Byl to celé Louisův nápad, to on chtěl, abych s ním šel na tu skupinu, abych doma nemusel být sám. V poslední době jsem se necítil dobře, byl jsem až přehnaně paranoidní, což zapříčinilo jeho nepokoj.

Jak řekl, byl jsem jeho pacient a dokud jsem jím byl, bylo jeho povinností, starat se o mé zdraví a především o moji psychiku. Slyšel jsem v noci hlasy, ve snech se objevovali lidé, které jsem nikdy neviděl a pronásledovali mě až do našeho světa.

Jednou se mi dokonce stala taková nemilá věc, zrovna pár dní nazpět; vylezl jsem z vany, kterou pro mě a Renée – moji kachničku, připravil Louis, jako poděkování za, trochu připálenou, snídani do postele. Stál jsem zrovna před zrcadlem, které bylo celé zamlžené, když jsem si všiml divné šmouhy stojící přímo vedle sebe.

Nebyla to sranda, myslel jsem, že už jsem mrtvý, nebo tedy brzy budu, protože jsem se objevil v tom nejhorším hororovém filmu, ale jak se ukázalo, očividně bylo hlavní, abych se vyděsil.

Neměl jsem tolik odvahy, abych se dokázal otočit a přesvědčit se na vlastní oči, a tak jsem svoji dlaň natáhl přímo k zrcadlu, abych alespoň kousek očistil. Čekal jsem toho hodně: Louise, Louise, Louise, nebo třeba Louise, ale vážně mě nenapadlo, že za mnou bude stát ona.

Ta holka ze snu, kterou jsem odněkud znal, ale nemohl si vzpomenout odkud. Usmívala se, vážně se usmívala, ve skutečnosti i ve snu, jenže já nedokázal pochopit, co to znamená. Byla očividně šťastná, jako by se snad dívala na někoho, kdo jí dělá velkou radost.

Nebylo to tak děsivé, jak to asi zní, bylo to totiž stokrát horší, protože i když za mnou nestál žádný vrah, nebo bubák, stále to bylo něco, na co jsem dlouhou dobu nedokázal najít vysvětlení.

Nedávalo mi to smysl, nechápal jsem to; žádné drogy jsem nebral, vlastně ani skoro žádné prášky, tak o co mohlo jít? Unavený jsem nebyl, protože i když mě pronásledovala společně s dalšími několika lidmi do mé říše snů, spal jsem dost na to, abych neměl halucinace.

Bylo vidět, že si se mnou dlouhou dobu nevěděl rady ani sám Louis, protože jak sám přiznal, na tohle on neměl klasifikaci, i když byl držitelem něčeho, co by se dalo nazvat: "částečná licence psychiatra a psychologa v jednom". Nebylo to nic velkého, rozhodně se nemohl zabývat lidmi v oboru psychiatrie, jeho hlavní obor byla sexuologie, ale k tomu zkrátka patřila i ta psychika.

Nepřišel sice na žádné rychlé řešení v podobě prášků, které by mě těch snů měli zbavit, ale napadlo ho, že možná, když budeme stále spolu, se nic podobného už nestane, a tak jsem se stal jeho ocáskem, který za ním všude chodil.

Ano, myslím to vážně, byl u mě, i když jsem musel na záchod, protože mě prý nemohl nechat samotného, což bylo sice absurdní a já díky tomu měl bolení břicha, ale na druhou stranu to od něj bylo vážně hezké a možná i trochu roztomilé.

Jenže to nebyl až tak dobrý nápad, jak si Louis myslel. Nemohl jsem si bez něj zajít ani na záchod, což pro mě bylo dost stresující. Já prostě nejsem ten typ, který by mohl v klidu vykonat svoji potřebu, když před ním stojí někdo jako Louis. Byl ke mně sice otočený zády, ale pořád měl obě uši zdravé, a dokud tomu tak bylo, já se snažil jíst co nejméně, aby se tak snížila i má docházka na toaletu.

No, a i přes to, že to pro mě byla jedna z těch horších dob v mém životě, byl jsem za to částečně rád, protože nás to postupem času s Louisem více sblížilo. Byl jsem rád za čas, který jsme spolu mohli trávit, a tak jsem souhlasil, když mě chtěl vzít s sebou na svoji skupinovou terapii.

Věděl jsem, že i kdybych nesouhlasil, stejně by mě vzal s sebou, a tak jsem měl alespoň chabý pocit, že s ním jedu dobrovolně. V té době pro mě bylo hlavní, dělat Louisovi radost, což mě očividně nikdy neopustilo.

Nebylo žádné tajemství, že jsem neměl rád společnost lidí, věděl to i on a snad každý, kdo mě znal více než jen pět minut. Stačilo mě chvíli sledovat; neustále jsem si sahal do obličeje, upravoval se a celkově se snažil vypadat co nejvíce dokonale, i když se mi to mnohdy nedařilo. Chtěl jsem se schovat před zraky všech přítomných, ale nešlo to.

„Jsi připravený?" Pohladil mě po koleni, nejspíš aby mi trochu pomohl uklidnit se, což se mu povedlo. Díky němu jsem byl klidný i ve chvílích, které bych bez něj normálně nezvládl.

Začínal jsem si za tu dobu, co jsem u něj žil, myslet, že bez něj už nedokážu žít. Byl jako středobod mého života, vše se točilo jen kolem něj a to ostatní už bylo jedno, hlavní bylo, že je se mnou.

Nedokázal jsem si představit, že bychom se měli rozdělit, že bych se měl postavit na vlastní nohy a začít žít normální život, jako obyčejní lidé kolem mě, kteří neměli svého Louise, aby je podržel, když potřebovali, to jen já.

Cítil jsem se díky němu tak výjimečně, jako by ani nešlo o mě, ale o někoho speciálního, což já pro něj byl, speciální, nebo alespoň tak mi to vždy říkal. Jasně, nevěřil jsem tomu, že jsem něco víc, než ostatní lidé, ale je jasné, že věřit takové věci člověku hodně zvedne sebevědomí a já už to vážně potřeboval.

Louis mi postupem času pomáhal postavit se na vlastní nohy, i když to možná ani neměl v plánu. Opravdu jsem byl zvědavý, zajímalo mě, co si o tom všem doopravdy myslí, co si myslí o mně, proč na mě tak kouká a proč mám ten zatraceně krásný pocit štěstí jen v jeho blízkosti.

Nechtěl jsem už poslouchat, že něco nejde kvůli Zoe, protože jsem moc dobře viděl, že když na ni nemyslí a nesnaží se udržet na uzdě, všechno jde. Musel se jen zbavit těch pout, které si sám vytvořil, protože s nimi v životě těžko mohl dál pokračovat.

„Jsem." Odpověděl jsem s úsměvem po chvíli přemýšlení, kdy Louis držel mé koleno a s vlídným úsměvem na mě přenášel svoji dobrou energii, která mi vždy dodala kuráž a pomohla zvládnout danou situaci.

_____________________________________

Tak jo, prvně jsem to vůbec nechtěl zveřejnit, jelikož mi přijde, že se do toho nějak zapletly mé negativní myšlenky a takové věci, co se v posledních pár dnech dějí, ale vím, že to jen tak nepřejde a já si zase nechci dávat pauzu. Je to se mnou jako na horské dráze, takže se ani není čemu divit, nechci abyste mě litovali, vlastně to prosím vůbec neřešte, jen jsem to chtěl říct.. xd

Zároveň vám všem chci moc poděkovat za 15K přečtení a 2K vote, nemáte ani ponětí, co to pro mě znamená :3 U tohohle příběhu jsem žádné velké cíle neměl a ani taková velká čísla nečekal, ale je to tady a já vám za to neskutečně děkuji! Moc vás miluji, jste opravdu zlatíčka <3

Snad se líbilo, i když to není dokonalé a asi úplně to, co jste čekali..

Snad se mi v neděli podaří vydat další kapitolu, už je z poloviny hotová, tak by to neměl být takový problém, ale člověk nikdy neví, co mu zase přijde do cesty..

Nic, mějte se hezky!