„Proč tohle vůbec děláme?" Zeptal jsem se se smíchem Louise, který sbíral po bytě všechny dětské a roztomilé věci jako šílený. Byl celý v rozpacích, jako by se bál, že někdo odhalí jeho tajemství, což jsem na jednu stranu chápal, ale na druhou stranu to bylo dost srandovní.

„Přijede má matka - a i když - je to ta nejhodnější žena na světě - stále je to člověk - který není na něco - takového - psychicky připraven." Vysvětlil mi pomalu, přičemž se vždy na pár sekund odmlčel, když zvedal nějakou věc ze země, či ze stolu.

Když jsem se nad tím tak zamyslel, teprve jsem spatřil ten nepořádek, ve kterém jsme tu společně přežívali. Nám se to nezdálo jako nepořádek, jelikož jsme ty věci dennodenně používali, ale druhému člověku by to tak přišlo.

Snažil jsem se mu pomáhat a nosit věci ke mně do pokoje, kde jsem je následně schovával do boxů, nebo skříní, ale někde vzadu v mysli mě stále hlodala jedna myšlenka, na kterou jsem nemohl přestat myslet.

„Jak často tě tvá máma vlastně navštěvuje?" Snažil jsem se toho zjistit co nejvíce, byl jsem vážně zvědavý. Zajímalo mě snad všechno, nejraději bych přijel já za ní a prohlížel si s ní alba a fotky malého Louise. Musel jsem se při té představě tiše zasmát, jako dítě byl určitě roztomilý.

„Čemu se směješ." Naklonil se ke mně Louis s otázkou místo odpovědi. Velice šikovně se vyhnul tomu, aby mi nemusel odpovídat, ale já na svoji otázku chtěl i odpověď, takže neměl na výběr.

„Jen jsem si tě představil jako malého, musel jsi být rozkošný." Usmál jsem se na něj široce, přičemž jsem z něj nespouštěl zrak. Miloval jsem, když byl takhle uvolněný, přesně jako normální člověk, žádný specialista.

„Nebyl jsem ničím výjimečné dítě, podle mě; modré oči, hnědé vlasy, malá dosti hubená postava, velký fotbalista už od malička. Vlastně jsem byl úplně jako ostatní děti v našem okolí, jen prostě, ten obyčejný Louis." Pokrčil rameny, jako by to nic neznamenalo, ale já viděl ten úsměv.

„Byl jsi fotbalista?" Ptal jsem se překvapeně dál, chtěl jsem o něm vědět vše, co se dalo, dokud povídal, jindy jsem z něj nedostal ani jednu odpověď, i když jsem se snažil celý den.

Nevím proč, ale Louis moc nemluvil o svém dětství, ani o rodině, vlastně jsem si hodnou chvíli myslel, že se s nimi něco stalo, ale nakonec se ukázalo, že má, na první pohled, docela dokonalou rodinku, jako by je někdo vystřihl z časopisu a vložil do reálného světa, což bylo dost děsivé.

Nebylo to tak, že by je neměl rád, bylo vidět, že je miluje, když o nich mluvil, ale očividně nějak neměl potřebu tohle téma jen tak vytahovat, což jsem se rozhodl respektovat, ale když už svitla nějaká naděje, snažil jsem se z ní vytěžit co nejvíce informací.

Bohužel, vše co jsem zjistil, bylo, že měl sedm sourozenců, i když měli někteří jiného otce, stále to byli sourozenci. Záviděl jsem mu, že má tak velkou rodinu, já byl jedináček, takže jsem nechápal, proč se Louis ohledně té svojí chová tak odtažitě. Ovšem s mojí matkou jsem měl nejspíš štěstí, alespoň jsem trpěl sám, nebylo nás v tom více.

„Matka chtěla, abych v tom pokračoval, ale mě bylo jasné, že to nemá budoucnost. Vždy mě zajímala lidská psychika, i když jsem hrál fotbal, možná ti to k sobě nebude pasovat, ale já nebyl ten typický fotbalista, kterého zajímá jen fotbal a škola pro něj neexistuje – já byl jeden z nejchytřejších." Vysvětlil, abych si na něj náhodou neudělal špatný názor; jako bych snad zrovna já soudil člověka podle jeho výsledků ve škole.

„Jaký jsi skromný." Zarecitoval jsem ironicky, i když neřekl nic špatného, pouze uvedl věci na pravou míru, a já to chápal.

Poznal, že si z něj jen dělám srandu, to jsem věděl, on vždy chápal můj humor, nebyl jako ostatní lidé, proto jsem si to k němu mohl dovolit. Někomu se sice mohlo zdát, že si k němu dovoluji až příliš, ale já moc dobře věděl, kde jsou vymezené naše hranice.

„Víš, jak jsem to myslel." Hodil po mě lahvičku s čajem, kterou jsem měl schovanou mezi polštáři na pohovce. Mírně jsem se díky tomu začervenal — čím více jsme spolu byli jako dva normální lidi, v normálních situacích, tím více jsem se pak styděl za své zlozvyky.

Rychle jsem ji hodil do košíku s ostatními věcmi, abych se na ni dál nemusel koukat, přičemž jsem pokračoval za Louisem, jako jeho věrný ocásek. Byl jsem jako malé dítě, které za vámi stále chodí a snaží se vám pomoct, i když většinou jen přidělává další problémy a nepořádek, ale v tu chvíli mi to tak nepřišlo. Tohle jsem si uvědomil vždy až s odstupem času a vnitřně za to sám sebe nenáviděl.

„A stále hraješ fotbal?" Zajímal jsem se dál, i když jsem sám snad nikdy v životě fotbal nehrál. Nebyl jsem na společenské hry, styděl jsem se sám za sebe a zároveň se tak neskutečně bál těch lidí, se kterými bych měl hrát, že jsem nebyl schopný ani to vyzkoušet.

„Něco takového se jen tak nezapomíná, takže bych nejspíš měl být schopný znovu hrát, ale není na to čas, ani energie. Navíc bych byl asi dost příšerný, po tolika letech." Zasmál se nejspíš sám sobě při té představě, ale já ho chtěl vidět hrát. S ním bych si klidně i zahrál, kdyby tam byl jen on a já, nikdo jiný, jen my dva a míč, to by mohlo být fajn.

„Podle mě bychom si mohli jít někdy zahrát, jako normální lidi, víš jak to myslím." Nabídl jsem se smíchem. Možná to znělo jako pouhý žert, možná to tak znít mělo a možná jsem to myslel vážně, to všechno záleželo na jeho odpovědi. Nesouhlasil by? Dělal jsem si srandu. No, a pokud by souhlasil, šel bych s ním moc rád.

Nevím, co na tom bylo více matoucí a zároveň překvapující, jestli to, jak jsem se choval, nebo to, že mě měl přečteného jako své boty a moc dobře věděl, jak to myslím. Možná se mi to nelíbilo, a možná jsem se cítil výjimečně, když mě znal prakticky lépe, než jsem se znal já samotný.

„Určitě bychom si mohli jít někdy v budoucnu zahrát, je to dobrý nápad." Přitakal mi s úsměvem, načež položil svůj koš s věcmi na kuchyňskou linku, stejně tak jako já.

„A abych se vrátil k té tvé otázce s mojí mámou, nevídáme se moc často, většinou jen na narozeniny, vánoce, různé oslavy, ale nestává se moc často, že by za mnou jezdila jen tak, jako právě teď, takže očekávám, že mě opět překvapí nějakou svojí novinou." Pokroutil nad ní s úšklebkem hlavou.

„Možná se jí po tobě jen začalo stýskat, to přece nemůžeš vědět." Napomenul jsem ho se stejným úšklebkem, který měl on na tváři. Ta chvíle se mi líbila, byla tak nevšedně normální, což u nás nebylo zvykem. Louis chápal mé potřeby a plně je akceptoval, takže nebyl důvod k tomu, abychom se chovali nějak přehnaně normálně. Můžu vám ale říct, že mi to začínalo chybět, takže jsem měl velkou radost, když jako další nadhodil úplně jiné téma.

„Jasně, hele, přemýšlel jsem o tom, stejně jako mám ve zvyku, když jsem večer sám, a přišel jsem s takovým návrhem, nebo spíše prosbou. Potřebuji, abys pro mě něco udělal." Zatvářil se až přehnaně vážně, načež se společně se mnou posadil k jídelnímu stolu na židli, která byla přesně naproti té mojí.

„O co jde? Rád pomůžu, když to nebude nic, co bych nemohl zvládnout." Pokrčil jsem rameny, načež jsem se lokty opřel o stůl, možná abych tak mohl být blíž němu.

„Není to nic těžkého, tedy – myslím, že by to nemuselo být tak těžké, kdybychom spolupracovali. Víš, jde o to, že moje máma znala Zoe, vlastně ji znala skoro celá moje rodina, protože tu se mnou byla vážně dlouhou dobu, ale abych se vrátil k tomu, oč tě žádám. Potřebuji, abys předstíral, že jsi můj přítel." Povzdechl si. Vypadal díky tomu vážně zvláštně a já vlastně nechápal, nebo jsem spíše nedokázal uvěřit tomu, o co mě to právě požádal.

„Cože-?" Vypadlo ze mě ve chvíli ticha, kterou ale ihned přerušil.

„Nežádal bych o to, kdyby to nebylo nutné, nesmíš si to brát nijak osobně, ale – prostě, když jsem přišel o Zoe, musel jsem mojí matce slíbit, že už si k sobě nikdy nevezmu nikoho do domácí péče, aby se nestalo to stejné. Tvrdila, že jedna taková ztráta mi za život stačí, druhou bych už podle ní neunesl. Právě proto musíme vypadat jako naprosto normální pár, nechci jí přidělávat zbytečné starosti, když se vidíme jednou za takovou dobu." Vysvětlil mi, jak se celá situace má, nejspíš abych si nedělal plané naděje, díky tomu, co řekl.

„Tak – nejspíš by mi stejně nic jiného nezbylo, navíc za to, co všechno pro mě děláš, si to rozhodně zasloužíš, jen si nejsem jistý, že dokážu předstírat naprosto normálního kluka, a ještě k tomu tvého přítele!" Vykřikl jsem se smíchem, přišlo mi to v tu chvíli jako naprosto absurdní věc, i když jsem o tom už tolikrát přemýšlel.

„Nesmíš v tom hledat žádnou vědu, jen se chovej přirozeně, nemusíme se před ní ukazovat nijak intimně, nebo jí něco dokazovat, chápeš. Bude to jako do teď, jen všechna naše tajemství si necháme pouze pro nás dva, rozumíš?"

„No, jo, ale co když nám nebude věřit, nebo mě nebude mít ráda, co potom budeme dělat?" Ptal jsem se nervózně, jelikož ta představa mi vážně naháněla husí kůži. Stačilo mi, že mě neměla ráda má vlastní matka, natož aby mě nenáviděla ještě ta Louisova.

„Zamiluje si tě, uvidíš, bude to dobrý, slibuji, jen mi musíš věřit a stát při mně, když půjde do tuhého. Nesmíš couvnout, když bude mít nějaké pochyby, jasné?" Varoval mě s úsměvem, který mě z osmdesáti procent přesvědčil o tom, že to bude dobré, zbytek dokázaly jeho oči, které mě s jiskřičkami pozorovaly.

„Budu stát při tobě, až půjde do tuhého, ale ty musíš stát při mně, když po mě půjde, taky mě v tom nesmíš nechat, slib mi to." Napřáhl jsem před něj svůj ukazováček, jako bych mu měl za něco vynadat.

„Slibuji, nemusíš se bát, dobře to dopadne, věřím tomu, jsme dobří parťáci." Zasmál se, načež vstal a začal pokračovat v úklidu. Já ještě hodnou chvíli seděl na místě a přemýšlel o tom, co všechno by se při našem plánu mohlo zvrtnout.

_______________________________

Tak jo, lidi, jsem tu po dlouhé době s novou kapitolou, která vydá skoro za dvě, a na delší dobu se bohužel zase odmlčím. Možná to někteří z vás vědí, nebo ne, ale posledních několik let mám určité zdravotní potíže a čeká mě další operace. Momentálně mám asi tu nejhorší chřipku, jakou jsem kdy zažil, ale doufám, že do operace budu v pohodě. Nicméně, i když se snažím psát, s bolestmi které mám, to častěji nejde, než jde, tak možná proto mi tak dlouho trvalo napsat tuhle kapitolu. Víte, mám náhle hrozně moc nápadů, a tak doufám, že budu jednou v pohodě, abych se mohl naplno věnovat psaní, místo chození po doktorech, ono to totiž člověka dost vyčerpává i psychicky, co si budem.. 

Snad to pochopíte a nebudete se zlobit, já na vás vážně myslím a snažím se psát, když můžu, to ale bohužel není tak často, jak bych si přál. Snad se kapitola líbila, je taky nejspíš nejdelší ze všech, z čehož mám radost, a zároveň by mě zajímal váš názor na celý tenhle příběh. Něco, co nesedí, nebo to není možné, či je to až moc klišé/nedá se tomu věřit? Klidně mi to napište do komentáře, budu jen rád. :)