Předtím byla jen jedna, která litovala. Nyní však byli tři. Nemohli to na sobě dát znát, přesto jejich srdce krvácela. Krvácela a žalostně naříkala, ačkoliv je nemohli poslechnout. 

Thomas, který běžel vepředu s Minhem, se najednou prudce zastavil a dal rukou příkaz, aby se zastavili i ostatní. Nakoukl přes roh a uviděl tam cestu ven. Cestu ven, kterou strážil rmut. Otočil se k ostatním. "Poslouchejte mě. Tam je naše cesta ven. Musíme se dostat přes toho rmuta. Buď zemřeme nebo se dostaneme ven. Chucku, drž se u Terezy a Tary a nedávej klíč z ruky." 

Malý kudrnatý chlapec pokýval hlavou - víckrát, než bylo nutné. "Rozkaz, Thomasi," řekl a v ruce sevřel tu věc, kterou běžci objevili v těle mrtvého rmuta. 

Tara mu položila ruku na rameno. "Neboj, Chuckie. Všechno bude v pohodě a dostanem se ven, hm?" 

Minho pevně uchopil oštěp, který si nesl celou cestu z Placu. "Tak jdeme tomu grindovi nakopat prdel!" 

Z Thomasových úst vyšel výkřik, který měl podpořit všechny v to, co se chystali udělat. A taky to pomohlo. Všichni se okamžitě rozeběhli za roh a zamířili k rmutovi, který začal vrčet a syčet. 

Tara, Tereza a Chuck se drželi dál. Jakmile však byl útok zahájen, proběhli až dozadu a dostali se k zavřeným dveřím. 

"Zkuste to otevřít!" zakřičela Tara a s Terezou se pokusily stěnu odtlačit. Marně. Náhle se však ukázalo obrovské kolo a kolem toho osm volných míst. 

Tereza odběhla kousek zpátky, kde kluci drželi rmuty dál. "Thomasi! Thomasi, potřebujeme kód! Osm čísel," zakřičela. 

Chlapec zatěkal očima, zatímco píchal do rmuta, aby ho udržel dál. "Osm čísel? Hej, Minho! Sekce!" 

Asiat se na něj nechápavě podíval. "Cože?" 

"Sekce, jak jdou po sobě!" upřesnil Thomas. 

Minho přikývl. "Sedm! Jedna, pět, dva-" Zbytek jeho věty zanikl ve výkřiku, když na něj dopadla cizí váha. Rmut. 

"MINHO!" zakřičel Newt svým typickým přízvukem a všichni Placeři se do rmuta pustili, aby jejich přítele vysvobodili. 

To už však Jeff nevydržel. Věděl, že je Minho důležitý. Důležitější než on. Se zuřivým křikem se pustil dopředu a po rmutovi hodil oštěp, který se do něj zabodl. 

Rmut vztekle zařval a společně s několika dalšími odtáhli Jeffa. 

"Jeffe!" zaječel Winston, ale to už bylo pozdě. Medika už odtáhli. 

"Ten kód!" zapištěla Tara. 

"Šest, čtyři, osm, tři!" dokončil rychle Minho a Tereza to rychle dokončila. 

"Máme to! Je to správně!" zakřičela. V tu stejnou chvíli se začaly hroutit stěny, které rmuty postupně zabíjely. Thomas rychle hodil oštěp po posledním rmutovi těsně předtím, než ho rozmáčkla stěna.

Jakmile byli rmuti po smrti, pod Tarou, Terezou a Chuckem zmizela zem. Všichni stačili jen vykřiknout, než zmizeli v temném tunelu pod nimi. 

"Taro!" zakřičel Newt a vrhl se k nim. Pozdě. Nestihl ji chytil. Proklouzla mu mezi prsty. Tři z jeho dětí nestihl zachránit. A další tři byly mrtvé. 

Tara však dopadla na nohy a vzhlédla. "Newte! Newte, jsme v pořádku! Pojďte za námi!" zakřičela nahoru.

Placeři se po sobě podívali a pak, jako jeden muž, se podívali na Thomase, jakoby mu tím dali vedení. 

Chlapec jen přikývl a jako první sjel skluzavkou dolů. "Jste v pořádku?" zeptal se, když dopadl k nim. 

Tereza pokývala hlavou a rychle se mu vrhla do náruče. "Tome..." 

Jakmile byl Newt dole, zamračil se na ty dva. Tak takhle to bylo? Celou dobu byl s ní, ačkoliv mu tvrdil, že ho miluje? Přestal si jich všímat a došel k Chuckovi s Tarou, které sevřel v objetí. "Jste v pořádku?" 

Oba naráz pokývali hlavou. "Jsme. Jenom jsme se vyděsili," řekl malý Chuck a od Newta se odtáhl. 

Tara však v jeho náruči chvíli zůstala. Cítila se tam v bezpečí. A hlavně z ní sálala bolest. 

Pohladil ji po zádech. Chápal, jak se cítí. On se cítil podobně. Vlastně stejně. Mohl by jí to říct, ale nechtěl ji nijak stresovat a zatěžovat. "Klid. Taro, jsi v bezpečí. Jsme venku z Labyrintu, hm?" zašeptal. 

Pokývala hlavou. K tomu, aby byla šťastná, jí tu chyběl Gally. Gally...nechala ho tam. Zůstal v Placu. Bylo to však proto, že ji miloval? Že chtěl, aby ona žila i za cenu jeho života? "Chybí mi, Newte," svěřila se mu tiše. 

Líbl ji na čelo a sevřel ji v objetí. "Já vím, Taro. Já vím," řekl, ale jeho slova téměř nepatřila jí. Ne. Ta slova patřila Thomasovi, který se na ně díval. Ten pohled poznal. Ale stále měl v paměti to, jak držel Terezu. Tu holku, která mu přišla slizká. Slizká a podrazácká. Nelíbila se mu. 

"Hele, je hezký, že si utužujete vztahy, ale potřebujeme jít dál," ozval se podrážděně Minho. 

Tara se od Newta odtáhla a pokývala hlavou. Pak zatěkala očima kolem sebe. "Kde to jsme?" zajímala se, když se rozhlížela kolem.

"Kdybych to věděl, tak ti to řeknu," zabručel běžec znovu.

Thomas se od Terezy odtáhl a vydal se jedním směrem. Tam narazil na dveře. Otevřel je a nestačil se divit. Všude na podlaze ležela mrtvá těla. Zřejmě lidé zemřeli na střelné rány, které měli na těle. 

Tereza mu nahlédla přes rameno a vešla dovnitř. Poznávala to, ale raději nic neřekla. Nemohla. Prozradila by se tak. 

I ostatní Placeři vešli dovnitř a rozhlíželi se kolem sebe. Největší pozornost přitáhl monitor s obrazovkami, které zobrazovaly Plac. 

"Tak oni nás sledovali," vydechl Newt, když si monitoru všiml jako první. 

"Ti zfrasení grindi," ulevil si Minho. 

Thomas však přešel k jiné obrazovce a stiskl tlačítko. Tam se objevil videozáznam, který se spustil. Objevila se na něm žena. Možná kolem čtyřiceti. Blond vlasy a modré oči, které možná byly zaplněné slzami? Nebylo to jasné. 

Tara k němu došla a pohlédla na tu ženu. Viděla jen to, jak otevírá ústa, ale slova neslyšela. Nebo snad slyšet nechtěla? To nevěděla. Zaujalo ji něco jiného. Zaujala ji ta žena samotná. Jakoby ji poznávala. A taky že ano. 

Byla sama. V bílém plášti. Běžela chodbou, dokud nevrazila do jakési kanceláře. Kanceláře, kde narazila na ženu. Blond ženu, které nemohlo být více než čtyřicet. A jakmile vrazila do místnosti, žena zvedla pohled od jakýchsi papírů, které ležely na jejím stole. Obočí se jí stáhlo do jedné linky. 

"Taro. Říkala jsem ti, abys příště klepala, ne snad?" napomenula ji a papíry otočila, jakoby nechtěla, aby dívka viděla, co na nich je. 

"Právě jsem se dozvěděla, co chcete udělat, matko. Nemůžete tam poslat i Newta. Slíbili jste mi to! Slíbili jste mi, že tam Newta nepošlete!" vypískla a opřela se o stůl. 

Žena se zvedla a zamračila se. "Taro, to není tvoje věc. Nebudeš protestovat, jinak to odnese někdo jiný, než Subjekt 5," sykla a přimhouřila oči, které byly tak podobné Tařiným. 

"Matko, slíbili jste mi to! S Gallym jsem se smířila, ačkoliv jsem prosila. Ale Newta tam neposílejte. Jeho ne!" požádala naléhavě. Kvůli Thomasovi musela. Slíbila mu to. 

"Uvědomuješ si, co děláš? Odporuješ proti mému rozhodnutí, Taro! A to nebudu tolerovat! Subjekt 5 půjde do Labyrintu a ty se na to budeš dívat!" řekla tvrdě a gestem ji vykázala z kanceláře. 

"Matko!" 

"Taro, jdi!" zavrčela a posadila se zpátky. "Nebo to snad mám říct tvému otci?!" 

Dívka se zapotácela tak náhle, až ji Chuck musel podepřít. "Taro? Jsi v pořádku?" zeptal se a pohlédl na ni. 

Zavrtěla hlavou a jen hleděla na záznam. Jakmile si však žena přiložila hlaveň pistole k hlavě, natáhla ruku. "Ne! Ne!" zakřičela, ale to už se ozval výstřel. Okamžitě odvrátila pohled a slzy se jí vlily do očí. Tak tohle byla její matka? 

Thomas jí položil ruku na rameno. "Taro? Taro, co se stalo?" zeptal se opatrně. 

Zvedla k němu oči plné slz. "Thomasi...ona...ona..." 

"Věděl jsem, že je to zrada. Že jsi zradila," ozval se něčí hlas, po kterém se všichni okamžitě otočili. A Tara taky.

Ztuhla a slzy jí stekly po tvářích. Stál tam. Opravdu. Ale něco bylo špatně. Gally na ni mířil zbraní a v očích měl bolest. 

Ahoj, zlatíčka :3

Vím, že je pozdě večer, ale jak jsem Kapitánovi slíbila, kapitola vychází v neděli :3 

No...máme tady toho hodně. Placeři se dostali ven z Labyrintu a našli ten videozáznam, při kterém si Tara vzpomněla. A hádejte co! Paigeová je její matka :D :D Kdopak asi bude Tařin otec, hm? 

Love you, guys <3 

Kájí°