Společně jsme vystoupili z auta a ruku v ruce kráčeli dovnitř postarší budovy, před kterou parkoviště bylo skoro plné. Louis říkal, že se tam v tu dobu scházelo více skupin, ať už kvůli čtení, hrám, sportu, výtvarnému kurzu, nebo právě kvůli skupinové terapii pana Tomlinsona.

Byl to zvláštní pocit, procházet mezi lidmi, kteří na vás koukají jako na blázna a ztratit se až ve dveřích s nápisem "skupina pana Tomlinsona". Ostatním už to asi přišlo normální, jelikož se zde scházeli často, ale já, jako nováček, si připadal vážně zvláštně.

Louisova ruka, která držela v sevření po celou dobu tu moji, mi sice přidávala odvahu, ale i tak jsem se necítil dobře. Navíc jsem věděl, že kdybych na to upozornil, řekl by mi, že to nic neznamená a pustil by mě.

„Měl by sis jít dát čaj s ostatními, třeba poznáš nové lidi, s někým si padneš do oka, co ty víš. Dej jim šanci tě poznat, zamilují si tě. No a já si mezi tím rychle odskočím pro nějaké papíry do kanceláře." Vytrhl mě z přemýšlení Louisův vlídný hlas, přičemž s úsměvem pokynul k většímu kruhu, který byl vytvořený ze židlí. Už tam sedělo pár lidí a společně si povídali. Pár jich dokonce bylo u stolku s občerstvením a popíjeli vodu, čaj, nebo kávu, přičemž si mezi sebou opět povídali.

Přišel jsem si jako páté kolo u vozu, když už se mezi sebou všichni znali, jelikož chodili pravidelně a náhle jsem se objevil já, abych jim narušil celý systém. Nebylo správné tam chodit, byl to až moc ukvapený nápad, na který jsem až přehnaně rychle kývl. Měl jsem si lépe promyslet, co všechno se může stát, když se dostanu do centra dění, mezi všechny přítomné lidi.

Vůbec jsem si neuvědomoval, jak se budu cítit, až na mě budou všichni koukat, když mi vadili i letmé pohledy.

„Louisi, já- já si nemyslím, že je to dobrý nápad." Pustil jsem jeho ruku a zatáhl za jeho rukáv, abych tak získal celou jeho pozornost.

„Tak dobře, můžeš jít se mnou, v klidu, Harry, stačí jen říct." Rozešel se opět ke dveřím, které vedly do jeho kanceláře, a já rychle cupital za ním, aby mě tam náhodou nezapomněl.

„A nemohl bych zůstat tady? Počkal bych tu na tebe, přísahám, vždyť tu ani není žádná jiná úniková cesta, než oknem a vážně nejsem takový hlupák, abych skákal ze třetího patra." Zasmál jsem se nervózně, přičemž jsem se modlil ke všem svatým, aby mě tam nechal a sám šel zahájit svoji terapii, což se kupodivu nestalo.

Měl jsem vědět, že když už jsem jednou Louisovi slíbil, že s ním půjdu a na skupině promluvím, už jsem to zkrátka nemohl vzít zpět.

„Harry, já vím, že se tady nemusíš cítit nejlíp, protože tu nikoho neznáš, ale máš tady mě. Já budu sedět hned vedle tebe a klidně tě po celou dobu budu držet za ruku, pokud ti to pomůže. Jen chci, abys věděl, že existují lidé, kteří tě za něco takového neodsoudí, protože mají své vlastní zlozvyky a úchylky, když to tak řeknu. Slíbil jsem, že ti něco řeknu o Zoe a ty jsi slíbil, že se mnou půjdeš na tuhle terapii. Příště už nemusíš chodit, chápu, že když se vidíme každý den, nepotřebuješ se mnou chodit na terapii, ale alespoň to zkus. Prosím, uděláš to pro mě, Harry?" Zeptal se s úsměvem, když se na chvíli zastavil, přestal hledat ve svém stolku a věnoval se jen mě.

Bylo to vážně hezké, takové chvíle jsem měl rád, i přes to, jak jsem byl nervózní. Věděl jsem, že má pravdu, nepotřeboval jsem to, ale bylo hezké vidět, že existuje i někdo jiný, kdo tohle neodsuzuje. Někdo, kdo není jako má matka.

„Tak dobře, ale budeš mě držet za ruku!" Ukázal jsem na něj s přivřenýma očima prstem, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně a čekal na jeho souhlas.

„Dobře, ale až budeš mluvit ty, během rozhovoru s ostatními si bohužel musím dělat poznámky, takže nebude příležitost, ale jelikož u tebe žádné nepotřebuji." Pokrčil rameny na znamení souhlasu.

„Jestli mě v tom necháš, tak přísahám, že ti to nikdy neodpustím." Zasmál jsem se tiše, abych trochu odlehčil situaci, ale i přes to jsem to myslel smrtelně vážně a on to moc dobře věděl.

„Nemusíš se bát, to bych ti neudělal." Pohladil mě s úsměvem po rameni a jemně do mě strčil, abych se rozešel společně s ním, vstříc všem těm lidem a jejich zvědavým očím.

Šel jsem pomalu za Louisem, přičemž jsem zvažoval všechny své možnosti. Kdybych utekl, nic bych se nedozvěděl o Zoe, navíc bych zradil jeho důvěru, kterou do mě vkládal a to jsem vážně nechtěl. I přes to všechno, jak jsem se cítil a čemu všemu jsem musel čelit, byl jsem rozhodnut to podstoupit, abych ukázal Louisovi, že si zasloužím znát jeho tajemství. A tak jsme se dostali až do kruhu dění, Louis se posadil na židli, která byla hned v čele, a mě posadil vedle sebe.

„Dobrý den všem, jsem rád, že jsme se tu dnes opět všichni sešli. Hned na začátek bych rád představil našeho nového člena, Harryho Stylese." Pokynul rukou k mé maličkosti, přičemž se na mě vřele usmál, aby mě ujistil, že má vše pod kontrolou a nemusím se ničeho bát.

Stydlivě jsem na všechny přítomné mávl dlaní, abych se s nimi přivítal. Louis nejspíš čekal, že je pozdravím, jelikož mě ihned všichni začali vítat typickým "ahoj, Harry", což od nich bylo vážně milé, a tak jsem ze sebe dostal alespoň tiché: „Ahoj."

Bylo tam tak dvacet lidí s těmi nejrůznějšími úchylkami. Jedna dívka, které se líbilo, když ji někdo ponižoval, a tak si našla chlapce, který byl ochotný jí nabídnout přesně to, po čem prahla, jenže jakmile mluvila dál a dál, bylo jasné, že už nejde o normální hrátky, ale domácí násilí. Občas ji škrtil tak vytrvale, že omdlela a skončila v nemocnici na pohotovosti, několikrát jí dokonce museli zašívat tržné rány a podobně. Bylo to vážně hrozné a nejhorší na tom bylo asi to, že ona si nemohla pomoct, a i přes všechna ta fakta se jí to jistým způsobem líbilo. Nedokázala od něj odejít, čehož sama litovala, ale jak řekla, nakonec se k němu vždy vrátila.

Druhý chlapec rád močil na lidi a sám polykal cizí moč, což taky nebylo úplně v pohodě, jak mu sám Louis řekl, jelikož moč obsahuje látky, kterých se chce naše tělo zbavit. To znamenalo, že když ji konzumoval, dostával do sebe látky, které mohli dost uškodit jeho tělu.

Třetí chlapec měl rád nohy, což by nebylo zase tak zlé, kdyby se mu nepostavil i při pohledu na nohy jeho učitelky. Byl tam povinně, jinak by ho prý museli vyhodit ze školy za sexuální obtěžování učitelky, což mi sice přišlo dost přehnané, ale takoví už lidé zkrátka jsou.

Čtvrté děvče rádo ubližovalo svým partnerkám, což by se v rámci možností dalo zvládnout, ale u ní už to přešlo do takového extrému, že řezala svoji subinu do stehen, a to už vážně v pohodě nebylo. Zdávali se jí sny o tom, jak do ní řeže a řeže, dokud z ní nevyteče všechna krev, což se jí ve snu líbilo, ale když se probudila, litovala toho. Říkala, že by to doopravdy nikdy neudělala, ale vypadala, že tomu ani sama nevěří, což bylo hodně špatné, jelikož jí mohla kdykoliv vážně ublížit.

Další chlapec rád ponižoval ženy, ale ne jen tak nějaké ženy, o dost starší ženy, které si vodil k sobě domů. Snažil se je dostat až do stavu, kdy pod ním brečeli, to měl nejraději. Vzrušovalo ho, když brečeli, byl to takový vrchol všeho.

Chlapec, kterého dokázalo vzrušit, když jeho přítelkyně byla čistá panna, vyspal se s ní a utekl. Takhle to dělal stále dokola; ubližoval naivním děvčatům, která pak třeba už s nikým dalším nechtěla mít sex, jenže on si nemohl pomoct. Vzrušovala ho ta nevinnost a krása panenské dívky.

Dívka, která si ráda dělala dobře a provozovala sex na veřejnosti.

Chlapec, který rád přespával v lese, jelikož ho vzrušovaly stromy a rád si to u nich vždy v noci dělal. Nikomu to sice nevadilo, ani neubližovalo, ale bylo to veřejné obnažování a tím pádem i trestný čin. Opět tam byl povinně, dokonce byl venku jen na podmínku, a to takovou, že bude docházet na Louisovu skupinu, aby ho měl někdo pod dohledem a zaznamenával každou změnu, či pokrok.

Bylo tam ještě několik takových chlapců a dívek, které se představili společně se svými úchylkami, ale já si nedokázal zapamatovat všechny, kór, když se řada nezvratně blížila ke mně.

Věděl jsem, že to brzy přijde, a tak jsem si v hlavě pomalu začínal sestavovat svoji řeč, kterou jsem si rozhodně měl napsat předem na papír, abych to mohl v klidu přečíst, ale to už bylo jedno.

Hlavní bylo, abych vymyslel něco smysluplného a při tom se pokusil co nejméně ztrapnit tím, co se mi vlastně líbí. Dost lidí to odsuzovalo, věděl jsem to, ale bylo to jiné, když jsem si opakoval, že oni jsou jako já. Nemohli mě přece soudit, když měli své vlastní úchylky.

______________________________________

Tak jsem to nakonec zvládl a máte tu novou kapitolu :D Trochu delší, ale snad nevadí, zase se mi to nechtělo půlit a zbytečně to zdržovat :)

Snad jsem vás nezklamal a líbilo se :)

Užijte si zbytek víkendu <3