné bublince. Jen já a omalovánky, jen já a dárek od Louise, jen já a pastelky, jen já a kreslení, nic jiného mě nezajímalo.

Byl jsem do toho tak zažraný, že jsem sebou leknutím trhl, když se ozval klíček v zámku. Na malinkou chvíli jsem se lekl, že je to někdo jiný, ale naštěstí se za chvíli ve dveřích od obývacího pokoje objevil Louis, nevypadal ale vůbec tak dobře a svěže, jako když odcházel.

Nechal jsem být ten fakt, že jsem si nejspíš něco přes dvě hodiny kreslil, aniž bych si byl vědom času, a zabýval se spíš tím, co se mu stalo. Chtěl jsem se zeptat, už — už jsem se nadechoval, když mě předběhl Louis s lehce hrubým tónem.

„Budu nahoře, tak mě nehledej." Promluvil, jen co se svlékl u dveří a pokračoval ke schodům.

„Lou, nechceš ukázat, co jsem nakreslil?" Zastavil jsem ho v půli cesty svojí otázkou. Věděl jsem, že je něco špatně, ale snažil jsem se dělat, jako by nic.

„Omlouvám se, zlatíčko, ale teď ne, jsem — jsem naštvaný a nechci, abych si to vylil na tobě, nechci ti tímhle ublížit, tak prosím, slib mi, že se ode mě dnes budeš držet co nejdál." Požádal mě, a aniž by čekal na můj souhlas, odešel rázným krokem do ložnice.

Nezapomněl ani na obvyklé třísknutí s dveřmi, díky kterému jsem sebou lehce trhl. Nebyl jsem ten nejlepší na uklidňování lidí, vlastně jsem se jistým způsobem bál, když byl někdo naštvaný, neměl jsem rád křik, ani hlasité rány, ale nechtěl jsem, aby se trápil sám.

Netušil jsem, o co jde, co se stalo, nebo jak bych ho mohl nejlépe uklidnit, neměl jsem nejmenší ponětí, co se v takových chvílích dělá, a tak jsem se rozhodl problém řešit po svém.

Rychle jsem se vydal do kuchyně, postavil jsem vodu na čaj, připravil Louisův oblíbený hrníček, nachystal do něj sáček s jeho oblíbeným čajem a mezi tím, co se vařila voda, jsem se posadil ke stolu a rozdělil si vlásky na polovinu.

Snažil jsem se, jak nejvíc jsem mohl, sám jsem si nikdy moc neuměl plést copánky, ale ze mě neznámého důvodu, jsem si myslel, že když budu vypadat pěkně, Louis na mě nebude zlý a možná ho to dokonce malinko obměkčí.

Začal jsem levou stranou, rychle jsem přes sebe přehazoval všechny tři pramínky, přičemž jsem se snažil vypadat co nejlépe, i když bylo předem jasné, že výsledek bude katastrofální.

Neměl jsem ani připravené žádné gumičky, takže jsem poté cupital po celém obýváku a hledal nějakou, abych s ní mohl uzavřít své mistrovské dílo. Samozřejmě, když člověk onu věc nepotřebuje, má ji stále na očích, a když ji hledá, nemůže ji najít, takže jsem díky zákonu schválnosti skončil s tím, že možná, když se nebudu moc hýbat, udrží copánky samy svůj tvar.

Po prvním copánku jsem zalil čaj vodou, která mezi tím vyvřela, a nechal louhovat pytlíček s bylinkami, které byly uvnitř něj.

Přesunul jsem se na druhý copánek, který nebyl o moc lepší, protože jsem sám sobě nedokázal zaplétat copánky přímo od hlavy, ale jen z těch vlasů, které už trčely volně, dál od hlavy.

Musel jsem vypadat vtipně, opravdu jsem v tom nebyl nejlepší, ani slovo nejhorší to dost nevystihovalo.

Vyhodil jsem sáček s bylinkami, vzal hrníček s čajem, v obýváku pod televizí jsem vytáhl svoji oblíbenou knížku a namířil si to přímo do jeho ložnice.

Věděl jsem, co mi říkal, o co mě prakticky žádal, ale já mu nedal žádný slib, nechtěl jsem, aby se trápil, nechtěl jsem ho v tom nechávat samotného, a tak jsem se zkrátka vydal za ním.

Tiše jsem zaklepal a opatrně otevřel dveře, abych mohl nakouknout dovnitř a zjistit, že uvnitř nikdo není. Přesně v tu stejnou chvíli jsem za sebou uslyšel kroky, až moc prudce jsem se otočil a když jsem zjistil, že byl tak blízko, že bych nás oba polil, ucukl jsem rukou co nejdál od nás, tak prudce, že se skoro všechen čaj vylil.

Většina stekla po mé dlani, kterou jsem už jen křečovitě svíral hrneček, abych ještě navíc nerozbil i jeho oblíbený hrneček, protože to už by mě nejspíš na místě zabil.

Louis byl už tak celý mimo, naštvaným pohledem mapoval celou moji tvář, načež mi vytrhl možná až příliš prudce, hrnek z ruky, položil ho na komodu, která stála nedaleko nás a aniž by na mě bral nějaké ohledy, stiskl silně moji nejspíš lehce opařenou dlaň a táhl mě za sebou do koupelny.

Tiše jsem vypískl, načež jsem se pokusil Louise několikrát slovně zastavit, bohužel, bezvýznamně. Věděl jsem, že to byla jen a jen má chyba, on sám mi řekl, že chce být sám a já ho neposlechl, takže jsem to bral jako takový trest.

V koupelně už jsem měl oči plné slz, ale snažil jsem se je všechny udržet uvnitř, nějak je rozmrkat, nebo cokoliv jiného, jen abych se před ním nerozplakal. Nechtěl jsem ukázat, že jsem až tak slabý, nechtěl jsem, aby se kvůli mně cítil špatně, byla to má chyba.

Jen co jsme se dostali do koupelny, mi Louis strčil bolavou ruku pod studený proud vody, který byl možná až příliš ledový. Bral jsem to jako znamení, byl naštvaný, byl naštvaný už sám o sobě a teď ještě k tomu na mě, což nebylo dobré, věděl jsem to.

„Říkal jsem ti, aby si zůstal dole, měl jsem pro to svůj důvod, a ty? Poslechl si mě? Ne, jako bych nic neřekl, tak teď to vidíš." Povzdechl si podrážděně.

Když jsem ho tak sledoval, přišel jsem na jednu podstatnou věc, a tou bylo, že nebyl naštvaný na mě, byl naštvaný na sebe. Viděl jsem mu na očích, jak moc ho to mrzelo, ale byl až příliš naštvaný, aby to dal najevo.

„Jsem tak naštvaný, že si to ani nedovedeš představit, nejraději bych někomu vymlátil zuby. Nekoukej na mě tak, má profese neznamená, že taky občas nemůžu mít na někoho vztek, jsem taky jen člověk, jako ty. Nemohu být stále dokonalý, bez chyb, takový není nikdo, a rozhodně ne já." Vrčel si pro sebe skrze zuby, když mi jemně držel ruku pod studenou vodou.

„Omlouvám se, že jsem tě neposlechl." Omluvil jsem se po chvíli ticha, věděl jsem, že se za tu chvíli nic nezměnilo, ale doufal jsem, že se mi ho alespoň povede nějak uchlácholit.

„Za to nemůžeš, prcku." Povzdechl si a políbil mě na poraněnou ruku, kterou poté opět vrátil pod studený proud vody.

„Chtěl jsem ti udělat radost, připravil jsem tvůj oblíbený čaj — myslel jsem, že když se k tobě budu chovat tak mile, jako ty ke mně, že ti to možná pomůže, nebo alespoň udělá radost? Nevím, na co jsem myslel." Sklopil jsem smutně hlavu, nechtěl jsem před ním znovu plakat.

Dělo se to čím dál častěji, což bylo zvláštní, protože právě on byl také důvodem mého úsměvu.

„Nemyslel jsi to špatně, a já to vím, vím, jak moc jsi hodný, ale s tímhle se musím vyrovnat sám, dobře? Občas člověk potřebuje čas pro sebe, to ty přece musíš sám vědět." Nadzvedl mi bradu studeným prstem, kterým mě poté pohladil po tváři.

„Nechci tě nechávat samotného, chci být s tebou a udělat ti radost, nechci, aby ses trápil."

„Máš pěkné copánky." Usmál se na mě náhle, hned poté, co odignoroval vše, co jsem se mu pokusil říct.

„Snažil jsem se, kvůli tobě, ale nejsou tak hezké, jako od tebe."

„Jsou krásné, jsi roztomilý, opravdu, ale nemusíš se tolik snažit. Je v pořádku, když je někdo občas smutný, nebo naštvaný, vždy je lepší si to prožít, než to držet v sobě."

„Já tě ale nenechám, aby si byl naštvaný, nebo smutný, udělám všechno pro to, aby si byl znovu šťastný."

„Jsi opravdové zlatíčko."

„Mohl bych ti přečíst pohádku?"

„Ty mě?" Zeptal se zaskočeně, načež jsem lehce přikývl.

„Možná ti to pomůže — mě to pomáhá."

„Tak dobře." Povolil s lehkým úsměvem, věděl jsem, že ho otravuji, ale nechtěl jsem ho v tom nechávat samotného. Netušil jsem, jak mu pomoci, a tak jsem se snažil alespoň tak, jak jsem uměl.

„Nebudu se na nic ptát, pokud mi ty sám nebudeš chtít něco říct. Slibuji." Uvedl jsem na pravou míru, když jsme se přesunuli do postele, přitulil jsem se k němu a vzal si pohádkovou knížku, kterou si vždy vybral Louis, aby mi ji mohl přečíst.

Nešlo říct, že by byla jeho oblíbená, bylo mi jasné, že on nejspíš není moc na pohádky, ale i tak jsem se opravdu snažil. Trochu jsem se styděl, když jsem měl číst nahlas před ním, ale věděl jsem, že to dělám pro dobrou věc.

Louis mi na to nic neřekl, a tak jsem to bral jako souhlas, přijal to a nechal si tu možnost, i když ji zatím nevyužil. Přečetl jsem tři strany, když si mě přitiskl silněji k sobě a začal lehkými polibky obsévat můj krk.

„Neříkal jsem, že chci, abys přestal." Zašeptal jemně do mé kůže, když se na chvíli zastavil. Nebylo se čemu divit, nebyl jsem na tohle stále zvyklý, takže jsem samozřejmě ztratil dech. Byl jsem mimo, ani jsem netušil, jestli dokážu při něčem takovém vůbec nahlas číst, ale i tak jsem se o to pokusil.

Hlas se mi místy třásl, snažil jsem se soustředit na jiné věci, na čistě asexuální věci, ale nešlo to. Nedokázal jsem ho ignorovat, nechal jsem ho, aby mě jemně líbal na krk. Společně jsme tak tiše několik desítek minut leželi, až na tiché mlaskavé zvuky líbání a mé občasné lehké vzdechy, či chichotání, nebylo už nic slyšet.

Kniha zůstala zapomenuta na nočním stolku, kam ji Louis vyloženě odhodil, když už se mi hlas tak třásl vzrušením, že už jsem zkrátka nedokázal dál číst.

Styděl jsem se, styděl jsem se za sebe, styděl jsem se za to, jak na něj mé tělo reagovalo a za to všechno, co jsme společně dělali, a mě to bylo naprosto fuk. Ignoroval jsem všechna fakta, která mě měla přimět zastavit, ale nemohl jsem.

Nemůžu říct, že to bylo proto, že jsem chtěl udělat Louisovi radost, protože to bych lhal. Bylo ve mě i něco sobeckého, něco, co ho chtělo jen a jen pro sebe, a tak jsem byl více než jen spokojený.

Ani mi nedošlo, že mi na krku vytvořil několik značek lásky, nedošlo mi, že by to mohl udělat.

Po chvíli Louis přesunul svoji levou dlaň, kterou do té chvíle měl položenou na mé čelisti, na má třísla. Jen tak začal prsty putovat po mém těle v oblasti pánve, a nemůžu říct, že jsem z toho nebyl už tak celý pryč.

Netušil jsem, o co se to pokouší, dokud jsem se tam pod tím vyloženě nekroutil, chtěl jsem víc, potřeboval jsem víc, a on to moc dobře věděl. Tohle byla podpásovka, nelíbilo se mi to, jak se mnou dokázal manipulovat a zároveň jsem to miloval.

Cítil jsem jeho horký dech na mém krku, jeho tělo přitisklé na mém boku, jeho tvrdý penis na mém stehně a hlavně tu zatracenou ruku, která mě tolik provokovala.

„Louisi, pokud něco rychle neuděláš, tak můžeš rovnou přestat." Upozornil jsem ho celý vzrušený. Chtěl jsem mu tak naznačit, aby pokračoval, když v tom se ode mě náhle odtáhl, naposledy mě políbil na tvář a odešel do sprchy.

Nechal mě tam, jen tak, samotného, a já vážně nechápal, o co mu jde. Chtěl mě naštvat, nebo vyprovokovat? Možná mi ukázat, že kdybych ho nezastavil, tak to mohlo být krásné? Nebo to byla jen taková jeho hra? Jedna z možností, jak se v úterý večer zabavit? Netušil jsem.

Ani jsem nevěděl, jestli vůbec chci znát správnou odpověď, protože jsem nemohl vědět, o co mu jde.

Přál jsem si, aby to mělo nějaký krásný důvod, něco jako, že se mu to se mnou prostě jen líbilo? Že mě měl možná i rád? Více než jen rád? Jenže každý jeden den to bylo, jako bychom se viděli poprvé.

Jako bychom začínali znovu. Vždy, když se náš vztah někam posunul, tak jsme druhý den byli zpět na startovací čáře, jako by se vše smazalo. Jako by to už neplatilo a já tak vlastně neměl nejmenší ponětí, na čem jsem.

O co mu jde, kam tohle všechno spěje? Má to nějakou budoucnost? Co bude dál? To okolo sebe budeme stále dokola chodit jako dva horké brambory? Jako bychom k sobě ani nepatřili?

Chtěl jsem se ho na to tolik zeptat, vážně ano, ale neodvážil jsem se, a tak jsem se zkrátka otočil na druhý bok a pokusil se usnout. Nebo alespoň předstírat spánek, protože to mi v tu chvíli přišlo jako nejlepší řešení.

__________________________________________

Snad se líbilo! ♥️

A snad jsem nepřehlédl žádnou chybu, dnes mi to opravování moc nešlo. :D

Ještě jednou bych vám tady chtěl všem moc poděkovat za to, že jsme společně dosáhli 1K sledujících, a za veškerou vaši podporu! Za úžasné komentáře ♥️ A taky hlasy na každé jedné kapitole, opravdu si toho moc vážím a mám z toho vždy velikou radost. :)

Ještě jednou VELKÉ DÍKY! ♥️

Jinak, co říkáte na novou kapitolu? :)

Přeji krásný
zbytek
sobotního večera!