Seděl jsem před domem, pozoroval barevnou oblohu, která se chystala ke spánku, zabalený v teplé, ale zároveň tenké a lehké, dece. Pod zadkem jsem měl více vrstev na sobě, aby mi nebyla zima, i když přes plenku by to nejspíš ani nebylo možné.

Už jsem byl pryč pár desítek minut, potřeboval jsem čas pro sebe, trochu si to všechno promyslet a uspořádat v hlavě. Musel jsem si uvědomit, že jsem neudělal nic, za co bych na sebe měl být naštvaný, přesně jak říkal Louis.

Omluvil se mi za to, co udělal, i když nebyl důvod, říkal jsem mu, že nemohl vědět, že se tohle stane. Nemohl vědět, jak budu reagovat, že ještě nebudu připravený. Člověk by si myslel, že ve svých devatenácti letech budu na takové věci připravený, ale opět se ukázalo, že věk v tomhle nehraje žádnou roli.

Omluvil se mi a následně i poděkoval, za to, že jsem ho zastavil. Nechápal jsem, proč to dělal, neudělal nic špatného, nebyla to jeho chyba, stejně tak, jako já jsem neměl důvod, být na sebe naštvaný.

Oba jsme to chtěli, šli jsme do toho s tím, že to chceme oba, jen jsem netušil, že na to ještě nebudu připravený. Myslel jsem, že když mám představy, ve kterých už Louis takové věci dělal, tak že to půjde i ve skutečnosti, ale očividně to nebyla pravda.

Zrovna jsem pozoroval tvary všech mráčků a představoval si, co jsou vlastně doopravdy zač. Dokonce jsem viděl i jeden, který vypadal jako penis, nad čímž jsem se musel tiše zasmát.

Chvíli poté se ve dveřích objevil Louis, otočil jsem na něj hlavu a viděl, že si pořádně není jistý, na čem je. Pořádně nevěděl, co si může dovolit, jestli může jít za mnou, nebo mi říct, abych šel dovnitř? Netušil, a tak jsem mu naznačil, aby šel za mnou.

Roztáhl jsem deku tak, aby se do ní mohl zabalit i on, načež si mě opatrně přivinul do náruče. Bylo to příjemné, sálalo z něj teplo, které mě hřálo více než ona deka. Dokonce jsem na chvíli cítil jeho splašený tep, ale jakmile jsem se špatně pohnul, ztratil jsem ho.

Sousedé si o nás nejspíš museli myslet, že jsme praštění, naštěstí nikdo v okolí nebyl vidět, a tak jsme tam společně dál seděli několik desítek sekund, dokud Louis neprolomil ticho.

„Pozoruješ mraky?"

„Viděl jsem penis."

„Tvar penisu? Vážně?" Zasmál se.

„Víš, to je zajímavé, protože u většiny mraků, každý vidí něco jiného, je to jako ten test."

„Vím, který myslíš, zajímalo by mě, co tedy znamená, když jsem viděl penis."

„Možná jen až příliš lpíš na pohlavním styku, možná to chceš tak moc, že se bojíš. Nevím, jestli to dává smysl, ale možná — možná jsi dlouho nemohl najít někoho, kdo by tě bral takového, jaký jsi, a máš pocit, že pokud s tím člověkem nebudeš mít sex, tak se to nikdy nerozvine v to, co ty chceš. Třeba se bojíš, že pokud se se mnou nevyspíš, tak pro mě nebudeš tolik znamenat, jako kdybychom spolu měli sex." Podíval se mi do očí.

Nenáviděl jsem to, jak ve mně dokázal číst, z části měl příliš velkou pravdu, ale nebylo to kompletní. To, že se to pokazilo, nebylo proto, že bych to chtěl až příliš, navíc jsem sex s ním nechtěl jen proto, že bych si ho chtěl pojistit, nebo něco takového. Nebyl jsem ten typ člověka, který by tohle dělal.

„To je přece hloupost, nemyslíš?" Nadzvedl jsem zmateně obočí, doufal jsem, že vážně nebude věřit tomu, že jsem s ním chtěl sex jen proto, aby mezi námi vzrostlo něco víc. Nedělal bych to kvůli tomu na silu.

„Možná, nebo třeba sex chceš, máš své touhy, ale nejsi psychicky připravený na tak velké spojení. Nejde jen o ukojení nějakých potřeb, podle mě je to něco víc a ty to víš, víš, že by to na tebe bylo moc. Možná se bojíš závazků, možná nechceš nést tak velkou zodpovědnost, možností je vážně hodně, nechtěl bych tvrdit, že vím, co to přesně znamená. Možná to byla jen náhoda, možná ten mrak vážně vypadal jako penis, a možná je za tím něco víc, ale to se nedozvíme."

„Máš pravdu, nechci, abys věřil tomu, co jsi teď řekl, kvůli tomu jsem to nepřerušil. Víš, já — byl jsi příliš blízko a já měl pocit, že bych nemohl nic udělat, kdyby se to zvrtlo. Věřím ti, přísahám, že ti věřím, ale pořád mám uvnitř takový pocit, že musím být ve střehu. Já nevím, nevím čím to je, ale když — když něco takového začneme, tak mám strach, že — budu muset dělat věci, které nebudu chtít. Mám strach, že budu cítit jakousi povinnost to udělat a nebudu mít odvahu na to, říct ne. Omlouvám se, nechtěl jsem to celé takhle zkazit, netušil jsem, že-"

„To nic, Harry, neplakej, dobře? Nemáš proč být smutný, není důvod se omlouvat, už jsem ti to přece říkal, když se ti něco nelíbí, je správné to říct nahlas. Je správné člověka zastavit a popovídat si o tom, je mnoho způsobů, jak to přejít, nebo klidně počkat. My už společně nic takového dělat nebudeme, nechtěl bych riskovat, že ti ublížím, měl jsem se ovládnout. Byl jsem po celém dni tak napjatý, že jsem nedokázal myslet správně, tohle jsem podělal, ale všechno zase bude dobré. Všechno bude jako předtím, nebo jiné, záleží, jak to budeš chtít." Utřel mi jednu neposednou slzu, načež mě jemně políbil na čelo.

„Nechci, abychom už nic takového nedělali." Pípl jsem tiše, styděl jsem se za to, ale dělat s Louisem takové věci, byl můj sen už tak dlouho. Už skoro od počátku mého pobytu u něj, mě jeho osoba vzrušovala, on samotný, byl tak jiný než ostatní a svým způsobem výjimečný.

Nikdo jiný by to tak neviděl, ale já ho nebral jako jen tak někoho, po celou dobu jsem ho bral jako osobu, která je mi hodně blízká. Nebyl pro mě cizí, už dávno ne, měl jsem ho rád, a to moc, chtěl jsem, abychom spolu jednou mohli dělat takové věci, ale chtělo to čas. Nic jiného jsem k tomu nepotřeboval, jen jeho náklonnost a čas, věděl jsem, že to časem půjde, ale čím víc Louis mluvil, tím větší jsem měl pocit, že už se mnou nechce mít nic společného.

„Myslím, že to tak bude nejlepší, pro nás pro oba, ty na to ještě nejsi připravený a ještě dlouho nebudeš, a já — já vlastně taky. Nechci náš vztah zkazit jen kvůli něčemu tak primitivnímu, mezi námi je přece něco víc, něco mnohem silnějšího, než je sex, nemám pravdu?" Nadzvedl obočí.

Myslel to dobře, bylo to od něj opravdu hezké, ale já nevěřil tomu, co říkal, nevěřil jsem tomu, že to dělal jen proto, aby mě ochránil. Připadal jsem si, jako by to říkal jen proto, aby mě umlčel. Vlastně mi řekl, že mezi námi je něco víc, než jen sex, abych tomu věřil a už nic víc nechtěl.

Nejspíš to tak nemyslel, ale má hlava si to přebrala po svém, jako bych měl uvnitř svůj vlastní překladač a vždy přečetl mezi řádky to, co tam ani nebylo. Měl jsem mu věřit, viděl jsem, že je mezi námi něco víc, ale v hlavě jsem měl nastavené, že sex by bylo to nejvíc, co bychom spolu mohli mít.

„Máš pravdu." Pípl jsem tiše, nechtěl jsem mu odporovat, nechtěl jsem se vnucovat po tom, co jsem ho zastavil, když mělo na něco dojít. Nebyl jsem připravený, věděl jsem to, a přesto mě štvalo vědění, že Louis sex mezi námi takhle lehce zavrhl, jako by o nic nešlo.

Bral jsem to všechno ze špatného úhlu pohledu, mé myšlení nebylo tak úplně správné, ale v tu chvíli se ve mě div krev nevařila, po tom, co řekl. Vlastně všechno, co se mezi námi za poslední dny rozvinulo, chtěl zahodit a vrátit se do starých kolejí.

Ještě chvíli jsme tam tak spolu seděli, pozorovali mraky, i když jsme neměli výhled přímo na slunce, zbarvení oblohy bylo i tak překrásné. Sem tam jsme něco prohodili, odhadovali jsme společně tvary toho, co nám který mrak připomínal, bylo to srandovní.

Následně jsme se odebrali dovnitř, kde jsme si dali menší svačinu, společně s mým oblíbeným jahodovým mlékem. Louis si k tomu udělal zelený ovocný čaj a společně jsme si zahráli nějakou lehkou stolní hru, u které jsme se poměrně dost nasmáli.

_

Nastal večer, postupně jsme se s Louisem vykoupali, každý zvlášť samozřejmě, nějak jsme se sami sobě vyhýbali v tom blízkém kontaktu, když byl jeden o něco více odhalený. Věděl jsem, že by mě to nemělo štvát, neměl by mi chybět, neměl bych řešit takové maličkosti, ale chyběl mi. Chybělo mi naše společné koupání, ne v jedné vaně a oba nazí, chyběla mi jeho přítomnost.

Nevím, čím to bylo, ale bylo tam bez něj příliš velké ticho, prázdno, jako bych se rozešel se svým přítelem, nebo něco na ten způsob. Bylo to opravdu zvláštní, s Louisem jsme nebyli spolu až tak často, a přesto mi to náhle vadilo, možná právě proto, co Louis řekl.

Zakázal cokoliv, co by se mezi námi mohlo stát, což mě štvalo, chtěl jsem mít svoji svobodnou volbu, chtěl jsem mít možnost cokoliv kdykoliv udělat, abych nebyl tolik ve stresu, jenže on náhle všechno zatrhl.

Bylo to, jako by mi dal pod nos úžasný, velký dort, který by chtěl sníst každý, ať už by byl jakýkoliv, a náhle ho sebral, schoval a zakázal mi ho. Před krátkou dobou se mi otevřel celý ten nový svět, jako by bylo konečně přijatelné, kdyby se mezi námi něco stalo, a najednou to bylo pryč, jako by si to rozmyslel.

Nechtěl jsem po něm, aby dělal tak striktní kroky, či pravidla, nechtěl jsem, aby kvůli mně měnil tolik věcí. Tím, že jsem ho zastavil, jsem vůbec nechtěl říct, že nechci, aby se mezi námi něco stalo, chtěl jsem, aby se mezi námi postupně něco vyvinulo, jenže on byl náhle tak chladný.

Nemuselo jít přímo o žádnou intimní věc, přesně jako to koupání, nešlo o nic tělesného, jen osobní kontakt, žádné doteky, chtěl jsem jen, aby byl se mnou. Potřeboval jsem vědět, že je všechno v pořádku, potřeboval jsem ho u sebe, a on se mi místo toho vyhýbal, jako bych měl nějakou nemoc.

Plaval jsem na vodní hladině s kačenkou, když jsem si udělal menší rybníček mezi bublinkami a snažil se nemyslet na všechny ty vážné věci, které jsme za poslední den museli řešit.

Cítil jsem se jinak, když jsem na sobě měl ty kalhotky, přišel jsem si až moc normálně, jako bych to ani nebyl já, připadal jsem si tak špinavě, i když byly roztomilé a měl jsem je rád. Připadal jsem si jako nějaký prostitut, nevím z jakého důvodu, ale přišlo mi, jako bych to už ani nebyl já.

Bál jsem se, že mě Louis nebude mít rád takového, jaký jsem, a bude mě chtít měnit v něco, co jsem nikdy nebyl. Věděl jsem, že mě má stále rád, také jsem ho měl rád, ale — najednou bylo všechno jinak, tolik komplikované, neustále jsem musel nad něčím přemýšlet, až mě z toho nakonec rozbolela hlava.

Byl jsem naštvaný, naštvaný na sebe, na Louise, na celý svět. Chtěl jsem si jen lehnout do jeho náruče, cítit jeho přítomnost, možná si nechat přečíst nějakou pohádku, nebo jen tak ležet, až bychom spolu nakonec usnuli.

Frustrace probíhala celým mým tělem, od hlavy, přes hruď, až do konečků prstů, netušil jsem, co mám dělat, abych se uklidnil, a tak jsem se rychle přesunul z koupelny do Louisovy ložnice, který už tam na mě čekal v posteli.

„Už můžeš jít do svého pokoje, pokud chceš, je opět volný." Nadhodil, jen co jsem sebou hodil do postele, ještě jsem na sobě ani neměl plenku, měl jsem na sobě jen růžový župan s malými roztomilými medvídky, který jsem úplně miloval.

Nezajímalo mě, jak vypadám, nebo jak se Louis v mé přítomnosti musí cítit, když vedle něj ležím prakticky nahý, zahalený jen jednou látkou. Nestaral jsem se o to, jestli je to vhodné, nebo ne, prostě jsem to tak chtěl, tak jsem to udělal.

Docela mě zarazilo to, co řekl, vlastně mi to ani nedošlo, už jsem si tak zvykl na Louise, jeho ložnici a postel, že jsem už ani nepomyslel na nějaký jiný pokoj, přišlo mi přirozené přijít zpět do jeho ložnice, vidět ho v posteli a lehnout si k němu, ať už to znělo jakkoliv zvláštně.

„Jestli to nebude vadit, tak bych rád řekl, že nechci. Rád bych zůstal tady s tebou." Odpověděl jsem popravdě, načež jsem se lehce začervenal. Vážně to bylo malinko zvláštní, když jsme si mezi sebou všechno intimní prakticky zakázali, ale spát spolu v jedné posteli? Proč ne, že ano?

„To víš, že to nebude vadit." Pohladil mě jemně po tváři a políbil na čelo, i když jsem od něj byl podstatně daleko, i tak si dal tu práci a natáhl se ke mně.

„Děkuji." Oplatil jsem mu vřelý úsměv, byl jsem opravdu rád, že tam s ním budu moci zůstat i nadále. Miloval jsem být v jeho blízkosti, miloval jsem jeho vůni, miloval jsem zkrátka ten fakt, že mu za to stojím a nevyhodil mě zpět do toho pokoje.

„Není za co, děkovat, budu jen rád, když tu zůstaneš se mnou." Usmál se ještě více, než před tím, načež mi pomohl vstát a ze skříně přinesl novou plenku s růžovým králíčkem.

„Pomůžu ti, nebude to vadit, že ne?" Nadzvedl s úsměvem obočí, načež jsem jen jemně pokroutil hlavou a s úsměvem se položil na postel. Takhle mě už Louis párkrát viděl, bylo to jiné, nebral jsem to tak vážně, jako když mělo dojít na sex.

Možná jsem to měl všechno jen v hlavě, možná problém nebyl v ničem jiném, než v tom, že jsem to zkrátka bral až příliš vážně. Možná jsem se bál, že to nezvládnu, že nebudu dost dobrý, že se mi to nebude líbit, nebo že se to se mnou nebude líbit Louisovi.

Bylo tam až příliš moc faktorů, nad kterými jsem musel neustále přemýšlet, ale když šlo o něco jiného, nevadilo mi to, nevadily mi Louisovi doteky, byl jsem rád, když se mě dotýkal.

„Jsi roztomilý." Složil mi s úsměvem kompliment, načež mě pohladil ve vlasech, což dělal v poslední době často. Často mě hladil po hlavě, neustále se usmíval, když mě pozoroval. Hrál si s mými vlasy, i když nemusel, neměl žádný důvod, rád mi dělal culíčky, nebo drdůlky.

Nemuseli jsme ani nikam jít, aby měl Louis důvod k tomu, mi udělat krásný, roztomilý účes. Měl k tomu i spoustu dalších blbinek, jako barevné skřípečky, gumičky, a podobná udělátka.

Ani jsem si nevšiml, kdy se dostal nade mě, podepíral se jednou rukou vedle mé hlavy a druhou opatrně prohraboval mé vlásky. Bylo to příjemné, líbilo se mi být takhle v jeho těsné blízkosti.

S úsměvem jsem si prohlížel jeho oči, protože i když jsem to dělal skoro neustále, vždy to bylo jako poprvé, pokaždé mě ohromily, byly kouzelné, skrývalo se v nich tolik tajemství a bylo jen na mě je všechna odhalit.

Kolikrát jsem se v nich dokázal ztratit i na několik minut, obdivoval jsem Louise, že po celou dobu zůstal u mě a nechal mě, ho pozorovat. Netušil jsem, co se mu honilo hlavou, možná stejně koukal on na mě, možná si ani nevšiml, že uplynulo tolik času, když jsme byli spolu, nezajímalo nás, kolik ztratíme času.

„Mám tě rád, Lou." Vydechl jsem náhle, netuším, na co jsem myslel, nebylo to v plánu, zkrátka to ze mě z ničeho nic vypadlo, jako bych to měl na jazyku už příliš dlouho, chtělo to ven. Jenže — ta slova nevystihovala to, co jsem k němu cítil.

Srdce jsem cítil až v krku, bál jsem se, jak na to bude reagovat, i když o nic nešlo, Louis slyšel jen tuhle odlehčenou frázi, neměl nejmenší ponětí, kolik se za ní skrývalo citů, nejspíš proto má reakce nebyla přiměřená mým slovům.

„Taky tě mám rád, Harry, to přece víš." Oplatil mi šeptem, nepřestával se usmívat, když se sklonil až ke mně a lehce mě políbil. Nevím, co jsme si mysleli, nevím, jak jsme mohli dělat takové věci, aniž bychom z toho nedělali žádnou vědu.

Zpětně muselo být jasné, že je mezi námi něco velkého, jen mi stále přišlo, že je celý náš vztah podceněný. Stále jsem se bál, že to pro Louise nic neznamená a všechno může lusknutím prstů skončit. Nechtěl jsem o to všechno přijít.

„Slib mi, že to jen tak neskončí, nechci, aby to skončilo." Vydechl jsem prosebně, možná až příliš naléhavě; potřeboval jsem to slyšet. Potřeboval jsem vědět, že můžu být v klidu, že se není čeho bát.

„Nic takového se nestane, slibuji."

________________________________

Okay, máme tu další kapitolu, tak snad se líbila! :)

Jako vždy, pokud se kapitola líbila, tak mi tu určitě nezapomeňte nechat zlatou ✨hvězdičku✨! ❤️

Svádí se uvnitř mě velký boj díky pokračování, tak uvidíme, co bude dál, protože zatím moc nevím, jestli už to pomalu ukončit a navázat na to druhý díl, nebo jet stále dál, takže nejspíš uvidíme, uvidíme. :D

Jo a další kapitola bude asi až v září, protože teď od začátku srpna jsem dost v prdeli skrz postupový zkoušky, protože jsem dohromady ve škole od listopadu byl asi jen týden. :D Oops
A ono i když ty věci umím, tak potom až tam budu stát, tak beztak nebudu nic vědět, určitě to spousta z vás zná!
Takže se teď hlavně učím, plus do toho mě opět začalo bolet v krku, takže se jen modlím, aby mi to do těch osmi dní zmizelo, jinak jako nevím, tak asi půjdu i přes to, nebo já fakt nevím. :D

A jakobyyyy, jop, takže nová kapitola začátkem září, což už je stejně jen chvilka :)

Tak se mějte co nejlépe to jen jde!