Louis byl už nějakou dobu pryč a já netušil, co mám mezi tím dělat. Začínal jsem se nudit, a na to, abych si vzal své krásné věci, jsem se až moc bál Jay.

Jasně, nejspíš by prvně zaklepala, nebo by za mnou vůbec nechodila, ale náhoda je blbec a já moc dobře věděl, jakou mám vždy smůlu. Proto jsem rychle sebral všechny potřebné věci a raději se schoval do prostorného šatníku, kde Louis schovával zbytek mých věcí.

Vypadalo to jako suprový nápad, když jsem viděl všechny ty věci kolem, a rozhodl se pokusit z nich udělat pořádnou skrýš.

Bylo to dětinské, a když přišel Louis, opět jsem se styděl sám za sebe, ale v tu chvíli mi to přišlo jako super nápad. Snažil jsem se, aby všechno bylo dost pevné, aby to nespadlo při první příležitosti a hlavně, aby to bylo dost velké pro dva.

Ani nevím proč, ale představa mě a Louise zavřeného tam, v bezpečí, jen my dva, to mi připadalo jako krásná představa. O moc hezčí, než kdybych se měl bát, že mě uvidí Jay v plence, nebo s dudlíkem v puse.

Stejně tak, jako mi zprvu připadalo, že pobyt Jay zde, bude super, mě ten názor přešel i u domečku z věcí, které se povalovaly v šatníku. Především z mých věcí, ale to nic neměnilo na tom, že jsem se cítil jako trouba, když Louis otevřel dveře, které mě chránily před celým světem.

Připadal jsem si jako pitomec. Už to nebyl tak dobrý nápad, hlavně proto, že na mě Louis koukal jako na ducha. Nejspíš vůbec nechápal, o co se to pokouším, nebo proč se vůbec schovávám u něj v šatníku.

Nedivil jsem se mu, já bych se sám sobě taky divil, o tom žádná, ale když já si nemohl pomoct. Rychle jsem se dostal za oponu, kterou představovalo mé povlečení, a sedl si do rohu. Srdce mi silně bušilo.

Už dlouho jsem se takhle před Louisem nechoval. Člověk by řekl, že budu rád, když najdu někoho, před kým budu moct být svůj, ale byl jsem očividně na omylu. Vždy, když jsem se chtěl uvolnit, tak mi došlo, jak to musí vypadat z jeho pohledu a strašlivě jsem se za sebe styděl.

Nikdy jsem neměl rád pozornost, hlavně proto, že ostatní byli o tolik jiní než já, a já jim nerozuměl, stejně jako oni nikdy nerozuměli mě. Pak přišel Louis, který vypadal, jako by byl dokonalý, a já za něj byl tak neskutečně vděčný, ale nechtěl jsem ho ztratit proto, že by mě poznal takového, jaký jsem doopravdy byl.

Přesně proto jsem se snažil kopírovat Louisovo dospělé chování a konverzovat s ním na úrovni, i když to tak možná mnohdy nevypadalo. Chtěl jsem se mu zalíbit, a bylo mi jasné, že by mě neměl rád takového, jaký jsem, i přes to, že tam přede mnou měl Zoe.

Čím dál více mi začínalo připadat, jako by s ní Louis byl jen z lítosti. Hlavně když jsem byl v úzkých, tak mi to tak přišlo, protože jsem měl mysl zatemněnou a šel přes všechna očividná fakta.

Snažil jsem se být co nejvíce potichu, jako by snad Louis mohl zapomenout, kde se právě nacházím. Bylo to hloupé, tak moc hloupé a já to věděl, už se mi nelíbila představa mě a Louise pod jednou střechou, vytvořenou z mých peřin a prostěradel.

Bylo to pohodlné sezení, když jsem pod zadkem měl svůj velký polštář, takže Louisova postel byla téměř prázdná. Bál jsem se, že bude nadávat, že se mu nebude líbit, co jsem vytvořil, nebo že se mi dokonce bude smát.

„Harry? Co to provádíš?" Optal se s tichým smíchem. Nebyl nijak podrážděný, spíše — jako by snad měl radost, či co. Nechápal jsem to, ale nechtěl jsem ho u sebe, nechtěl jsem mu dovolit, aby na mě mohl být zlý.

Mé myšlení občas překračovalo všechny meze. Když jsem se ráno probouzel, nikdy jsem nemohl vědět, co se stane dopoledne, natož po zbytek dne, protože mé nálady a myšlení se zkrátka mohlo změnit z minuty na minutu o sto osmdesát stupňů.

„Nic, nechoď za mnou." Odsekl jsem rychle, i když mi malinko cukly koutky. Nesnášel jsem se za to, jak moc jsem ho měl rád, vážně jsem na něm nechtěl být tolik závislý, jenže — nemohl jsem si pomoct.

„Nic? To je ale opravdu krásné nic. Myslíš, že bych mohl jít dovnitř?" Optal se, když za sebou zavřel dveře a zastavil se přímo před vchodem ke mně dovnitř.

Nešlo přes to vidět, to vůbec, ale slyšel jsem kroky a malou škvírkou dole viděl jeho šedé ponožky. Byl opatrný, očividně věděl, nebo alespoň tušil, že bruslí na tenkém ledu.

„Nechci tě tady." Stál jsem si paličatě za svým, i když přesně tohle jsem si celou dobu přál – aby tam skončil se mnou. Jenže bych to nebyl já, kdybych se i přes to, že dělal vše podle mého plánu, nechoval jako blbec.

„Nechceš? To je ale dost blbý." Zasmál se, načež opatrně odhrnul mé barevné prostěradlo, které sloužilo jako vstup, a jako by se nechumelilo, se posadil přímo vedle mě.

Nesnášel jsem ho za to, co se mnou dělal. Nemohl jsem dovolit, aby mu tohle jen tak prošlo, jak by to potom vypadalo, kdyby zjistil, že právě on je má velká slabina.

Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem se na něj zamračeně podíval, zhodnotil situaci a rozhodl se pro únikový manévr. Zvedl jsem se na kolena a jednou nohou se pokusil překročit Louise, který mi to očividně nechtěl dovolit.

Chytil mě silně za boky, stáhl si mě na svůj klín a tam se pokusil udržet, ale já se nehodlal jen tak vzdát. Snažil jsem se zvednout, dostat se od něj co nejdál, jenže Louis se celý až moc příjemně nadzvedl a já tak byl donucen zůstat na místě.

Myslel jsem, že to nevydržím a zavzdychám mu přímo do tváře. Naštěstí však zatím nebylo tak těžké zůstat tiše.

„Louisi, přestaň, tohle není vtipný, já chci jít pryč." Vytrhl jsem se mu z rukou a už byl skoro venku, když mě strhl na zem a napadl přímo na mě. Hlasitě jsem vykřikl bolestí, protože jednou rukou praštil přímo do mých žeber, ale opět jsem byl donucen zůstat tiše.

Ne z vlastní vůle, Louis mi přiložil ruku na pusu a zacpal mi ji tak, aby mě nebylo skoro slyšet. Nechápal jsem, o co mu jde, celá ta situace byla neuvěřitelně hloupá. Začínal mě štvát. Chystal jsem se ho ze sebe shodit, ale až v tu chvíli mi došlo, proč to celé udělal; jeho matka totiž vešla k nám do ložnice a sháněla se po nás.

Netušil jsem, co budeme dělat, muselo jí být jasné, že někde musíme být, když na posteli není polovina věcí. Tiše jsem poslouchal, co tam dělá, nebo jestli už náhodou není pryč, když v tom Louis udělal něco, za co jsem ho chtěl hned v tu chvíli zabít.

Přitáhl si mě za nohy natěsno k sobě a jako bychom to spolu právě dělali, přirazil proti mému tělu. Nevěřil jsem tomu, že to udělal. Musel jsem si sám zacpat ústa, aby mě nebylo slyšet, ale byl jsem si jistý, že už to dávno postřehla.

Nebyl jsem tak rychlý, natož silný, takže když Louis stáhl mé ruky z mého obličeje dolů, nevydržel jsem to. Nebyl jsem zvyklý na takový druh tření, natož od cizího člověka. Něco takového jsem nikdy nezažil, a ten fakt, že jsem to poprvé zažil teoreticky před jeho matkou, byl tak ponižující.

„L-louisi!" Vykřikl jsem vzrušeně, ne proto, že by se mi to tolik líbilo, snažil jsem se ho zastavit, než se stane něco, o co jsme ani jeden rozhodně nestáli, jenže on mě naprosto ignoroval.

Dál se o mě otíral, přirážel v pomalém tempu, jako by to vůbec nebylo nejspíš to nejdivnější, co kdy dělal ve svém šatníku. Nemohl jsem uvěřit, že to nechal zajít tak daleko, a já se díky němu udělal do své plenky. Cítil jsem se tak neuvěřitelně poníženě.

Jay už byla nejspíš dávno pryč, jenže ten fakt vůbec ničemu nepomáhal. Louis na mě překvapeně zíral, když mu došlo, co se stalo. Nenáviděl jsem se za to, že jsem proti němu na konci hned několikrát přirazil.

Nemohl jsem si pomoct, bylo to tak příjemné, ale zároveň tak moc ponižující. Měl jsem oči plné slz, a přicházely další a další, až už jsem přes ně vůbec neviděl. Připadal jsem si jako nějaká špinavá hračka, kterou použil, aby se už po tolikáté zbavil své matky. Bylo to od něj tak neuvěřitelně sobecké.

„Tohle jsem nechtěl." Přiznal tiše, když si uvědomil, co se právě stalo. Pro něj to absolutně nic neznamenalo, to jsem mohl říct jistě už v tu chvíli. Ten fakt drtil mé srdíčko na kusy.

Byl jsem tak citlivý. Jemně jsem sebou trhl, když mě zvedl ze země a posadil si mě zpět na klín. Věděl jsem, že jsem u něj v bezpečí, jenže po tom, co se stalo, jsem už u něj být nechtěl.

„Netušil jsem, že by ses mohl-." Pokroutil záporně hlavou, očividně byl překvapenější než já sám. Stále jsem tomu nemohl uvěřit, nechtělo se mi věřit tomu, že by to vážně udělal. Možná to bylo schválně a jen dělal, že se to vlastně vůbec nemělo stát.

Netušil jsem, co z toho byla pravda. Jediné, co jsem věděl, bylo, že se mi to zatraceně líbilo. Představoval jsem si tu chvíli před tím už tolikrát v hlavě, ale nikdy ne tak, jak se to nakonec stalo. Tenhle způsob by mě nejspíš nenapadl ani ve snu.

„Nechci o tom mluvit." Šeptl jsem tiše do jeho ramene a obmotal si ruce kolem jeho krku. Potřeboval jsem oporu, a jediný, kdo mi ji mohl poskytnout, byl on, i když to bylo díky předešlé události dosti zvláštní.

Svíral se mi z toho všeho žaludek. Moje hlava stále nedokázala rozpoznat, co se to vlastně stalo a z jakého důvodu, i když jsem si obou faktů byl vědom. Má fantazie byla bujná už od mého dětství, představa mě a Louise u mě byla na denním pořádku, ale nejspíš jsem nikdy vážně nevěřil tomu, že by se mezi námi mohlo něco stát, vzhledem k naší situaci.

Byl jsem zmatený, o to více, když Louis ukázal svoji slabou stránku. Potřeboval jsem, aby tam byl pro mě, i když udělal nejspíš další chybu. Dalo se to brát jako chyba, či selhání? Netušil jsem.

Netušil jsem ani, co bude dál. Nechtěl jsem se mu po tomhle podívat do očí, viděl bych ten stejný výraz, který měl, když jsme to spolu prakticky dělali. Nevěděl jsem, jak to mám nazvat, nechtěl jsem o tom mluvit, jenže v mé hlavě to celé zanechalo takový zmatek.

„Koupil jsem ti dárek. Netušil jsem, že se to celé takhle zvrtne, ale představ si, že by přišla až sem? Jak bych vysvětlil, že ve svých letech stavím se svým přítelem bunkr z peřin v mém šatníku? Navíc teď alespoň máme přímý důkaz toho, že jsme pár! Nevěřila nám, to bylo jasné už od začátku, ale po tomhle? Po tomhle nám to určitě sežere i s navijákem, o to nám přece šlo." Šeptal.

Snažil se to celé nějak urovnat, a když jsem se nad tím zamyslel, dávalo to smysl. Dělali jsme to proto, aby nám jeho matka uvěřila, to bylo skvělé vysvětlení. Byl jsem jen tak dobrý člověk, že jsem mu pomohl přesvědčit jeho matku, ale omylem se při tom stala nehoda.

Nehody se přece stávají.

______________________________

Tak jo, ten konec zní, jako bych mluvil o nějakém potratu či co :D Ale ne, teď vážně.. Snad kapitola dávala smysl a líbila se vám! :)

Určitě mi dejte vědět, co si o téhle celé situaci myslíte? Já si tím nejsem moc jistý, předělával jsem to několikrát za sebou a stejně jaksi nevím. :D Takže určitě, každý hodný člověk, názor do komentáře! :D

Ale ne, samozřejmě nemusíte, nikoho nenutím, ale budu rád, když zjistím, jestli se vám líbí, jakým směrem jsem se vydal, nebo naopak takhle nee? :D

Povídejte! :D