Bylo to všechno zvláštní. Stalo se to tak rychle, v jednu chvíli jsem na Louisovi visel jako opička a v druhou mně čistil od spermatu.

Bylo to tak neskutečně trapné, cítil jsem se jako v jiné dimenzi. Visel jsem na Louisovi, nohy kolem trupu jeho těla, ruce kolem krku, hlava položená na jeho rameni. Myslel jsem, že bych tak mohl zůstat už navždy, ale Louis měl očividně jiné plány.

Přešel se mnou až k posteli, položil mě na ni, bez jakéhokoliv dovolení mi sundal plenku a strčil ji do koše, který měl v ložnici. Nemohl jsem se mu dívat do očí, ale přesto mi neunikl jeho sprostý úšklebek, který si pohrával na jeho tváři, když viděl, jaký jsem díky němu způsobil nepořádek.

Popadl jsem první polštář, který jsem za sebou viděl a rychle si do něj schoval obličej, abych už se nemusel nikdy na Louise podívat. Stále jsem byl tak v šoku, byl jsem vážně překvapený, na rozdíl od Louise, který vypadal, jako by tohle dělal denně.

Nešlo mi do hlavy, jak může být tak klidný. Choval se zvláštně, nechtěl jsem, aby byl takový - jako nějaký namyšlený blbeček, jehož ego bylo o tolik větší než jeho penis a IQ bohužel naopak menší.

Nic už mi nedávalo smysl. Netušil jsem, jak to mezi námi bude, když Louis udělal to, co udělal. Byl jsem naštvaný, zmatený, trochu unavený, a měl jsem chuť si hrát. Mísilo se ve mně tolik pocitů, že to nebylo hezké, a já tak nemohl vědět, co se stane.

„Nemusíš se přece schovávat, je to přirozená věc, to co se stalo je naprosto normální, vážně." Pronesl po chvíli, co se potuloval okolo postele, a nakonec se zastavil u mých nohou.

Opět jsem před ním byl nahý. Tak moc odhalený. Nebylo to příjemné, necítil jsem se díky tomu psychicky dobře, bylo mi do pláče. Netušil jsem, proč musím být takový, proč jsem byl sakra opět napůl tvrdý, když mě začal čistit vlhčenými ubrousky?

Studilo to, mírně lechtalo, takže jsem se pod jeho doteky jemně kroutil, načež mi nakonec nasadil novou plenku. Poklepal na mé stehno, abych se alespoň mírně nadzvedl, což jsem provedl, aby mohl vsunout plenku pode mě a nakonec mi ji zalepit.

„Tobě se to nestalo." Zahuhlal jsem do polštáře. Nejspíš mi nebylo skoro rozumět, ale i přes to mi odpověděl.

„Já už jsem trochu odolnější, mám už nějaké zkušenosti, navíc jsem byl ve stresu, nemyslel jsem na to, že to budeš brát tak vážně, jen jsem chtěl odstrašit matku. Nikdo by nezůstal v místnosti, kdyby zjistil, že to právě jeho dítě s někým dělá hned za dveřmi, přemýšlej. Bylo to to nejlepší, co mě v tu chvíli napadlo, tak mi to promiň." Povzdechl si.

Byl to zvláštní pocit, nevěděl jsem, co mám dělat, co mu na to říct. Nechtěl jsem vypadat jako blbec, ale když - to bylo všechno tak zatraceně složité.

„Jak se jí po tom můžeš podívat do očí?" Zeptal jsem se, jen co jsem mírně nadzvedl polštář a koukl na něj. Pozoroval mě s širokým úsměvem, což mi nedávalo smysl už vůbec.

„To proto, že ve vztahu je sex naprosto přirozený." Vykřikl, aniž by to dávalo nějaký smysl a vrhl se na mě jako nějaká příšera. Měl najednou tolik energie.

Pokusil jsem se od něj utéct, přičemž jsem pištěl jako malý, vážně jsem se v tu chvíli bál, že je to nějaká příšera. Kór když Louis začal vydávat divné zvuky, jako by mě snad chtěl sníst.

Vyhrnul mi triko a hlavu zabořil do mého břicha, pusu přitiskl přímo ke kůži a začal ze všech sil foukat. Tak strašně to lechtalo, netušil jsem, že by to mohlo být až tak intenzivní. Smál jsem se jako pomatený, přičemž jsem se snažil Louise odstrčit.

„Dost! Dost - prosím stop! To stačí!" Křičel jsem mezi smíchem, který ne a ne přestat. Louis ještě k tomu začal lechtat mé boky, a to už byl naprostý konec, myslel jsem, že se počůrám.

Bylo mi jedno, že nás uslyší jeho matka, věděl jsem, že se jí stejně budeme muset postavit, ale to mě v tu chvíli nezajímalo. Byl jsem tam jen já a Louis, malá bublina okolo nás a dál nic, nikdo další. Kdyby udělal cokoliv, nedošlo by mi, že to může vyznít divně.

„Louisi, no tak, prosím, přestaň." Smál jsem se a snažil se od něj utéct, i když nebylo kam, protože on měl ruce všude. Jako bych proti němu neměl žádnou šanci, což jsem v podstatě neměl, jen jsem si to nechtěl přiznat.

Pokusil jsem se chytit jeho ruce, ale zapříčinil jsem tak jen to, že se Louis zákeřně ušklíbl, chytil silně obě mé ruce, přitiskl mi je k tělu a obkročmo se na mě posadil. „Mám tě." Zašeptal vítězně, měl z toho očividně radost, jenže mě to až tak příjemné nepřišlo.

„Tak jo, to stačí, slez ze mě." Zasmál jsem se jemně. Pokusil jsem se dostat od něj sám, ale nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo.

„Kam bys chodil." Oplatil mi se širokým úsměvem. Jen tak na mě seděl a zíral, vůbec mu to nepřišlo drzé.

„Ale teď už vážně." Pronesl jsem nervózně, načež se mi konečně podařilo vytáhnout jednu ruku zespod jeho těla, a tak jsem se ho pokusil odstrčit. Marně. Nevím, co jsem si myslel, že bych ho snad mohl shodit jednou rukou? To těžko.

Chytil moji ruku a přitiskl mi ji nad hlavu, načež se nade mě naklonil, až příliš blízko, na můj vkus. Byl takových třicet centimetrů od mého obličeje, což nebylo vůbec dobré.

„Proč ode mě utíkáš? Tohle jsi přece chtěl, a když ti to chci dát, tak utíkáš? Co se ti nelíbí?" Pokroutil nade mnou nechápavě hlavou. Já sám jsem byl zmatený, nelíbilo se mi, že se k tomu přidal i on.

„Tohle už není vtipný, prosím pusť mě." Požádal jsem ho slušně. Nebylo mi u něj dobře, cítil jsem se trapně, poníženě, a navíc jako nějaká hračka, se kterou si hraje. Dělal ze mě blbce.

„Odpověz mi." Stál si nekompromisně za svým, bohužel, stejně jako já.

„Pusť mě." Přistoupil jsem na jeho hru.

„Není na tom nic složitého, jen mi řekni pravdu, o co se snažíš? Chceš, abych měl problémy? Hraješ si se mnou?" Vyptával se, jako bych snad byl ten největší zločinec pod sluncem. Jako bych snad byl něčeho takového schopný.

„Cože?" Nechápal jsem, ale vůbec. Proč tohle říkal? Proč by si o mě myslel něco takového — nic už mi nedávalo smysl.

„Slyšel jsi." Nakrčil obočí a zkoumavě si mě prohlížel, jako by snad zkoumal, jak budu reagovat. Byl jsem v šoku. Hrál si se mnou jen proto, aby viděl, jak budu reagovat? To bylo šílené, nechtěl jsem tomu věřit.

„Okamžitě mě pusť." Začal jsem sebou třást, na všechny strany, abych už byl konečně co nejdál od něj a jeho podivných otázek.

Myslel jsem, že už mi nic nepomůže, když v tom Louisovi začal zvonit mobil. Nebylo to nic hlasitého, za normálních okolností bych si toho nejspíš ani nevšiml, ale při tom tichu, které mezi námi vládlo, to bylo jako siréna.

„Máš štěstí." Pohladil mě po hlavě a prohrábl vlasy, které jsem měl rozpuštěné. Byl najednou tak jiný, bylo to hrozné, nevyznal jsem se v něm.

Pozoroval jsem ho, jak jde pro svůj telefon, který ležel v křesle, nejspíš v saku, které si sundal, když přišel.

„Prosím?" Přijal hovor, načež se s někým začal bavit, jakože co se stalo, jestli je v pořádku, kde je, jestli to zvládne sám, nakonec souhlasil a řekl, že přijede.

Absolutně jsem netušil, o co jde, ale byl jsem rád, že po tom všem od něj budu mít na chvíli pokoj. Musel jsem si to všechno urovnat v hlavě, navíc jsem se chtěl konečně kouknout na pohádku a udělat si kakao, které jsem v tu chvíli potřeboval jako sůl.

Jen co zmizel, jsem si vzal na klín jeho notebook a doufal, že na něm nemá žádné heslo, abych se mohl koukat na pohádky, jenže jak se ukázalo, měl tam heslo, které jsem bohužel neznal. Naštvalo mě to, a to hodně, zrovna když jsem se tak těšil.

Rozhodl jsem se, že si tedy dojdu udělat kakao a přečtu si pohádku sám, když jsem si ji nemohl pustit. To znělo jako dobrý plán. Během dvou minut jsem ze sebe sundal plenku, kterou jsem si schoval pod polštář a už plně oblečený odcházel do kuchyně.

Připadal jsem si jako tajný agent, když jsem se plížil ze schodů, abych na sebe náhodou neupozornil jeho mámu. Nevím proč, neměl jsem na ni náladu, kór po tom, co slyšela ze šatníku.

Dostal jsem se až do kuchyně, kde jsem připravil vše nutné a už jen čekal, až mikrovlnka ohřeje můj velký hrnek s kakaem. Modlil jsem se, abych na Jay nenarazil, počítal jsem každou sekundu a málem se podělal, když mě pozdravila.

Byl jsem tak zažraný do čísel, které se odpočítávaly na malé obrazovce, že jsem si ani nevšiml, kdy přišla. „Dobrý večer." Vydechl jsem lehce nejistě, stále jsem nevěděl, jak se mám chovat, ale když o tom nezačala ona, bral jsem to jako dobré znamení, že na to všichni můžeme v klidu zapomenout.

„Už je ti lépe?" Zeptala se s úsměvem, když se posadila ke stolu a poklepala na místo vedle sebe. Věděl jsem, co po mě chce, ale nebyl jsem schopný jí to přání splnit. Chtěl jsem co nejrychleji zpět do Louisovy ložnice.

„Je mi o moc lépe, děkuji, ale raději bych si šel ještě lehnout, jsem vážně unavený, omlouvám se." Snažil jsem se znít co nejklidněji, vážně jsem neměl sílu na to, si s ní v takovou hodinu vykládat.

„Nedivím se ti, taky bych byla z tolika lží unavená." Pronesla, když už jsem byl na cestě se svým kakaem ke schodům. Takový kousek a mohl jsem být volný.

_____________________________________

Tak jo, snad se líbilo!

O trochu kratší než jindy, protože jinak by mi zase ta další nevycházela na slova, ale za to bude další kapitola hned v neděli, tedy, nejspíš opět kolem nedělní půlnoci, možná dříve, uvidíme, budu se snažit! :D

Chtěl jsem vám hrozně moc všem poděkovat, za vaše úžasné komentáře, vážně si jich moc vážím, protože hlavně díky nim vím, kam a jak se dál posunout. Už mám představu skoro o všem, tak uvidíme, jak to dopadne, kdyby něco, tak se opět obrátím na vás a věřím, že mi pomůžete alespoň z části tak dobře, jako tomu bylo doposud. Vážně vám za to moc děkuji, jste opravdu úžasní! :) ❤️