Ráno přišlo nemilosrdně brzy. Slunce začínalo vycházet a paprsky ji zašimraly na tváři. Zamrkala a posadila se. Stále byla na ošetřovně, stejně jako předchozí dny. Ovšem Clint s Jeffem jí dokázali dát dohromady. Kotník už téměř nebolel, proto se zvedla a odpajdala do malé koupelny, která byla nedaleko. Tam se osprchovala a umyla si vlasy. 

Netrvalo dlouho a vyšla ven. Špinavé prádlo odnesla tam, kde Placeři prádlo shromažďovali, a vrátila se zpátky na ošetřovnu, kde našla pobíhajícícho Clinta. "Dobré ráno," pozdravila ho. 

Chlapec se zastavil a podíval se na ní. "Taro, dobré. Jak vidím, tak kotník už je lepší," pousmál se. 

Přikývla. "Jo, to je. Už bych normálně mohla začít dělat." 

"Guty. Tak si dojdi na snídani, pak se vrátíš sem," zadal jí úkoly. 

Usmála se. "Guty. Tak zatím, Clinte," mávla a vyšla ven. Její kroky směřovaly k jídelně, kde už Pánvička jistě připravuje snídani pro ostatní Placery. Očima zabloudila k Boudě, kde ostatní spali. 

"Co tu děláš tak brzo, krásko?" ozval se u jejího ucha něčí hlas. 

Vyjekla a rozhodila rukama takovým stylem, že chlapce praštila pěstí do nosu. 

Chlapec vyjekl bolestí a hned zacouval zpátky. "Hej, klídek, jo?" 

Blondýnka se ohlédla. "Ježiš, Minho! Omlouvám se," vyjekla a vzala jeho tvář do dlaní, aby si prohlédla jeho nos. 

Asiat zakňučel bolestí. "Proč jsi mě praštila?" 

Prohlédla si jeho nos. "Promiň, lekla jsem se. Ale ten nos vypadá v pořádku, nic to není," zamumlala a pustila ho. "Neměl jsi už být v Labyrintu?"

Pokrčil rameny. "Ben se trochu zpozdil, tak na něj čekám. Ale co že ty jsi tak brzo vystrčila nos z ošetřovny?" zajímal se, zatímco její tělo přejížděl pohledem. 

Povytáhla obočí. "Kluci mě dali dohromady. Aspoň částečně. Zbytek se doléčí časem," řekla odměřeně a vydala se do jídelny. 

"Hej, Taro! Nechtěl jsem tě nijak urazit a-"

"Jsem v pohodě. Měl bys jít, Minho. Uvidíme se večer," pousmála se.

Asiat přikývl a odešel ke vstupu do Labyrintu.

Sotva vešla do jídelny, Pánvička si jí všiml. "Taro! Je dobře, že tě zase vidím," usmál se a podal jí její porci. 

"Ahoj, Pánvičko. Nejsi sám," pozdravila ho a vzala si svojí snídani. 

"Takže už jsi v pořádku?" ptal se dál, aby konverzace nevázla. 

"Částečně. Už můžu normálně pracovat, ale Clint mě nechce přetěžovat," pousmála se a zakousla se do chlebu se šunkou. 

"Tak to je jasný," pokýval hlavou. "Ralpha ještě nenašli, což je divný." 

"Jo, to je," hlesla blondýnka. Nechtěla se vracet ke dni, kvůli kterému nyní měla v háji kotník. Ten den ji děsil. 

Pánvička jí položil ruku na hřbet té její. "No tak, Taro. Budeš pod dozorem, nenecháme nikoho, aby se k tobě přiblížil," řekl konejšivě. 

Přikývla. "Díky, Pánvičko. Za podporu i za snídani," špitla. 

Chlapec chtěl něco říct, když si všiml někoho, kdo vešel do jídelny. Urychleně dívku pustil a odběhl do kuchyně. 

Otočila se, aby zjistila příčinu Pánvičkova chování. A vysvětlení se jí dostalo v podobě vysokého namakaného blonďáka, který stál na prahu a díval se přímo na ní. Poznala ho. Byl to chlapec, který ji našel v tom lese. Chlapec, který ji odnesl na ošetřovnu. Chlapec, který za ní chodil každý druhý den a zajímal se jak jí je. 

Nadechla se, že ho pozdraví, ale on ji předběhl. 

Došel až k ní a líbl ji do vlasů. "Ahoj. Jsem rád, že tě vidím mimo ošetřovnu," zašeptal jí do vlasů. Poté si vzal svou porci jídla a přisedl si k ní. "Jak ses vyspala?" 

Pokrčila rameny. "Ušlo to, díky za optání," pousmála se a strčila si do úst poslední sousto. To zapila zbytkem mléka, které měla v hrnku. Nechápala jeho gesto, které udělal, když přišel. Proč ji políbil do vlasů? Nechápala to. Ale nemohla říct, že se jí to nelíbilo. Že ji to neuklidnilo. 

Pozoroval ji koutkem oka. Sám nechápal co to do něj vjelo. Proč to udělal? Možná byl rád, že ji vidí někde jinde než jen na lůžku na ošetřovně. Ale vypadala klidně. 

"Kdy má přijet novej Bažant?" protnul ticho její hlas. Vadilo jí to ticho, které mezi nimi panovalo. V jeho přítomnosti se cítila v bezpečí. V klidu. 

"Tenhle týden, tuším že za dva dny," oznámil jí klidně.

Zarazila se. To strávila čtyři týdny na ošetřovně? Nemohla tomu věřit. Bylo to prostě moc. Donutila se ale jen pokývat hlavou. Musela před ním zůstat v klidu. Nijak nedat najevo emoce. 

Když dojedl, podíval se na ní. "Taro? Jsi v pořádku? Jsi celá bílá," řekl starostlivě. 

Mávla rukou. "Budu v pohodě. Jen...nečekala jsem, že na ošetřovně budu ležet tak dlouho," špitla. 

 "Neboj, brzo už budeš v pořádku a budeš moct normálně pomáhat," klidnil ji tiše chlapec. 

Ironicky se ušklíbla. "Jasně. A pak se najde někdo jinej, kdo udělá totéž. Bojím se každý den usnout, Gally. Bojím se vlastních snů. Když mě ráno přijdou kluci zkontrolovat, bojím se i jich," řekla a její hlas se změnil. Vkradl se jí tam strach. 

Konejšivě ji vzal za ruku. "Jak říkal Pánvička, nenecháme, aby ti někdo ublížil, ano?" 

Pohlédla na něj. "Jak dlouho jsi tam stál?" zajímala se. Protože když si ho předtím Pánvička všiml, nemohl sotva přijít. 

"No...vlastně od tý doby, co jsi začala jíst. Když jsem viděl, že si to Pánvička šine k tobě, chtěl jsem vědět o čem si budete povídat," zamumlal. 

Povytáhla obočí. "Ty zfrasenej stalkere," zasmála se a lehce ho praštila do ramene- 

"No co? Někdo tě hlídat musí," zašklebil se, přičemž si promnul udeřené místo. 

"Nejsem malá holka, kápo," namítla s úsměvem. 

"Oprava. Jsi jediná holka, která tu s náma je," řekl a podíval se jí do tváře. 

Její úsměv trochu poklesl, když svůj pohled zaměřila do jeho očí. Nebyly modré, jak se z dálky zdálo. Byly šedé. Proto míval tak přísný pohled. 

Ruku, ve které držel tu její, přesunul na její tvář. Neucukla, což ho potěšilo. Hleděl jí do očí, které byly plné očekávání. Ale někde tam vzadu dokázal najít i strach. Bála se. To nechtěl. 

Přála si to? Nevěděla. Byla zmatená jeho chováním. Byla vyděšená. Ale neucukla. 

Opatrně se k ní začal naklánět. Pomalinku, aby ji nijak nevyděsil. Chtěl ji políbit, to bylo zjevné. 

Měla rty sotva pár milimetrů od těch jeho, když se jí v hlavě cosi ozvalo. Něčí hlas. Dvě věty, které tehdy byly řečeny se zlostí v hlase. Ale nebyl to její hlas, kdo je řekl.

"Takže na nějakej vztah s Placerem zapomeň, guty? Nejsme tady od toho abychom si hledali partnery, ale abychom se dostali ven." 

Okamžitě ucukla a odtáhla se. "To nejde, Gally," špitla tiše. 

Chlapec se zmateně zamračil. "Proč by to nešlo? Máš snad někoho jiného?" vyptával se. 

Zavrtěla hlavou. "Ne, to ne. Ale na Plac jsme se dostali, abychom uprchli z Labyrintu. Ne abychom si hledali partnery," zopakovala Newtova slova. Poté se zvedla, odnesla své nádobí a odešla z jídelny pryč. 

Díval se za ní. Jak odchází. Nechápal to. Nechápal ji. Vypadala, jakoby to chtěla. Jakoby si to i přála. Ale slova, která z ní vzápětí vypadla, chápal ještě míň. Ale odejít ji nechal. 

Netrvalo dlouho a došla na ošetřovnu, kde kývla na Clinta. "Jsem tady, jdi se najíst," řekla. 

Medik se na ní podíval. Poznal na ní, že je něco špatně. Poznal to v jejích očích, přesto se na nic neptal. "Dobře. Kdybys něco potřebovala, stačí říct." 

Pokývala hlavou a šla přerovnávat bylinky a obvazy, jako první den, kdy to pouze zkoušela. Mohla při tom přemýšlet. Nechápala, proč to nechala zajít tak daleko. Proč mu dala naději a teprve potom se odtáhla. Musela ji k tomu činu donutit Newtova slova? Proč? Byla si snad jistá, že má ráda někoho jiného? Snad Newta samotného? Ne. Toho ne. Brala ho jen jako kamaráda, nic víc mezi nimi nebylo. Bylo přece tak jednoduché říct Gallymu, že nemá zájem. Ale co když ten zájem měla? V tu chvíli se sama v sobě nevyznala. 

Nazdárek, moji milí Placeři :3 

Po pětidenní prodlevě tu máme novou kapitolku...jste rádi? :D Já vím, že jste :3 

Upřímně doufám, že se vydávání nějak ustálí...:/ 

Ale copak to tu dneska máme? :3 

Tara ležela na ošetřovně skoro celej měsíc, takže jí konečně Clint pustil ven xD 

A to se tu odehraje ta scénka s Gallym :3 Co myslíte, chcete je mít spolu? :3 

A jako vždycky, někdo to musel překazit :D Tentokrát to byla Newtova slova :D Toho kluka totálně žeru :3 

Love you, guys <3