„Kurva, pane bože, to bolí." fňukal jsem, když mi Louis pouštěl studenou vodu na moji opařenou nohu. Doufal jsem, že tam nebudu mít nějaké puchýře, nebo tak něco, s čím bych musel do nemocnice, jelikož tam bych to sám vážně nevydržel.

„Shh, to bude dobré, uvidíš." kolébal se mnou ze strany na stranu. Byl se mnou ve sprchovém koutě, ignorujíc to, že na sobě oba máme oblečení, hlavní pro něj byla má bolavá noha.

Seděli jsme společně v koutě, přičemž mě měl položeného na svém klíně a na nohu mi pouštěl proud vlažné vody.

„Pusť studenou, dej to na úplně studenou, sakra." skučel jsem, jelikož mi přišlo, že se má noha stále více a více zahřívá.

„Nemůžu ti na to hned pustit studenou vodu, tím bych ti ještě více ublížil." zašeptal mi u ucha nervózně, jako by se snad něčeho bál. Raději jsem už tedy mlčel, tiskl v rukou jednu jeho paži a obličej si schovával do jeho hrudi, přičemž jsem se snažil nějak uklidnit.

„Neboj, nevidím žádné puchýře, nebude to tak zlé, jak jsem si myslel. Vyděsil jsi mě, Harry, tohle už mi prosím nedělej." zasmál se a opřel si hlavu o mé rameno. Z jeho hlasu šlo lehce poznat, jak se mu náhle ulevilo.

Byl to vážně skvělý pocit, nikdy se o mě nikdo nestaral tak, jako on. Měl o mě vážně starost, bál se, že se mi něco stalo, i když nemusel. Nemusel se o mě vůbec zajímat, ale zajímal, nebyl jako má matka, nebyl jako všichni ostatní, byl jiný. Laskavý, hodný, ale především zvláštní a tajemný, díky všem těm věcem a jeho chování vůči mně.

„Co jsi v té kuchyni vůbec dělal?" zeptal se po chvíli, kdy jsme tam jen tak seděli a nechali na sebe dopadat ledovou vodu. U něj to totiž fungovalo tak, že když jste pustili ruční sprchu, automaticky se spustila i ta horní, pokud jste ji předem nevypli, na což si Louis v tom spěchu nevzpomněl.

„Chtěl jsem si udělat čaj, abych mohl jít znovu spát, ale nemohl jsem najít lahvičku, takže jsem prvně musel všechno prohledat a až pak si mohl dát vařit vodu. Proč jsi na mě vůbec začal křičet?" nechápal jsem.

Kdyby to neudělal, nic z toho by se nemuselo stát, takže mě automaticky zajímal důvod toho, proč jsem měl opařenou nohu.

„Když naleješ vroucí vodu do plastové lahve, tak se tím teplem zkroutí a zdeformuje, což jsem nechtěl, aby se stalo." povzdechl si.

„Neměl jsi do kuchyně vůbec chodit, proč jsi ten čaj tak nutně potřeboval? To bez něj chvíli nevydržíš?" optal se vzápětí hrubě, jako by snad pro něj bylo tak hrozné, že jsem si chtěl udělat čaj.

„Nemůžu bez něj jen tak usnout, proto jsem si ho chtěl jít udělat, abych mohl dál spát, když už jsi mě vzbudil." zamumlal jsem roztřeseně, když vypl vodu. Byla mi hrozná zima, mé triko i plenka byli nasáklé vodou, což zapříčinilo třas mého těla.

Rozcuchané vlasy jsem měl díky vodě přilepené ke krku, přičemž mi některé prameny zasahovaly i do tváře. Musel jsem vypadat vážně hrozně, nedivil bych se, kdyby se mi Louis smál, ale on nic. Nic neříkal, jen si mě s menším úsměvem prohlížel.

„Měli bychom se jít převléct, aby jeden z nás něco nechytil." prolomil jsem ticho a chtěl se zvednout, ale Louis mě zastavil.

„Počkej, pomůžu ti, jen zůstaň v klidu tak, jak jsi." pohladil má ramena a sám se zvedl na nohy, aby si mě mohl vzít opět do náruče.

„Zvládl bych to i sám." namítl jsem ze srandy, ale pro jistotu se pevně chytil okolo jeho krku, kdyby ho náhodou napadlo mě položit na zem.

„To těžko." uchechtl se a lehce si mě nadhodil, abych mu nespadl, načež jsem tiše vypískl, jelikož jsem se lekl, že se mnou chce hodit o zem.

Ano, někdy jsem měl dost stupidní představy, ale přeci jen, jak jsem mohl vědět, že by to neudělal? 

______________________________________

Tak jo, všem vám děkuji za krásné komentáře, četl jsem je, i když neodpovídám, vždy je všechny čtu, možná jen díky tomu teď přidávám novou kapitolu.

Nechtěl jsem nic říkat, aby se to zase nedoneslo k těm špatným lidem, kteří si myslí, že si to celou dobu jen vymýšlím a že jsem malé děcko, i když to lidi začali řešit klidně ve čtrnácti, ale to nebyly malé děti, žejo..

No nic, prostě jsem byl konečně u psycholožky a i když to ještě pro někoho nemusí znamenat nic, pro mě to znamená víc, než si kdo dovede představit, protože už se to konečně řeší, po všech těch rokách, kdy jsem musel v tomhle těle trpět.

Jenže kvůli tomu nemám vůbec chuť psát, protože v jednom kuse myslím na tohle všechno a to si pak člověk nevzpomene, že má vydat novou kapitolu, protože ten čas fakt tak hrozně letí..

Snad se nová kapitola líbila. :)