„Mami, nevěděl jsem, že už jsi vzhůru." Zaslechl jsem na chodbě hlas hned poté, co mě probudilo klapnutí dveří. Když jsem se ohlédl a jedním okem zkontroloval okolí, zjistil jsem, že je Louis pryč, logicky, když právě mluvil za dveřmi se svou matkou.

„Taky ti přeji dobré ráno, zlatíčko, Harry už je vzhůru? Mohli bychom si společně zajít někam na snídani, abychom se mohli lépe poznat s tím miláčkem. Mám z vás takovou radost, Lou, takže je ti doufám jasné, že mě jen tak neodbudeš." Opáčila mu s melodicky zvonivým smíchem.

Netušil jsem, že by jeho máma mohla být ještě milejší, než předchozí den, ale jak se ukázalo, ona byla vážně poklad. Poklad, kterého si mimochodem Louis vůbec nevážil – nezasloužil si takovou mámu, stále se ji pokoušel nějak umlčet, odradit, nebo se jí zbavit, což jsem absolutně nechápal.

Ano, měli jsme velké tajemství, které nesmělo prasknout, ale sakra, jeho máma byla úžasný člověk, nemohl ji celou dobu jen tak odbývat, to si nezasloužila. Nikdy si pořádně neuvědomoval, co má, protože si nezažil nic podobného, jako byla má matka.

Každý takový člověk, jako byl Louis, by si měl uvědomit, že není samozřejmostí, že je máma hodná žena. Některé matky jsou čarodějnice, některé z nich o své děti ani nestojí, nestarají se o ně, jsou jim naprosto ukradené. Tohle každý odsuzuje, ale když je pak máma hodná a naprosto úžasná žena, nikdo ji za to nepochválí, neocení, co všechno pro své děti dělá, proč taky? Vždyť by to přeci mělo být automatické, jenže to není pravda. Nic není automatické, možná jen samootvírací dveře, ale rozhodně ne něha a láska u matky.

„Harry ještě spí, víš, myslím, že to není moc dobrý nápad, on není jako ostatní kluci, což samozřejmě nemyslím nijak špatně, jen – on je dost plachý, stydlivý, nemá rád společnost cizích lidí-." Snažil se z toho opět vykroutit, až se mu díky tomu určitě skoro kouřilo z hlavy. Ne, že by to nebyla pravda, ale jeho mámu jsem miloval už od samotného začátku a rozhodně jsem ji chtěl více poznat, nechápal jsem, proč s tím má neustále Louis takový problém.

Rozhodl jsem se tedy co nejrychleji vstát a dobelhat se ke dveřím, abych tak mohl přerušit zaskočeného Louise a překvapenou Jay, jak jsem jí říkal prozatím jen ve své hlavě. Bylo vidět, že má radost, okamžitě se jí rozzářil úsměv, jakmile jsem vypustil z úst:

„Ale i přes to s vámi moc rádi půjdeme někam ven na snídani." Zazubil jsem se, i když jsem nutně potřeboval ranní sprchu, abych se dal do pořádku a pořádně se probudil. Nebylo to nic hrozného, rozhodně mi nesmrdělo z pusy na metry daleko, ani jsem neměl špinavé zuby, nic takového.

„Vážně?" Vypadlo z obou zároveň, přičemž Jay byla celá štěstím bez sebe, na rozdíl od svého syna, který nejspíš nevěřil vlastním uším. Bylo docela vtipné ho vidět v takovém stavu, jako by měl snad každou chvíli omdlít, nebo tak něco.

„Jasně, proč ne, moc rád vás lépe poznám." Vysvětlil jsem své počínání, přičemž jsem si ani skoro nevšiml, že Jay vlastně opět vykám, i když už mě den před tím napomínala, že jí mám tykat. Nemohl jsem, necítil jsem mezi námi takové pouto, abych si to k ní mohl dovolit, nepřišlo mi to slušné.

„To jsem moc ráda zlatíčko, už se těším, až mi o sobě povyprávíš více." Mrkla na mě, jako nějaká puberťačka, přičemž stále nezapomínala na svůj široký úsměv. Nedivil jsem se, že na svůj věk vypadala tak mladě, díky tolika optimismu, kolik ho v sobě měla a tomu, že si uvnitř stále uchovala své mladé já, to skoro vypadalo, jako by to byla Louiho starší kamarádka, než matka.

„Tak dobře, já si ještě budu muset zavolat, tak za půl hodiny se sejdeme dole, už připravení k odchodu?" Navrhl Louis, přičemž jsme na něj zároveň s jeho mámou kývli. Bylo dohodnuto, a já už v tu chvíli začínal být malinko nervózní.

„Domluveno, tak za půl hoďky u dveří chlapci, a ani o minutu později." Sjela nás významným pohledem, jako bychom snad s Louisem měli dělat nějaké nemravné věci, díky kterým bychom se opozdili. Jakmile jsem si její slova uvědomil, výrazně jsem zčervenal a raději rychle zaběhl zpět do pokoje.

Jay se stejně už vydala do toho svého, nejspíš se nějak upravit a převléct, takže to nebyl žádný problém, více mi naháněly hrůzu otázky, které by mi Louisova máma mohla pokládat. Co když by se začala vyptávat na moji rodinu? Na mého otce, nebo, na moji matku? Na moji minulost, mé dětství, nebo školu?

Nebyl jsem vhodný partner pro Louise, věděl jsem to už dávno, ale nemusela to vědět Jay. Mohl jsem takové ženě lhát? Co by si o mě pomyslela, kdybych jí řekl pravdu, to byla šílená představa.

„Hazz, doufám, že je ti jasné, že ať už se má matka bude ptát na cokoliv, vždycky budeš mít právo říct, že se o tom nechceš bavit, dobrá? Má matka je sice skvělá ženská, porozumí člověku, pochopí ho, ale už si jaksi není vědoma hranic, které by neměla překračovat." Pokusil se mě uklidnit, když zahlédl můj zděšený obličej. V hlavě mi opět létalo tolik myšlenek, že jsem nevěděl, které se mám obávat dříve.

„Co když řeknu něco, co nás prozradí? Nebo, nebo prozradím sebe, a co když budu vypadat jako naprostý blbec?" Překryl jsem si obličej dlaněmi a poraženecky se posadil na postel, která ještě stále nebyla ustlaná.

„Hej, klid, všechno bude v pořádku, dobře? Budu tam s tebou, a když tak tě z toho dostanu, nebo svoji matku zastavím, dobře? Měl bych tě v tom nechat pořádně vymáchat, za to, že jsi nás do toho navezl, ale to bych nebyl já." Usmál se na mě rošťácky, když mi oddělal ruce z obličeje.

„Měl by ses jít nachystat, nemáme moc času. Navíc, snad nechceš, aby si matka myslela, že jsme tu spolu dělali něco nemravného." Zasmál se, když spatřil můj červenající se obličej. Bylo mi trapně, když mluvil o takových věcech, ani nevím proč, měla to být přirozená věc, ale já byl nejspíš nějakým způsobem rozbitý.

„Musím si ještě skočit do sprchy." Vyhrkl jsem rychle, když jsem si všechno uvědomil. To jsem nemohl stihnout, nevěděl jsem, co si vezmu na sebe, ani co si udělám s vlasy, což pro mě bylo dost podstatné, když jsme měli jít s Jay.

„Tak rychle, utíkej do sprchy, já si zatím zavolám, a pak půjdeme." Zahnal mě do koupelny, jako bych byl nějaká ztracená ovečka, která ztratila své stádo, a Louis pes, který mě k němu měl nahnat zpátky. Bylo to komické, ale svým způsobem roztomilé.

Rychle jsem se tedy osprchoval, provedl ranní hygienu, rozčesal jsem si vlasy, abych v nich neměl suky, a poté už se vydal ven z koupelny, přičemž jsem okolo sebe měl obmotaný ručník, který jsem si držel u prsou, aby se nerozmotal. Prakticky jsem tak zakrýval celé své tělo, až na končetiny.

„Připravil jsem ti oblečení, tak rychle, ještě ti musím zaplést copy." Překvapil mě hned skoro před dveřmi. Nemohl jsem tomu uvěřit, jak to mohl vědět, jak to sakra dělal? Byl jsem vážně překvapený, ale rozhodně pozitivně, byl jsem rád, že ví. Když věděl, cítil jsem se bezpečně.

„Děkuju." Usmál jsem se na něj vděčně. Nebyl jsem zvyklý na to, že by se tak o mě někdo staral, stále to pro mě bylo nové, i když jsem u Louise byl už jakou dobu, nebral jsem nic z toho jako samozřejmost.

„Žádné rozpaky a rychle oblékat, Paris Hilton." Propukl konečně v hlasitý smích, který očividně zadržoval už od doby, co jsem vylezl z koupelny. Nebylo na mě nic vtipného, zkrátka jsem jen nechtěl vystavovat své tělo.

„Paris Hilton? Jako vážně?" Podivil jsem se s pobaveným úsměvem, který zdobil tváře nás obou.

„Nechci nic říkat, ale vypadáš v tom jako holka." Poznamenal, načež mi podal jeho snad jediné žluté triko, které na sobě mělo zelené listy – bylo moc pěkné, vůbec jsem nechápal, kde se u Louise vzalo. Rozhodně to totiž nebyl jeho vkus.

„Kde se u tebe vzalo něco takového?" Optal jsem se ihned sám, značně pobaven představou, že by si na sebe vzal něco takového Louis. On nebyl ten typ, nebo alespoň přede mnou se nechoval jako ten uvolněný typ, který si ze sebe umí udělat srandu a šel by do toho. On byl spíš na formální a elegantní oblečení.

„Když jsi tu byl už nějaký ten týden, nakoupil jsem v obchodě pár věcí, pro případ nouze, kdy bys neměl co na sebe, jako právě teď." Vysvětlil ledabyle s pokrčením ramen, jako by vlastně vůbec o nic nešlo, jenže ono šlo, a to o hodně.

„To od tebe bylo hezké." Stiskl jsem triko v rukách a znovu si ho prohlédl, bylo vážně moc pěkné, už jsem se těšil, až ho budu mít na sobě.

„Přestaň a začni se už oblíkat." Popohnal mě opět Louis, jinak bychom to nejspíš vážně nestihli.

„Fajn, ale jdu s tím, do koupelny." Sebral jsem rychle oblečení a vydal se zpátky do koupelny.

„Ale rychle, ještě ti mám dělat ty vlasy, máš minutu." Upozornil mě se smíchem, jen co jsem za sebou zavřel dveře.

„Ticho tam!" Zakřičel jsem jako odpověď a opatrně se dostal do nového oblečení, které na sobě tedy nejspíš nikdo přede mnou neměl.

„Sedí ti?" Ozvalo se po chvíli ticha za dveřmi.

„Jsou perfektní." Vydechl jsem v úžasu možná až moc tiše, a dále si prohlížel sebe samého v zrcadle s oblečením, které vybral. Kalhoty nebyly nijak extra teplé, zkrátka upnuté černé džíny, ve kterých mi neměla být ani zima, ale ani horko.

„Sluší ti." Pochválil mi je Louis, když hned na to otevřel dveře. Nevím, kde vzal tu odvahu, ale neměl jsem mu to za zlé.

„Co kdybych tu byl nahý?"

„Myslím, že kdybych chtěl vidět tvé tělo, tak se kouknu ve vaně, nebo večer v posteli." Ušklíbl se na mě v zrcadle, načež mi rozpůlil vlasy na dvě půlky a už-už mi chtěl začít dělat copánky.

„Co kdybych si dnes nechal drdol? Nebude to takové dětské, navíc k tomuhle oblečení se mi to hodí více, myslím."

„Jasně, klidně, žádný problém, tobě sluší stejně všechny varianty." Okomentoval s úsměvem. Možná si ani neuvědomoval, jaký mi tak skládá kompliment, možná ano, kdo ví.

Dále tedy spojil mé vlasy, vyčesal je hřebínkem dovrchu a zachytil dvěma gumičkami, díky čemuž vznikl docela přijatelný drdol. Nebylo to nic velkého, nic dokonalého, odborník by si klepal na čelo, ale mně to stačilo, já byl rád, že mi vlasy nepadají do očí, a že to celé drží pohromadě, i když jsem logicky nesměl dělat rychlé pohyby, abych si drdol nezničil.

„No vidíš, jak ti to sluší." Pousmál se na mě v zrcadle, když jsem si nás dva zamyšleně prohlížel. Vypadali jsme jako pár, Louis mě opět držel za ramena, a koukal mi přes zrcadlo do očí. Než jsem stačil něco říct, dvakrát mě poplácal po ramenou a odešel.

Nechápal jsem, co to má znamenat, ale rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco víc a budu dělat, jako by mezi námi vůbec nic nebylo, i když tam očividně něco bylo. Musel to vidět a hlavně cítit i Louis, ale možná byl tak naivní a vážně věřil tomu, že je to jen hra.

__________________________________________

Omlouvám se, že to tak trvalo, i když jsem slíbil a doufal, že to stihnu dříve, ale najednou se na mě navalila vlna úkolů, které jsem musel vypracovat, naučit se nějaká učiva z matiky a podobné věci, takže vážně nebyl čas, ani síla, i když už jsem měl kapitolu skoro hotovou tak před týdnem, nešlo to a štve mě to :/

Snad se máte dobře i v takovouhle prapodivnou dobu, já jsem sice takový blázen, že vše podobné apokalypse si užívám, takže pro mě je to jen něco jako žít ve hře :D Ale věřím, že pro ostatní to může být drsné, hlavně proto, že to média dosti nafukují a krmí se na strachu všech lidí.. Kdo ví, jak to bude dál. Každopádně vám všem přeji hodně štěstí, zdraví, pevné nervy, a zvládněte to! Co bych bez vás jinak dělal ;)