„Jsi v pořádku, klid, máma je pryč, jela si něco zařídit, takže jsme tu jen my dva, tohle zvládneme, společně, dobře? Jsi moc šikovnej, jen to ze sebe dostaň, tak je to v pořádku." Šeptal, i když už jsem se začínal uklidňovat.

Připadal jsem si jako znovuzrozený, přesto naprosto vyčerpaný, jako bych posledních několik hodin nestrávil v posteli, jako by se to vůbec nestalo, jako bych nespal několik dní, byl jsem naprosto mrtvý. Psychická únava je totiž mnohdy horší, než ta fyzická.

Nebylo to příjemné, takhle ztratit kontrolu nad vlastním tělem. Netušil jsem, co by se stalo, kdybych v tu chvíli nebyl doma, schovaný před lidmi, co když by mě to dostalo na veřejnosti? To by bylo ponižující.

Cítil jsem se tak zvláštně, dobrý pocit se mísil se špatným a já se díky tomu stával čím dál více zmateným. Jediné, za co jsem byl rád, bylo, že tam byl Louis se mnou, tak to totiž bylo správně.

Louis si to možná neuvědomoval, ale to co bylo mezi námi, bylo více, než jen profesionální vztah. Málo kdo by si dovolil takhle se otevřít před svým specialistou. Nebyl to ani kamarádský vztah, před žádným kamarádem bych se nikdy neodvážil udělat to, co před ním.

Ne, nebylo to jen tak něco obyčejného, bylo to speciální, žádná škatulka v dohledu, žádné pojmenování našeho vztahu. Jediné co jsem věděl jistě, bylo, že náš vztah je speciální.

„Děkuju." Oplatil jsem mu šeptem. Díky suchu v puse mi bylo špatně rozumět, což Louis okamžitě poznal a opatrně se natáhl pro sklenici s vodou, kterou mi následně nastavil k ústům.

„Vůbec za nic neděkuj, zlato, stalo se to díky mě, byla to chyba, ale slibuji, že se postarám o to, aby už se taková chyba neopakovala." Pomohl mi napít se a jen co vrátil sklenici s vodou na noční stolek, mě něžně pohladil po vlasech, jako to už udělal tolikrát za tu chvíli.

„Jsi unavený?" Optal se, i když mu nejspíš byla odpověď více než jasná. Vždy jsem po takovém výstupu prospal skoro celé dva dny, což sice bylo zvláštní, ale já to opravdu potřeboval k tomu, abych se opět cítil dobře.

Jemně jsem tedy přikývl hlavou na znamení souhlasu, protože už jsem nebyl schopný vyslovit cokoliv. Měl jsem co dělat, abych se udržel vzhůru, když mě opět položil do peřin a chystal se odejít.

„Dobře, tak se hezky vyspinkej, já tě odpoledne přijdu zkontrolovat, to o mě nejspíš ještě ani nebudeš vědět." Oznámil mi, načež se zvedl z postele a chystal se odejít, ale já ho nenechal.

Chytil jsem ho za ruku, kterou mě jemně hladil po předloktí, na znamení, že chci, aby zůstal. Doufal jsem, že to pochopí, protože jsem už opravdu neměl sílu mluvit, ale jak se ukázalo, pochopil.

„Neboj se, skočím si dolů pro jídlo a notebook, řeknu Jay, že je ti špatně, proto zůstanu s tebou v pokoji, aby se ti něco nestalo, a hned se za tebou vrátím. Bude to jen chvilka, slibuji, ale mezi tím už spinkej." Políbil mě na čelo a než jsem stačil postřehnout, že odchází, jsem usnul.

—

„Jak se cítíš?" Optal se mě Louis, jen co jsem se probral. Držel mě pevně přitisknutého ke svému tělu, nejspíš abych cítil všechnu tu oporu a stabilitu, která z něj vycházela.

Všechno to proudilo přímo ke mně a já se tak cítil hned o něco lépe, když jsem ho měl tak blízko u sebe. Téměř jsem mohl cítit jeho srdeční tep na svém těle. Bylo to krásné, znamenalo to pro mě víc, než si určitě myslel.

Mohl jsem tak cítit jeho vůni, to bylo více intimní než cokoliv, co jsme spolu před tím zažili. Jen já a on, my dva, v jeho posteli, těla natisknutá na sobě, naše dechy sladěné do jednoho rytmu — téměř dokonalé.

„Cítím se dobře." Zašeptal jsem v odpovědi, s upřímným, leč ospalým úsměvem. Nechtěl jsem ten moment ničím zkazit, bylo mi opravdu dobře, po dlouhé době jsem se cítil uvolněný a i přes to jsem se za nic nestyděl, nemusel jsem se ničeho bát.

„To jsem rád." Pohladil mě po vlasech, načež palcem začal vytvářet malá kolečka na mém čele. Jemně mě hladil, nahoru a dolu, nebo jen tak setrval na místě. Bylo to hezké a roztomilé gesto, velice příjemné, abych byl upřímný.

Tak malý kontakt, ale přitom, jako by tím vyjadřoval tolik emocí, bylo to opravdu krásné. Chtěl jsem tam s ním zůstat už napořád, opakovat tu chvíli stále dokola a dokola, i přes to by mě to ale nikdy neomrzelo, tím jsem si byl jistý.

„Měli bychom se jít najíst, s matkou jsme uvařili takový pozdní oběd, když jsi spal. Máš hlad?" Nadzvedl obočí. Miloval jsem jeho oči, jeho zvláštně zbarvené, modré oči, jako by snad pokaždé měli jiný odstín. V každém světle vypadaly jinak, i přes to však vždy dokonale.

„Ani moc ne." Přiznal jsem tiše, abych ho nerozzlobil; jako by se na mě on někdy jen tak zlobil, byla to hloupost. Byl jsem celý zmatený, nedokázal jsem se kontrolovat, nepoznával jsem, kde to jsem, byl jsem naprosto mimo, čehož si Louis očividně všiml.

„Dobře, řeknu mámě, že je ti pořád špatně, a poté přinesu nějaké jídlo sem, hm? Co říkáš? Jíst musíš." Pronesl nekompromisně. Věděl jsem, že to řekne, tohle mi dělal často – hlídal, abych dostatečně jedl, dodržoval pitný režim, ale z jakéhosi neznámého důvodu ke mně nerad pouštěl cizí lidi.

Nevím, proč tomu tak bylo, sám jsem to nechápal, ale po malých náznacích jsem si uvědomil, že tomu tak opravdu je. Možná si to Louis ani neuvědomoval, ale vždy, když jsme někde byli spolu, schoval mě za sebe a vyřídil to sám.

Mnohokrát jsem se ho ptal, jestli bychom mohli jít ven, jen sami dva, když jsem zrovna neměl svoji obvyklou hrůzu z lidí, ale on řekl vždy něco v tom smyslu, že to není potřeba, že to zařídí sám, nebo že zkrátka 'teď ne'.

„Tak dobře." Svolil jsem na jeho nabídku. Věděl jsem, že jídlu se nevyhnu, i když jsem neměl vůbec chuť, jenže byl to Louis a tomu se těžko vysvětlovalo, že člověk nemá hlad.

Následně se tedy zvedl, pohladil mě po hlavě a odešel. Trvalo to několik minut, než se vrátil zpět s tácem, který obsahoval dva plné talíře výborného jídla a k tomu dvě sklenice vody. Občas byl Louis jako rodič.

„Ještě jsi nejedl?" Podivil jsem se, když položil tác na postel a posadil se naproti mně. Jídlo leželo mezi námi a já si připadal jak ve snu, bylo to zvláštní, jako bych to už někdy zažil, jako bych tam s ním takhle už dříve byl, jenže to nebylo možné.

Bylo to, jako bychom byli pár, což bylo šílené, vůbec to nedávalo smysl a mně se z toho svíral žaludek. Díky tomu jsem měl ještě menší chuť k jídlu, než předtím, ale rozhodl jsem se to ignorovat.

„Čekali jsme na tebe." Vysvětlil s úsměvem.

„My? Takže jste čekali na mě? Čekali jste na mě s jídlem, a ty mi to ani neřekneš? To je trapné, Louisi, to tvojí mámě nemůžeme udělat, kór po té snídani." Zanaříkal jsem, bylo mi to vážně líto, měl mi to říct.

„Není to trapné, každý občas potřebuje chvilku pro sebe, ona to chápe, nemusíš se bát." Oponoval mi s přiblblým úsměvem, který ho neopustil ani po tom, co ukrojil menší kousek masa, nabral ho na vidličku a tu mi přidržel před pusou.

„To je tvoje jídlo." Upozornil jsem ho. Vůbec jsem nechápal, o co mu jde, i když to bylo roztomilé, já měl taky ruky.

„Otevři pusu." Rozkázal, aniž by se tím faktem nějak zaobíral. Byl jako vyměněný, nebyl to ten starý Louis, který měl své zábrany, svůj řád, zajeté koleje, ve kterých se pohyboval, a hlavně Zoe. Tohle byl naprosto jiný člověk, odlišné myšlení a chování, ale přes to stejná identita.

„Já mám ruce." Připomenul jsem mu s tichým smíchem, načež jsem si od něj nechal vložit do úst kousek jeho masa. Bylo to vynikající, vážně, byli dobří kuchaři.

„To přece nevadí." Vydechl, jako by vůbec nezáleželo na tom, že jím jídlo, které bylo očividně na jeho talíři. Minutu na to se před mými ústy objevil druhý kousek masa, tentokrát obohacený o jednu bramboru namočenou v omáčce.

„Louisi, já nem-." Snažil jsem se odporovat, ale to šlo jen stěží, když hned na to vyhrkl: „Rychle, než to spadne!" Varoval mě, načež jsem tedy rychle všechen obsah vidličky strčil do pusy.

Popuzeně jsem jídlo požvýkal a rychleji než on mohl nabrat další, jsem na něj vyhrkl otázku, která mě tížila už nějakou dobu. „Kdo mi nasadil tu plenu?" Zeptal jsem se celý rudý, vážně jsem se styděl za to, že mohl vidět mé tělo, opět, aniž bych byl při vědomí.

„No, vzhledem k situaci myslím, že má matka to nebyla." Zasmál se společně se mnou, i když ta představa byla hrozná.

„Takže jsi mě viděl-." Nedořekl jsem, jelikož mě opět přerušil.

„Ano, nahého, stejně tak jako už tolikrát." Pokroutil nade mnou se smíchem hlavou, nejspíš mu nešlo do hlavy, čeho se pořád bojím. Bylo jasné, že bych mu měl věřit o dost více po tom všem, co se stalo, ale já si nemohl pomoct.

„Promiň, jen si pořád na ten fakt nemůžu zvyknout." Přiznal jsem poníženě, celý červený, cítil jsem se vážně trapně. Promnul jsem si pravou rukou zátylek, načež jsem se nervózně zasmál. Tak marný pokus o záchranu celé situace.

„Vždyť přece nejsem žádný úchyl, nebo maniak. Myslel jsem, že už jsme se za tu dobu navzájem dost poznali na to, abychom tohle o sobě mohli říct." Zasmál se, načež mi vložil do úst další porci jídla, tentokrát už bez jakýchkoliv protestů.

„Děkuju." Poděkoval jsem tiše, když krájel další kousek, vzhlédl ke mně na sekundu a následně pokračoval v tom, co začal.

„Za co prosím tě?" Nadzvedl obočí, načež všechno napíchl na vidličku a koukl opět na mě, čekaje na odpověď.

„Za to všechno, za celý dnešek, za to co jsi pro mě udělal ráno, a potom – že jsi mě držel, nemusel jsi to dělat, nemusel jsi být u mě celou tu dobu, víš? Znamená to pro mě vážně hodně." Přiznal jsem s přihlouplým úsměvem, načež jsem snědl další kousek jídla.

„To nic není, je to moje práce, a i kdyby nebyla, znáš mě, nejsem takový, že bych tě v tom nechal, nemusíš se bát, pokud to na tebe znovu přijde, slibuji, že budu u tebe, to mi věř." Naklonil se ke mně a pohladil mě palcem po tváři, což bylo neskutečně krásné gesto.

„Stejně ti za to děkuju." Stál jsem si s úsměvem za svým. Nechal jsem se od Louise nakrmit a následně si hrál na něj, když jsem ukrojil maso ze své porce a přidržel ho před jeho ústy.

Nikdy dřív mi nepřišly tak hypnotizující jako v tu chvíli, bylo to vážně zvláštní, hlavně když se opět dostavil ten otřesný pocit v břiše, nenáviděl jsem ho, nechápal jsem, proč se to musí dít, nebylo mi to vůbec příjemné.

„To snad nemyslí vážně, šmudlo." Zasmál se, načež snědl celý obsah vidličky a já se tak pustil do přípravy další.

„Ale ano! Ty jsi nakrmil mě, teď nakrmím já tebe!" Vykřikl jsem se smíchem, načež jsem napodobil zvuk letadla, když jsem natahoval vidličku s jídlem k jeho ústům. Mé dětské já bylo zpět.

„Ale já ti chtěl ulevit od té práce, když jsi teď čerstvě probuzený, nechtěl jsem za to nic na oplátku." Vysvětlil mi s širokým úsměvem, když sledoval, co dělám s jeho jídlem, ale následně ho opět snědl.

Bylo to pěkné, užíval jsem si jeho přítomnost, a zároveň pozornost. Cítil jsem se milovaně, tak moc, jako nikdy před tím v životě.

Nakrmil jsem hladového Louise, který s úsměvem oddělal tácek na noční stolek, ze kterého vzal můj dudlík, pomohl mi lehnout si a následně mě přikryl. Sedl si na kraj postele, pohladil mě po vlasech a naklonil se nebezpečně blízko mé tváři.

Nechápal jsem, co dělá, ale krásně voněl, to jsem musel uznat. Louis se přiblížil ještě blíž, koukl mi do očí, políbil mě krátce na rty a nakonec mi mezi ně pomalu strčil dudlík, nejspíš aby mě tak umlčel.

Po tom všem rychle uchopil tácek a odešel, aniž by něco řekl. Byl jsem zmatený, bylo to tak rychlé, že jsem si ani pomalu nestihl uvědomit, co se děje. Jediné, co jsem věděl jistě, bylo, že to chci rozhodně udělat znovu.

_______________________________

Tak jo lidi, snad se máte dobře, všichni ještě stále žijete a psychicky zvládáte celý ten cirkus tady okolo. Určitě se doma nikdo nenudíte ;) Tedy alespoň já ne, já i když už jsem nějaký ten týden doma, tak pořád nevím, co mám dělat dřív, takže moc nechápu ostatní, že se doma neumí zabavit, když je tolik možností :D

Snad se kapitola líbila, vážně jsem se snažil, aby byli více spolu, bude tam větší kontakt a hlavně nějaké to vzrůšo, ale musíte mi říct, jestli si to představujete takhle, koho to takhle baví, komu se to nelíbí, abych věděl, jak se mám zařídit. Vždy chci vyhovět více lidem, takže by to určitě šlo zařídit i jinak, vždy stačí určitě jen říct a já se pokusím s tím něco udělat, o to se nebojte, že bych na vás za to byl nedej bože zlý, to nikdy :D

Prostě každý řekne svůj názor a všichni budou spokojení, protože mě je vážně jedno, jakou formou, nebo kam se příběh bude ubírat, když to bude bavit vás, já už se tomu nějak přizpůsobím :D